Žena vydrží víc než… Dvě knihy-interview s dámami, jimž toho politika dost naložila

Geneze knihy Na trápení nebyl čas je pozoruhodně obyčejná. Germanistka a teatroložka Zuzana Augustová (* 1963) má v jednom pražském domě již desítky let za sousedku Alexandru Součkovou Kovářovou (* 1935). Činorodou dámu zajímající se o kulturu, usedající i ve svém věku za volant vozu. Právě jako sousedky se dávaly do řeči, sblížily se a Augustová jednoho dne seznala, že životaběh paní Alexandry by měl být zaznamenán. A tak mezi ni a sebe položila záznamové zařízení a začala se cíleněji, chronologicky vyptávat…

Obálku navrhlo studio Pergamen Trnava. Repro: Academia

Nemělo by smysl procházet tady krok po kroku příběh pražské rodačky, dcery prvorepublikového zubaře. Každopádně běží o netuctový osud, jenž stojí za přečtení. V krátkých, lapidárních, zcela nesentimentálních odpovědích, někdy mluvou vyloženě nečesanou, protagonistka přibližuje, čím si prošla. Kniha sice nese podtitul Rozhovor s politickou vězeňkyní Alexandrou Součkovou Kovářovou a oněm čtyřem rokům, které jmenovaná strávila za mřížemi (od svých devatenácti do třiadvaceti let, z toho půl roku na samotce), dialog poskytuje patřičný prostor, ale Saša, jak ji Augustová oslovuje, také přibližuje své dětství a mládí i postvězeňskou dospělost s dvěma manželstvími, dětmi, podřadnými pracemi, které na ni jako „na politickou“ v civilu zbývaly. Provinila se tím, že její matka byla přes pracovnici francouzské ambasády v kontaktu s emigrantem a dcera při tom asistovala. Pracovnici ambasády StB lapila; matce to vyneslo osm let, dceři polovinu. Kromě toho ovšem poúnorový režim rodině sebral vilu na pražské Rokosce.

Součková Kovářová suše předkládá realitu a zážitky, které jsou z dnešního zdejšího pohledu někdy těžko k uvěření a usvědčují nás, v jaké vatě si tu nyní (zatím?) žijeme. Zuzana Augustová se netají obdivem – a dá se jí v tom velmi dobře rozumět – k Sašině velkorysosti, neublíženosti, nepovýšenosti, skromnosti. Aby bylo jasno: dotazovaná nic z toho nevystavuje na odiv, nýbrž prostě říká, že si z ničeho moc hlavu nedělá, že se narodila jako šťastná povaha. Když jí v restitucích vilu vrátili, vzápětí ji prodala, neboť viděla, v jakém je stavu a hned jí došlo, co všechno by rekonstrukce obnášela, a to břemeno nechtěla na sebe už brát. A později nikdy prodeje nelitovala, i když by zrovna teď takovou nemovitost „střelila“ za mnohonásobnou cenu. Chtěla si však žít v klidu svůj „malý“ život, být spokojená s málem.

Klidná síla

V některých ohledech se osudy obou těch žen zajímavě podobají, v něčem jsou protivami. Obě pocházejí ze středostavovského prostředí. Otec paní Alexandry spravoval chrup lepší pražské klientele včetně lidí z uměleckých kruhů, strýc Zdeněk Mančal byl hlasatelem Československého rozhlasu, v němž 5. května 1945 volal ku pomoci české občanstvo, jde o jeden z ikonických okamžiků pražského povstání (po únoru 1948 byl z Rozhlasu propuštěn a zakrátko odsouzen na deset let). Otec Kamily Bendové (* 1946), rozené Neubauerové, byl v Brně ředitelem penzijního ústavu, a to až do roku 1943, pak byl přeložen do Prahy, rodina zůstala v jihomoravské metropoli. Po válce čelil takzvanému malému dekretu, což bylo řízení vedené komisemi okresních národních výborů proti lidem, kteří se měli provinit proti „národní cti“. Na Brno zanevřel i proto, že byl odstaven od výuky na tamější právnické fakultě, kde byl profesorem. Pracoval tedy nadále v Praze, rodina se za ním roku 1953 přestěhovala. Otec se přátelil kupříkladu s malířem Pavlem Brázdou či s básníkem Františkem Halasem a jeho rodinou. Kamilina matka dostala jako nadaná žačka možnost studovat střední školu ve Francii, po návratu v Brně studovala práva, kde ji učil mimo jiné právě profesor Zdeněk Neubauer – zamilovali se do sebe a vzali se.

Obálka knihy graficky navržená Vladimírem Vernerem za použití fotografie Davida Tesaře. Repro: ČT art

U obou zpovídaných žen lze tedy vysledovat určitý sociálně-kulturní grunt, kapitál, který sotva mohl nesehrát v jejich nastavení určitou roli. A spojuje je ještě něco – oběma zemřel brzy otec: Alexandře v červenci 1945 (kornatění tepen), bylo jí devět; Kamile v únoru 1956 (následky infarktu), bylo jí rovněž devět let.

Zatímco však Saše bylo od dětství jasné, že poúnorového režimu je třeba se obávat, tak Kamila byla vzornou pionýrkou – právě v těch letech, kdy Alexandra seděla za mřížemi. (Bendová: „Všechno mi to došlo teprve po letech.“) Ve škole premiantce Kamile šla obzvlášť dobře matematika, dostala se na výběrovou střední školu. V den, kdy zabili prezidenta Kennedyho (22. listopadu 1963), tedy krátce po svých sedmnáctých narozeninách, se seznámila se svým příštím manželem, jenž byl o tři měsíce starší a na střední škole předsedal svazácké organizaci. Oba vystudovali vysoké školy, ona matematicko-fyzikální fakultu, on fakultu filozofickou. Kamila říká, že si troufá tvrdit, že na katolickou víru obrátila svého manžela ona; ovšem cesta k obrácení, onen vnitřní přerod, jenž později oběma dával tolik síly, není v knize náležitě osvětlen. Ať tomu bylo jakkoliv, faktem je, že za svůj skutečný sňatek oba považovali ten církevní, nikoliv občanský, který z povinnosti museli absolvovat. A opět: Dalo by se tady dále popisovat, převyprávět, co vše manžele potkalo, jak se potýkali s režimem, zejména Václav Benda se mu v Chartě 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) otevřeně postavil, což mu vyneslo vězení.

Na Kamile Bendové ležela provozní zátěž početné rodiny. V dialogu s historikem Michalem Stehlíkem (* 1976) to vše nastiňuje v chronologickém sledu a věcně, klidně. Ve srovnání s Alexandrou  Součkovou Kovářovou je patrné, že svůj život daleko více odvozovala od manželových aktivit, že u Bendů vládl vpravdě katolický řád. Ale zelený strom života plodil i tady paradoxy: Byla to Kamila, kdo rodil potomky (celkem šestkrát), současně však nepřestala pracovat v Matematickém ústavu ČSAV – jednak díky slušnosti a odvaze některých nadřízených, jedna k proto, že sama Chartu 77 nepodepsala.

Já po dohodě s ním (s manželem) svůj podpis nepřipojila, z vícero důvodů: Z Matematického ústavu by mě okamžitě vyhodili, přitom rodinu někdo živit musel. Děti byly malé, a já se nechtěla dostat do situace, kdybych musela volit mezi nimi a svou pevností. Konečně jsem se taky samozřejmě i bála. Současně je pravda, že dané rozdělení rolí – Vašek jako bojovník, já jako zázemí, paní hradu – konvenovalo patriarchálnímu založení naší rodiny.

Kamila Bendová

Jisté krajnosti

U obou knih je patrné, že ti, kteří se ptali a pak přepsaným promluvám dávali textový tvar, nemají s komponováním a dotahováním knižních interview zkušenosti (a redakce jim v tom dramaturgicky nepomohly). Zuzana Augustová někdy uchovává hovorový a kamarádský charakter dialogu téměř ad absurdum. Třeba: „Vyprávěj, Sašo, jak tvoje babička byliny od léčitele Mikoláška, jak babičky ty byliny…“ zní otázka, kterou přeruší odpověď: „Jo, jak je spláchla do hajzlu.“ – a u léčitele se nachází hvězdička a pod textem poznámka drobným písmem přes třetinu tiskové strany, kým dotyčný Jan Mikolášek byl. Nebo se Augustová (na str. 97) zeptá, jak Alexandřina maminka snášela kriminál, ačkoliv protagonistka o tom již dávno předtím mluvila. Anebo když pamětnice vypráví, jak měla splácet hypotéku za barák, který komunisté rodině sebrali a jistý kamarád Jarda jí radil, že to platit nemá, tak v těchto partiích se lze jen s obtížemi orientovat, neboť Augustová zachovává hovorovou těkavost vyprávění, poskytuje skoro doslovný dialog, v němž si ony dvě rozumí, ale člověk zvenčí už méně – zde to chtělo přestylizovat.

Michal Stehlík pro změnu nechá celé interview vyústit do naprosté výčtologie jmen, na koho všeho paní Bendová vzpomíná, čímž se jen podtrhne jistá distance patrná v jejich dialogu. Jestliže Augustová vedla rozhovor spontánně, skutečně jako povídání si přítelkyň, a přes výtky tomu nelze upřít chuť a vůni, tak Stehlík se táže korektně, profesionálně historicky, zajímají ho fakta, plně respektuje zdrženlivost Bendové a nesnaží se „vyzvídat“. Co je mu řečeno, je mu řečeno – a tečka. Do duše zpovídané neusiluje pronikat. Dobrá, asi tuhle potřebu neměl ani jeden z nich. Ale když se Bendová dotkne aféry s odvolaným státním vyznamenáním ex-starosty Vídně Helmuta Zilka, který měl v minulosti styky s StB, a Václav Benda se v demaskování Zilka angažoval, čímž chtěl ušetřit prezidenta Havla blamáže, Bendová pouze cosi poněkud tajnosnubně naznačí a Stehlík o doplnění nežádá – ani ve společenských a politických záležitostech nemá vůli jít dovnitř věci. (Ostatně on v otázce tvrdí, že to byla aféra „z počátku devadesátých let“, ve skutečnosti se přihodila roku 1998.) Formulací, jež vysloveně volají po doplňujících dotazech, je v knize řada, jenže historik to nechává být…

Možná se aspoň něco z toho doskládá v první půli letošního roku, neboť publicistce a spisovatelce Alici Horáčkové Argo zveřejní knihu nazvanou Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy. Ale stejně je to zvláštní, že v tak rychlém sledu vyjdou dvě knihy o tomtéž.