Člověk-epocha Vítězslav Nezval. Kniha, která básníka nešetří, ale k pamfletu má daleko

Sluší se začít vymezením práce nazvané Nezval. Básník a jeho syn – tedy tím, čím ten titul je, a čím není. Novinářka a publicistka Krystyna Wanatowiczová (* 1979), která v roce 2013 publikovala svazek Miloš Havel, český filmový magnát, se chopila osobnosti Vítězslava Nezvala (1900–1958) právě jako zvídavá publicistka, kterou zajímá, jak se mimořádný básnický talent vyrovnával s existenčními, kulturními a politickými tlaky doby, v níž mu bylo dáno žít. Jak obstál především jako občan a jaký byl jeho charakter.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Autorčin důraz na umělcův morální profil se však nenese v duchu nynějšího trendu, kdy se část veřejnosti vysloveně pídí po tom, jaký je tvůrce/tvůrkyně člověk, a podle toho pak přistupuje k dílu. Buď se v něm „detektivně“ dohledávají nepěkné rysy umělce/umělkyně a s ohledem na to se dílo dost přímočaře posuzuje. Anebo se rovnou dává hlasitě najevo, že tvorbu takového člověka je nejlépe nečíst, nesledovat, neposlouchat. Wanatowiczová se nechová jako samozvaná soudkyně, nýbrž jako předkladatelka, i když nikoliv bez názoru. Narazí-li na Nezvalo chování, která má za více či méně – diplomaticky řečeno – problematické, dá to najevo. Stejně tak ovšem nezamlčuje to, když narazí na důkazy, že protagonista se choval určitým způsobem statečně či slušně. Základní nastavení jejího bádání totiž nebylo předpojaté, a především bylo zevrubné. Signalizuje to celkem 1633 odkazů na literaturu a další zdroje, ale podstatnější je, že v samotném textu je patrné, že autorka hledala a ptala se, kde se jen dalo.

Wanatowiczová k Nezvalově dílu nepřistupuje jako literární historička, přesto poučeně. Sice laicky, ale výstižně v ukázkách dokládá, jak různé existenční nebo politické tlaky rozmělňovaly Nezvalův výjimečný básnický talent, který tak umělecky suverénně vydával své plody především ve dvacátých letech. Je patrné, že autorka má Nezvala načteného a ví, které ukázky doloží, co se s Nezvalem v danou historickou chvíli dělo. A propos: některé z těch ukázek přímo vybízejí vrátit se k samotným Nezvalovým textům a začíst se do nich, „dát si“ je právě teď.

V politických kleštích

Autorka chronologicky vystavěný výklad rozdělila do čtyř oddílů, které celkově obsahují jedenašedesát kapitol a každou z nich ještě dělí mezititulky na podkapitoly. Text je tedy formálně poměrně fragmentarizovaný, v tom se projevuje novinářsko-publicistický nerv Wanatowiczové, která dbá na spád vyprávění, jež přitom nepůsobí nekoncentrovaně, roztříštěně. I když mně osobně některé podkapitoly přece jen připadají na tak objemnou knihu (přes sedm stovek stran) stručné až příliš; v tomhle už cítím až úzkostnou snahu držet čtivost.

Zhruba první třetina knihy patří Nezvalovi do konce druhé světové války. Protože po ní umělci zbývalo necelých třináct let života, je patrné, že badatelka zevrubněji probírala období, kdy se tvůrce (dosud existující na volné noze) stal vysoce postaveným státním zaměstnancem a funkcionářem direktivně řízeného spisovatelského svazu. Tehdy byl již zcela ponořen do politiky, podřídil jí tvorbu i život. Stal se prominentem, papalášem, ušil si na sebe tlak ještě větší, než jemuž byl vystaven v čase druhé světové války, kdy sice nevykazoval žádnou odbojovou činnost, ale jako dlouholetý člen komunistické strany (od roku 1924) a navýsost populární básník nemohl být pro nacistickou okupační moc neviditelný. Gestapo jej také v roce 1944 zatklo, ale po čtyřech týdnech propustilo, nejspíš díky intervenci filmového magnáta Miloše Havla, jehož se Nezval pro změnu zastal po válce, když se na podnikatelovu hlavu sneslo obvinění z kolaborace.

Zatímco u pasáží vyprávějících o Nezvalovi prvorepublikovém jsem měl nejednou dojem, že text vypráví o něčem, co jsem v zásadě znal z řady jiných textů o té epoše nebo z textů o Nezvalovi samém, u partií z časů druhé světové války, a pak zejména o době poválečné byl pro mě přísun nových sdělení výrazně hutnější. Je to dáno tím, že Wanatowiczová čerpala kupříkladu z Nezvalova osobního fondu nebo z fondu Svazu československých spisovatelů, které jsou uloženy v Památníků národního písemnictví. Díky tomu se třeba dozvíme, jak protagonista vystupoval v rámci mocensko-pozičních bojů uvnitř spisovatelské organizace: kdy se choval ustrašeně, kdy agresivně, kdy se bral za dobrou věc a podobně. Mě osobně tohle zajímá, ale jsem z podstaty věci čtenář přece jen speciálnější a říkal jsem si nad převyprávěnými záznamy ze schůzí, že tady badatelka přece jen zprostředkovává materiály, které jsou určeny především literárně-historicky zacílenému publiku, což kniha jako celek však není.

Drsná ironie dějin

Předčasnou smrtí, jíž spisovatel svou nezřízenou životosprávou šel soustavně naproti, kniha zdaleka nekončí. Však také v titulu stojí Nezval. Básník a syn. A právě závěrečný oddíl, němž se badatelka věnuje potomkovi Nezvala, synu Robertovi, je jedinečným završením jejího pátracího úsilí. Složila zde příběh nemanželského dítěte, které se narodilo tanečnici a herečce Olze Jungové v roce 1954, do níž se básník zamiloval v pražském Karlínském divadle a dlouhodobě s ní udržoval vztah, ačkoliv od dvacátých let žil s Františkou Řepovou, jíž se říkalo Fáfinka (od roku 1948 byli manžely) a s níž dítě nikdy nechtěl. Osud hýčkaného, milovaného a prominentního hošíka, hocha a teenagera, který však v roce 1971 svůj život dobrovolně uťal a politika v tom sehrála nepominutelnou roli, je sám o sobě silný. V kontextu detailně vylíčeného příběhu jeho otce ovšem pro čtenářstvo získává vyšší logiku a téměř antickou tragičnost. Tady badatelka vykonala průkopnickou práci: především nalezla svědky a mluvila nebo korespondovala s nimi, probírala se také Archivem bezpečnostních složek a dalšími zdroji.

Vedle výstřední či přinejmenším ne zcela tuctové osobnosti Roberta Nezvala sleduje závěrečný oddíl to, co se dělo s pozůstalostí Vítězslava Nezvala – kdo k majetku přišel, jak se dělil. A tady jako kdyby fátum hrálo svoji vlastní zlomyslnou hru: Olga Jungová a její syn Robert, kteří kolem osmašedesátého roku doufali v lepší politické příští, se počátkem normalizace trpce utkají s kovanou stalinistkou Milenou Balašovou, přítelkyní básníkovy ženy Fáfinky, která na soudružku Milenu nedá dopustit. A když Františka Řepová/Nezvalová v roce 1970 zemře, dere se o pozůstalost Balašová za pomoci bezskrupulózního právníka – a dostane, co chce (této kreatuře jsme se zde nedávno věnovali v rubrice Artchiv).

Všechny příšerné protiklady, které v sobě nesla na pohled mohutná, protože obézní, byť fakticky nevysoká (170 cm) postava Vítězslava Nezvala, se počátkem normalizace projevily, střetly a završily s drsnou až nemilosrdnou dějinnou ironií. A pak už nastal „klid“. Po uvolňujících se šedesátých letech, kdy se o Nezvalo dílo vedly spory, se vlády chopila post-stalinská intepretace, která v básníkově díle obrušovala hrany a „zbytečně“ netematizovala jeho surrealistické inklinace, natož aby jakkoliv problematizovala umělcův životaběh a jeho osobnostní nastavení. Závazného „pozemského“ výkladu se jmenovitě ideově ujali stalinisté Jiří Taufer a Ladislav Štoll; pozvolna se dokončovalo vydávání autorových spisů, které edičně spolu s Tauferem připravoval znalec Nezvaly tvorby a dodnes žijící hyperpragmatik Milan Blahynka, (* 1933), jenž byl přizván i k ediční přípravě třísvazkového výboru z Nezvalových básní pro polistopadovou řadu Česká knižnice (vyšel v letech 2011–2013).

V této souvislosti se patří na okraj poznamenat, že třeba próza Ulice Gît-le-Coeur, původně publikovaná v roce 1936, vyšla v rámci Díla Vítězslava Nezvala, jak se spisy oficiálně jmenovaly, roku 1958, tehdy ovšem ve zcenzurované podobě – a od té doby již nikoliv.

Bonusy a minusy

Publikaci Nezval. Básník a jeho syn netvoří pouze textový výklad. Jde o komplexní a výpravnou knihu vytištěnou na kvalitním papíře. Na konec svazku Wanatowiczová připojila biografické medailonky osob zapsaných do života či doby Vítězslava Nezvala a jeho syna Roberta. Medailonky jsou jednak zdrojované, jednak se u některých projevuje autorčin pátrající vklad. Například v medailonku Vladimíra Balaše (1924–2017), manžela výše vzpomenuté Mileny Balašové, stojí: „Autorka jej na jaře 2017 oslovila s žádostí o rozhovor, podle jeho mínění ještě nenastala vhodná doba. Navrhl pozdější termín, kterého se již nedožil.“ V hesle u Jaroslavy Poradové, představitelky Valerie z filmové adaptace Nezvalovy prózy Valerie a týden divů (režie Jaromil Jireš, 1970), konstatuje: „S kariérou herečky skončila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Po r. 1990 si otevřela kosmetický salon.“

Především však: publikací procházejí čtyři rozsáhlé obrazové přílohy, čítající celkem přes sto třicet tiskových stran a obsahující řadu unikátních snímků. Výtečně textovou složku dokreslují a mocně se podílejí na celkovém dojmu z knihy, posilují její publicisticko-biografický charakter.

Škoda jen, že autorka a redakce nevyladily některé detaily. „Surrealisté obnovili svou činnost hned po válce, ale již bez Nezvala,“ píše v partii o roce 1945. Jenže tady Wanatowiczová vyvolává dojem, že jiní surrealisté než ti okolo Toyen, potažmo Nezvala neexistovali. Jenže právě již během druhé světové války v ilegalitě vzniklo sdružení takzvaných Spořilovských surrealistů (Zbyněk Havlíček, Robert Kalivoda, Libor Fára a další), kteří navázali spolupráci s Karlem Teigem. Vedle toho se rovněž za války kolem básníka a malíře Otty Mizery formovala druhá surrealistická vlna, z níž krátce po válce vznikla Skupina Ra (Zdeněk Lorenc, Ludvík Kundera, Josef Istler, Bohdan Lacina, Vilém Reichmann, Václav Tikal, Václav Zykmund a další), ale po únoru 1948 byla zakázána; rehabilitovala ji až skvělá výstava v roce 1988 v pražském Domě U Kamenného zvonu.

„V roce 1950 činil jeho roční plat 178 000 korun. Tehdejší průměrná měsíční mzda se pohybovala okolo tisíce korun,“ přibližuje na str. 204 badatelka. To je však zavádějící. V roce 1950 činila průměrná mzda skutečně 948 korun, ovšem při přepočtu na korunu po měnové reformě provedené 1. června 1953 (mzdy a ceny se přepočítaly v poměru 5 : 1). Nezvalův roční plat tedy při zpětném přepočtu byl nějakých 35 600 korun, necelé tři tisíce měsíčně. Nic to nemění na tom, že dotyčný si na tehdejší poměry žil jako pán (protože ke státnímu platu měl ještě honoráře).

„Přestože umění nerozuměl, dogmaticky a hloupě ‚mudroval‘ o literatuře a mnoha lidem ublížil,“ shrnuje Wanatowiczová osobu Ladislava Štolla. O jeho ideologické vyztuženosti netřeba pochybovat, nicméně je to přece jen žurnalisticky přílišná (a vlastně i zbytečná) zkratka, tedy alespoň při vědomí toho, co v obsáhlé monografii o Štollovi v roce 2022 publikoval Vojtěch Čurda. A Štoll se nestal v roce 1972 ředitelem Ústavu pro českou literaturu Čs. Akademie věd, nýbrž Ústavu pro českou a světovou literaturu, jak se instituce tehdy správně jmenovala.

„Teprve po tomto infarktu (v září 1950) Nezval přestal úplně kouřit a zakazoval to i svým návštěvám,“ najdeme informaci na straně 236, jenže na fotografii z podzimu 1952, reprodukované na straně 320, vidíme Nezvala s cigaretou v ústech při zkoušení Schovávané na schodech v pražském Karlínském divadle – a vedle něho sedící režisér Jiří Frejka rovněž kouří. A když autorka píše o Nezvalových divadelních kusech, nerozlišuje mezi inscenací a představením, ať jde třeba o Manon Lescaut v Burianově Déčku v roce 1940 nebo o hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956).

„Robert s Magdalenou si, podobně jako další mladí lidé té doby, nedělali iluze, že se poměry v zemi zlepší,“ formuluje pisatelka situaci Nezvalova syna a jeho spolužačky ze školy na začátku normalizace. To je však o těch „dalších mladých lidech té doby“ odvážné tvrzení, protože v září 1970 vznikl Socialistický svaz mládeže a k němu i Pionýrská organizace a zdaleka ne každý mladý člověk viděl situaci tak jasně jako Robert s Magdalenou. To by obě organizace vzápětí nenabraly desítky tisíc členů, i když tam samozřejmě řada z nich vstoupila z pragmatických důvodů.

A také: při badatelské cílevědomosti Krystyny Wanatowiczové mě zarazilo, že jsem v knize nikde nenašel, kdy matka Roberta Nezvala, Olga Jungová, zemřela. Je tam pouze zmínka, že již nežije. Ostatně rok úmrtí jsem nedohledal ani v hereckých a filmových databázích, když jsem se to sám snažil zjistit.

Poptávka a nabídka

Nakladatelství Kodudek – Jiří Šolc, které knihu vydalo, jako jedno z mála na internetu uvádí náklady svých titulů. Pro ten o Nezvalovi zvolilo 2500 kusů. Jsou vyprodány, ačkoliv doporučená cena svazku činí téměř osm set korun. V půli února by se měl objevit dotisk. Vzhledem k charakteru knihy jde o skvělý výsledek. Ukazuje, že slušný počet lidí je ochoten investovat do knihy i docela vysokou sumu, nabudou-li dojmu, že četba jim přinese určité poznání.

Na závěr obecnější poznámka. Vyjma prvního dílu životopisu Josefa Škvoreckého z pera Michala Přibáně, jenž byl publikován téměř souběžně s prací o Nezvalovi, nepochází žádný ze životopisů kulturních osobností, jež byly zmíněny na začátku této recenze, z dílny příslušných akademických a vysokoškolských ústavů, respektive osob v nich zaměstnaných. Můžeme mít k takovým publikacím o Havlovi, Kunderovi, Toyen či Nezvalovi sto a jednu výhrad, které však nelikvidují otázku, proč se takových syntéz mezioborově již nechopily týmy třeba z příslušných akademických pracovišť, proč po fondech či pamětnících na vlastní triko pátrají urputní jedinci. Dobrá, připusťme, že na Václava Havla, Ivana Martina Jirouse natož Milana Kunderu je pořád ještě brzy, ale u Toyen, a tím spíše u Nezvala tento argument padá.

Obálka knihy Nezval. Básník a jeho syn, repro: ČT art

Krystyna Wanatowiczová: Nezval. Básník a jeho syn

Fotografie: různí autoři, jmenný rejstřík: Eva Vrabcová, grafická úprava: ateliér Marná Sláva. Vydalo nakladatelství Kodudek – Jiří Šolc, Praha 2024, 752 stran, náklad 2500 kusů, doporučená cena 797 korun.