Asi nejpřeceňovanější česká próza roku 2024: Lover/Fighter

Text je naporcován do čtyř oddílů s letopočty 2014 – 2019 – 2023 – 2031. Každý oddíl obsahuje dávku krátkých kapitol s výrazně vysázenými názvy. Vůbec grafické pojetí Michala Puhače – s využitím ilustrací Martina Fischera, které atmosféricky nemají daleko k tvorbě Josefa Bolfa – posiluje expresivní povahu knihy jako celku. Základem té expresivity je však samozřejmě text Lover/Fighter Kristiny Hamplové (* 1997).

Hlavní je se tvářit

Bezejmenná vypravěčka se rozepisuje o čtyřech etapách svého života. Z textu lze dopočítat, že je ročník 1998, i když s nějakou propracovanou časovou mapou své prózy si Hamplová hlavu nedělá. Ostatně ani s lecčíms dalším. Například s logikou či s psychologií. Ačkoliv se vypravěčka, která se deklaruje jako bisexuálka s daleko silnější inklinací k ženám, nachází nejprve ve formativním věku a v závěrečném oddíle je třicátnicí, žádný posun ve vyjadřování a v uvažování se tu téměř nekoná. Na předposlední straně prózy stojí: „Umím si představit, že jednoho dne přestanu o lidech přemýšlet jako o počasí, které se zkrátka musí přehnat, a začnu se o ně trochu snažit. (…) Tentokrát jsem asi ještě nebyla připravená, vždyť mi ještě není ani čtyřicet.“

Kristina Hamplová (* 1997) se svou prvotinou. Učí na střední škole, přispívá texty o hudbě do různých médií, moderuje popkulturní podcast Hitparáda Eso. Foto: Dokořán

V tomto opožděném sociálně-psychologickém dospívání je něco dobově příznačného. Stejně jako v tom, že v nedomyšleném vyprávění s dystopickými prvky o dívce a ženě, jež vyrábí a distribuuje látku zvanou sirdin, kterou získává z modrého masa jednoho druhu papoušků, se nacházejí až aforisticky hutné jednotlivosti. Kupříkladu: „Milly a její rodina bydlí v jedné z těch vil, které jsou navrženy tak, aby se nich nedalo žít šťastně.“ Anebo: „Sama sebe nudím k smrti, ale dokud se se mnou nebude alespoň chvilku bavit, nebudu spokojená.“ Někdy zajiskří poznámky ironicky nejednoznačné: „Musíte pochopit: jsme v roce 2014. Mileniálové teprve zažívají to všechno, o čem budou za pár let mluvit na Wavu. Duševní zdraví ještě nebylo vynalezeno.“

Jenže současně Hamplová vkládá vypravěčce do úst mnohá klišé – silácká, pozérská či prostě mizerně jen napsaná. Třeba: „Když se rozcházíme, řekne mi, že je dobře, protože jsem veselá a nemůžu ho stejně moc chápat. Celá vzpomínka na vztah s Adamem je pro mě jako napít se zkaženého mléka. Brr.“ Případně: „Dám vám jednu radu, ale jenom protože vás mám ráda a nerada bych vás viděla, jak jste za šašky. Jestli si myslíte, že se do vás zamiloval někdo z Prahy, ale ani po pár týdnech nebo maximálně dvou měsících randění vás nevezme na chatu, tak si přestaňte lhát. Ten člověk o vás nestojí.“

Alternativně historická a pak i dystopická linie s motivem „papouškovské“ látky sirdin, která v lidech vzbuzuje agresi a Prahou se začne od roku 2019 „šířit zvláštní vlna násilí“, je zcela svévolná. Autorka si jen tak odvázaně písánkuje. Žádnou „sirdinovskou“ koncepci promyšlenu nemá, což se logicky naplno vyjeví v závěrečném oddílu, situovaném do budoucnosti, do roku 2031, kdy „je epidemie žraní modrého masa na vrcholu“ – čemuž se prý nelze divit, neboť: „Je to doopravdy tvrdá doba, když už se zamilovanost nebere jako polehčující okolnost pro nic. Ani se nedivím, že lidem ten sirdin sedne, jsou krutí i bez něj.“

Kristina Hamplová tohle vše pouze konstatuje, přilepí to do textu, efektně to pleskne, žádné výstižné obrazy, jež by tvrdost doby naléhavě podaly, ovšem nemaluje. Zato na způsob sci-fi fanzinů apoliticky fabuluje o budoucím českém jedenatřicátém roce coby krajině partiček a kmenů úřadujících v horké krajině, v níž internet, sítě a technologie už nemají ten význam, který měly ještě před pár lety. Vypravěčka ve finále obsluhuje rolbu na kluzišti provozovaném v parných dnech jejím známým, který neví, co s penězi, takže ledovou plochu vybudoval na pražské Letné tam, kde se dnes rozkládá jezírko. A na to kluziště nalétávají z okolní letenské pouště jakési obludy, které hrdinka svým strojem zabíjí a pak ručně z ledu odklízí.

Nic hlubokého v tom nehledejte, autorka zde nehodlá podat promyšlené varování, bytostnou obavu o dohlédnutelnou budoucnost. Tyhle dystopické ornamenty mají v Lover/Fighter reálně menší důležitost než vypravěččiny vztahové patálie s Kendrou, do níž je těžce zamilovaná, ale podivínská Kendra z jejího dosahu mizí, a zase se vrací.

Nová náročnost?

Nad čím se lze skutečně pozastavit, to je fakt, že Lover/Fighter se ocitl v trojici titulů nominovaných za prózu v nově ustavené Ceně literární kritiky (výsledky prvního ročníku budou vyhlášeny 12. března v pražském Centru současného umění DOX). Skutečně kritice dnes stačí tak málo, že považuje Hamplové text za jednu z tuzemských próz roku? Zvláštnost kritérií ostatně dokládá zdůvodňovací text na stránkách akce. Jeden z porotců kategorie Próza, Kryštof Eder, v něm své opodstatnění nominace začíná:

Přestože je (ta kniha) nevyrovnaná a v lecčem nedotažená, působí energicky a živelně, jako by na desce To nejlepší z Michala Tučného najednou zazněly Sex Pistols.

To je tedy vážně pádné přirovnání – jako že současná česká prozaická produkce je něco na způsob Tučného písní? V jakém se to tady pohybujeme výrazivu a uvažování?! „Obecně lze tvrdit, že čím se soustředíme na menší segment novely, tím přesvědčivěji próza působí. Na úrovni vět, odstavců, jednotlivých glos a postřehů, přiblížení rozličných situací je psaní Kristiny Hamplové velice silné. Jako celek už Lover/Fighter funguje hůře. Motivické linky pnoucí se napříč všemi čtyřmi kapitolami jsou leckdy chaotické, člověk se v nich těžko orientuje, píše Eder.

Členka téže poroty Marta Ljubková ve své recenzi v Revue Souvislosti (4/2024) sděluje: „Kristina Hamplová mě zaujala fantazií, živým jazykem, odvahou zasazovat do známých reálií pravdě jen podobné děje. V tomto ohledu svěží próza však působí zatím jako nedotažená, jako první náčrt, zvláště bez přesvědčivého konce a bez promyšlenější práce s postavami. Naděje mladé české prózy, kterou je dobré sledovat, je to však určitě.“

Neměly by být takové soudy případnější pro porotu Ceny Jiřího Ortena určenou autorstvu do třicet let, v jejímž klání se z podstaty věci spíše akceptuje nějaká ta zelenost? Cena literární kritiky se deklaruje jako doplnění stávající plejády cen, neboť u nich zástupci zakladatelských časopisů, které stojí u vzniku tohoto nového podniku, nespatřovali náležitý důraz na uměleckou kvalitu bez marketingových a jiných ohledů a postrádali otevřené zdůvodňování verdiktů porot. A nyní své nároky zhmotňují v nominování trendy textu sezónního obsahu a dosahu.

Obálka knihy s ilustrací Martina Fischera. Repro: Dokořán