Román Časokryt se věnuje minulosti tak intenzivně, až z ní vytváří budoucnost

Georgi Gospodinov (* 1968) a překladatelka do angličtiny Angela Rodelová získali předloni za Časokryt Mezinárodní Man Bookerovu cenu, tedy ocenění za nejlepší beletrii vydanou v angličtině nebo anglickém překladu bez ohledu na národnost autora. „Bohatý, podnětný, provokativní, hrůzný a humorný román o národnosti, identitě, stárnutí a o dvou silách paměti – léčivé a destruktivní,“ stálo za rozhodnutím poroty. Cena byla udělena 23. května, v předvečer nejoblíbenějšího bulharského svátku Cyrila a Metoděje, oslavy písemnictví a písemné kultury vůbec. Mezinárodní uznání Gospodinovy tvorby vyvolalo v Bulharsku takové nadšení, že toho roku trvala oslava písemnictví celé tři dny.

Autor je ostatně na domácí půdě dobře známý. Bulhaři milují jeho intelektuální humor, nenápadné komentáře a schopnost vtisknout všedním věcem, které prožívají, důležitost a naplnění. Gospodinova veřejná čtení se konají v největších sálech i pod otevřeným nebem bulharských přímořských měst. Patří k pohotovým diskutérům, rád propojuje svá čtení s hudbou – spolupracuje s trumpetistou Michailem Josifovem a společně představují Gospodinovy texty v hudebně-literárních kolážích.

Specifická léčba demence

Loňské vročení české edice ukazuje, že Časokryt zde vyšel s nedlouhým zpožděním. Už samotný název díla byl pro Davida Bernsteina, jenž román výtečně přeložil, výzvou. Ukazuje Gospodinovovu zálibu v novotvarech a v neobvyklé syntaxi. Název prózy totiž musí vystihovat ústřední autorovu myšlenku: popsat jedním slovem místo, kde se dá jako před atomovým útokem ukrýt před plynutím času.

Takovým krytem může být podle autora jednak román sám o sobě, tedy ponor do čtení, v obecnější rovině pak zvláštní bezčasí, které ve svých textech pravidelně navozuje: „Zítra bylo prvního září,“ zapíše například v poslední souvislé větě románu (po ní nenásleduje konec vyprávění, nýbrž rozpad slov na písmena). Gospodinov se koncům svých textů všemožně vyhýbá – tak, aby se ani vyprávěný čas nezavršil. Gaustin, hlavní postava Časokrytu, sice ke konci knihy mizí, ovšem zanechá lístek: „Odcházím do roku 1939.“ K 1. září onoho roku, a tudíž i k oficiálnímu začátku druhé světové války, rovněž odkazuje výše zmíněná poslední souvislá věta románu. Co tím Gospodinov říká? Stojíme na prahu nově se opakující minulosti?

V jakém okamžiku se z minulosti a nostalgie stává politická a společenská zbraň?

V první polovině knihy tvůrce popisuje úspěšný nápad Gaustina zřídit kliniky pro osoby postižené demencí, v nichž se pro pacienty simuluje doba jejich mládí. Vypravěč románu pak vyhledává esenci jednotlivých desetiletí dvacátého století a má za úkol ji zhmotnit v jednotlivých částech kliniky. Vznikají tak buňky-pokoje-patra vybavené nábytkem, hudbou, nádobím i oblečením jako třeba v sedmdesátých, šedesátých či padesátých letech minulého století. Pacienti se v takové atmosféře sice nevyléčí, ale cítí se komfortněji. Známé prostředí na ně působí povzbudivým a uklidňujícím dojmem.

Obálka románu Časokryt, zdroj: Argo

O experimentu se postupně začíná psát v tisku, inspiruje politiky a veřejné činitele evropských zemí. Začnou uvažovat, jak by se dala tato přirozená lidská nostalgie po dobách, kdy byl člověk mlád, politicky využít. V tomto bodě se próza proměňuje – z niterné sondy do lidské paměti se stává jednak ironická satira o Bulharsku, kdy autor podrobně popisuje politické a společenské změny, jednak dystopická vize současnosti ve všech evropských zemích. Gospodinov umně propojuje konkrétní a osobní příběhy se sociokulturním celkem moderní Evropy. V závěru textu se vrací do svých nejhlubších vzpomínek a k velmi propracovanému, niternému přemítání o paměti a ohlížení se do minulosti.

Nomád Gaustin

Svůj tehdy ještě nenapsaný Časokryt autor vlastně už nepřímo avizoval v románu Fyzika smutku (bulharsky 2011, česky 2018). Zde je totiž ústřední kapitolou takzvaná time bomb, časobomba, něco jako časová kapsle. V této kapsli má být podle vypravěče koncentrováno všechno, co je nezbytně nutné pro uchování pocitu ze současného času, tedy v případě románu přibližně období od šedesátých let dvacátého století do roku 2010: „Pokud je něco trvalé a monumentální, proč by to mělo být v kapsli. Uchovat se má jen to, co je smrtelné, podléhající zkáze, křehké, pomrkávající a zapalující sirky v temnotě… Takové věci budou v mých krabicích, ve sklepě této knihy,“ vysvětluje hrdina Fyziky smutku.

Časokryt, publikovaný v originále o dvanáct let později, rozvíjí právě tuto myšlenku: co bylo uchováno v časových kapslích z minulého století se nyní, v jednadvacátém století, aktivuje, renovuje a vrací do děje. Časové kapsle slouží nejprve ke zmírnění dezorientace nemocných lidí, poté k politické instrumentalizaci minulosti. „Je něco takového vůbec možné?“, ptá se sám sebe Gospodinov na stránkách Časokrytu. „Do jaké míry je takové nakládání s minulostí etické? V jakém okamžiku se z minulosti a nostalgie stává politická a společenská zbraň?“

Nejen obě dosud zmíněné knihy spojuje románová postava Gaustina. Tato nejasná figura je autorovým originálním konstruktem, jenž proplouvá řadou jeho děl, dokonce jí věnoval povídkový soubor Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (česky 2004). Gaustin se v Gospodinových textech silně prolíná s postavou vypravěče i autorského alter ega: „Už si nevzpomínám, zda jsem si já vymyslel Gaustina, či on mě… a zda se to všechno s přicházením minulosti už stalo, anebo to začne zítra,“ stojí v Časokrytu. Gaustin-hlavní hrdina-alter ego je jakási fluidní rovina uvnitř mysli, která se v různě rychlém proudu vynořuje nad hladinou textu. Přelévavost hlavního hrdiny umocňuje ještě fragmentárnost románu: „Napsat román do sedmnácté stránky, a poté začít pokaždé znovu a znovu, od začátku,“ vysvětlil Gospodinov svou metodu psaní ve své první věhlasné próze Přirozený román z roku 1999 (česky 2005).

Doporučuje se číst pozvolna

Tekutost i fragmentárnost prozrazují postmoderní charakter Časokrytu a jako postmoderního a konceptuálního tvůrce vnímá Gospodinova řada literárních kritiků. I tak je jeho osobnost i tvorba zakořeněna v prožitku socialistické minulosti: Gospodinov vystudoval literární vědu v osmdesátých letech, kdy literatuře dominoval socialistický realismus a překlady světových autorů byly v Bulharsku dostupné skoro výhradně v ruštině. Právě zde si nejspíš vybudoval svůj stylisticko-žánrový odrazový můstek: nelibost vůči monumentální literatuře a uceleným literárním kánonům a mimořádnou vnímavost pro rodný jazyk – bulharštinu.

Gospodinov svůj odpor vůči monumentální literatuře vyjadřuje rovněž v různých interview. S pro něho typickou ironií promlouvá o epickém vyprávění: „Psát eposy už dnes nejde. Ve všech starých eposech byl nějaký mohutný nepřítel, s nímž se hrdina potýkal… tahle monstra nám ovšem někam zmizela – a s nimi i silní hrdinové. Když nemáš macaté nestvůry, nemůžeš mít ani udatné junáky,“ říká spisovatel v jednom z rozhovorů.

Související článek

Román Šedé včely vypráví o životě na Donbase, kde válka dýchá na záda z obou stran

• Radka Rubilina

Ve Fyzice smutku na toto téma utrousil poznámku: „Čisté žánry mě příliš nezajímají. Román není árijec – jak říkal Gaustin.“ Oproti hutným a rozmáchlým dílům bulharské i světové literatury staví osobní příběh, nepodstatné vzpomínky, drobnosti každodenního života. Jeho povídky i romány citlivě zachycují mozaiku nejjemnějšího lidského vnímání: „Musí mi být tři. Vysoký jako růže v zahradě, stojím bosý na teplé hlíně, držím maminku za ruku a dívám se jako u vytržení na jednu růži. To je všechno, co si pamatuji… Pamatuju si jednu růži, jíž se dívám z očí do očí… Pamatuju si jenom začátky.“

Britští i američtí recenzenti dávali dystopickou vizi Gospodinova Časokrytu do souvislostí s Orwellovým dílem 1984. „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost,“ patří k nejslavnějším Orwellovým citátům. Právě v přemýšlení nad vztahem minulosti a budoucnosti či jejich vzájemnou záměnou se Gospodinov Orwellovi velmi blíží. Jako své hlavní oblíbené a inspirující autory však nejčastěji jmenuje Thomase Manna a Jorgeho Luise Borgese. Tato literární blízkost tvoří z Gospodinových románů ideální text pro pomalé a přemýšlivé čtení.