Nejhorší román roku už v únoru? František Voldřich nasadil laťku vysoko

Vypravěč takřka třísetstránkového románu pracuje v korporátu a vedle toho, že hodně pije, nahlíží život jako prázdný, nudný, neutěšený. Proto jej s partou podobně smýšlejících jedinců všemožně riskuje během takzvaných „akcí“: například šplhají na jeřáb. A to k nelibosti své přítelkyně, o níž zásadně referuje s verzálkou na začátku (píše tedy Ona, o Ní, Její ad., což je jen jeden z lakmusových papírků čtenářské trpělivosti).

Protože protagonista na rozdíl od ostatních prázdnotu všednodennosti evidentně prohlédl, neustále mudruje. Třeba o lidech, co si užívají nakupování: „Dychtivý zástupy shopaholiků pendlovaly mezi obchody nabízejícími identický zboží ze stejný bangladéšský fabriky, na který akorát za plat několika centů na hodinu nějaký sotva odrostlý dítě našilo jinou značku, a ještě u toho bylo vděčný za práci, díky který může uživit rodinu.“

Jindy například o tinderu: „O kolik snadnější bylo seznamovat se z pohodlí domu, třeba vsedě na hajzlu, zatímco vás opouští alkoholovej démon včerejší noci! Jen další drobný zjednodušení našich už tak lehkejch životů.“ Případně o pánovi se psem: „Pozoroval jsem ho a ptal se sám sebe, jak může žít takhle obyčejně. Jak mu může stačit tak málo. Každý ráno vstát, dopředu si ten den naplánovat a bez prostoru pro překvapení plán plnit. Nic jsem o něm nevěděl, ale na tom nezáleželo.“

Z anotace nakladatelství: František Voldřich vystudoval na ČVUT Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou a živí se jako softwarový inženýr. Má rád dobrodružství, které vyhledává hlavně na cestách. Miluje zvířata a kromě psaní se věnuje hudbě, pěstování kaktusů a sportu — především parkouru. Žije v Praze, foto: Host – © Johana Kremrová

Většinou jsou tyhle protagonistovy výlevy jen jalové a špatně napsané, ale někdy se k tomu přidá i sexismus: „A já byl zoufalej jako samoživitelka čekající čtvrtý dítě se čtvrtým otcem, kterej z obrázku zmizel ještě dřív, než těhotenskej test ukázal dvě čárky. Strach mi dodal potřebnou rychlost. Stihl jsem to doslova o prsa korejský gymnastky.“ Nebo: „Život v rutině utíká rychle. Ani se nenaděješ a prosral jsi celý mládí vedle tloustnoucí holky, kterou nemáš zas tak moc rád, a než se rozkoukáš, z jejích pevnejch ňader je páreček candátů, kterejma by mohla kojit vodníky z mostu.“

Pokud se snad čtenářům a čtenářkám této recenze zdá, že je v ní až příliš mnoho citací z knihy, je to proto, že lze dle mého názoru jen stěží věřit, že se v próze z roku 2025 vyskytnou takové perly, jakou je třeba zmíněný „vtip“ o prsech korejské gymnastky. Podobné snahy o humor se snad už dlouhé roky považují nejen za rasistické a sexistické, ale především za trapné.

A to je hlavní problém recenzované knihy. Hemží se naprosto žalostnými pokusy o reflexi života v pozdním kapitalismu (nebo něčím na ten způsob) a stejně hloupými pokusy o vtip. Jižní spojce se zde říká „Jižní stojka“, průpovídku „zazvonil zvonec a pohádky byl konec“ protagonista vylepší tím, že místo „konce“ je zde „konečník“.

Obálka románu Františka Voldřicha, repro: Host

Na jednom místě vypravěč připouští: „Není nic horšího než přemoudřelý mladý ucho, který o životě neví nic, ale má dojem, že sežralo Šalamounovo hovno.“ Jenže takzvané mladé ucho může nabídnout neotřelou perspektivu, která připadá (nám) starším něčím osvěžující, zajímavá, vhodná k zamyšlení, když už k ničemu jinému. Voldřichova kniha nic takového nenabízí. Zato zde najdeme naprosto užvaněného a otravného protagonistu.

Na rozdíl od jiných podobně zoufalých prozaických pokusů se František Voldřich (* 1998) pokouší alespoň o cosi jako příběhový oblouk. Jenomže pokud na něj aplikujeme jen minimum logického myšlení, jeví se příběh slátaný a děravý – a pokud aplikujeme cit pro rytmus vyprávění (či prostě jenom vkus), je zřetelné, že kdyby se z knihy vyškrtala tak půlka, ničemu by to nevadilo. I tak by ovšem zůstala otázka, proč tohle publikovat.