Zmatený portrét sadisty. Efektní film Zmizení Josefa Mengeleho toho o povaze zla moc neřekne

Divadelní a filmový režisér Kirill Serebrennikov (* 1969) na sebe před lety upozornil snímkem Léto o ruských nonkonformních rockerech osmdesátých let a posléze se prosadil jako výrazná tvář ruské kinematografie. V poslední době si za náměty bere historické osobnosti, jejichž osudy však nepřetváří do standardních biografických schémat. Po Čajkovského ženě (2022) natočil předloni Limonova: Baladu o Edáčkovi, v níž vypráví o disidentu a spisovateli Eduardu Limonovovi, jehož punkovou energii přetvořil do neortodoxní struktury vyprávění.

Serebrennikov, jenž byl jako kritik ruského režimu už dříve perzekvován, rodnou zemi opustil po vypuknutí invaze na Ukrajinu. Po odchodu do Německa se rozhodl adaptovat knihu Oliviera Gueze Zmizení Josefa Mengeleho, která vypráví o životě nechvalně proslulého lékaře z Osvětimi po skončení druhé světové války. Stejnojmenná filmová adaptace, uvedená na loňském festivalu v Cannes, ani tentokrát není konvenčním životopisným snímkem. Oproti lineárnější knize střídá časové roviny, jimiž postupně přibližuje, jak si přesvědčený nacista po dlouhé dekády odmítá přiznat vinu.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Prohlubující se paranoia

Film se stejně jako knižní předloha soustředí na Mengeleho poválečný život v Jižní Americe. V padesátých letech se Josef Mengele (ztělesňuje jej německý herec August Diehl) spolu s dalšími nacisty skrývá v Argentině pod ochranou režimu Juana Peróna. Zločinec se dokonce vydá na krátkou návštěvu do rodného Německa. Manželka Irene se synem ho opustili už během útěku, v exilu se znovu oženil s Marthou. Ani ta s ním nevydrží dlouho. Mengele upadá do stále větší samoty a roste v něm strach z pronásledování. V sedmdesátých letech, kdy jej navštěvuje dospělý syn Rolf (Burghart Klaußner), dožívá v Brazílii jako paranoidní a opuštěný stařec v čím dál horších podmínkách.

Scénář Zmizení Josefa Mengeleho člení děj do tří kapitol pojmenovaných podle pseudonymů, které Mengele v různých fázích svého exilu používal. Mezi těmito obdobími film volně přechází a s výjimkou lineárnějšího závěru tak nenabízí čitelný narativ postupného rozpadu osobnosti. Až na dva flashbacky do doby druhé světové války zvolili režisér Serebrennikov a jeho stálý spolupracovník, špičkový ruský kameraman Vladislav Opeljanc, širokoúhlý formát a černobílou tonalitu, která vizuálně propojuje odlišná životní období uprchlého nacisty.

August Diehl coby Josef Mengele ve filmu Zmizení Josefa Mengeleho, foto: Film Europe

V průběhu jednotlivých epizod film střídavě přechází do různých žánrových poloh. Jednu linii tvoří rodinné drama, v němž syn Rolf konfrontuje Mengeleho s jeho nacistickou minulostí a činy v Osvětimi. Jindy se snímek přepíná do paranoidního thrilleru, v němž ústřední postava uniká domnělým i skutečným pronásledovatelům. Kamera zblízka sleduje Mengeleho na útěku a Serebrennikov díky hudebnímu podkresu navozuje tísnivou atmosféru pronásledování. Rozptýlená struktura vyprávění však žádnou z těchto linií dostatečně negraduje. Zároveň neospravedlňuje chvilkové emocionální napojení na tak problematickou postavu.

Zmizení Josefa Mengeleho dokáže upoutat zejména elegantními pohyby kamery i promyšlenou inscenací nepřerušovaných záběrů. Ve scéně Mengeleho návštěvy rodinného domu v Německu není konverzace o politických a ekonomických vyhlídkách utnuta střihem. Naopak: sledujeme dlouhé doznívání záběru, v němž přichází služebnictvo sklízet stůl. Podobný motiv se objevuje v nejvýraznější sekvenci filmu, která v jediném záběru provází svatební hostinou Mengeleho s jeho druhou ženou. Od nacistických projevů mužů přechází kamera k dalším účastníkům a posléze ke služebnictvu, s nímž hostitelé nakládají pohrdavě. Formální virtuozita sice udrží pozornost, tyto náznaky mocenské hierarchie však zůstávají v rovině efektních, ale izolovaných výjevů. Film s nimi dále nepracuje jako s integrální součástí vyprávění, a tyto scény tak ve výsledku nerezonují.

August Diehl coby Josef Mengele ve filmu Zmizení Josefa Mengeleho, foto: Film Europe

Neobjevná pitva minulosti

Když Rolf svému otci vyčítá zločiny nacismu a ptá se ho, co přesně v Osvětimi dělal, Mengele se obhajuje otřepanými frázemi. Tvrdí, že pouze vykonával svou práci a sloužil tehdejšímu pojetí medicíny postavenému „na rasové čistotě“. V tu chvíli film přichází s nejradikálnějším krokem v podobě flashbacku do Osvětimi, který je podán anachronickou formou barevného „domácího videa“. Serebrennikov sekvenci doplňuje sborovým zpěvem, zatímco sledujeme příjezdy transportů a Mengeleho pokusy na lidech s tělesným postižením.

Tento výjev kvůli explicitnímu násilí i následné likvidaci těl působí jako brutální exces, který protagonistu navzdory jeho proklamacím usvědčuje ze sadismu. Zůstává však otázkou, zda je takové potvrzení vůbec nutné, neboť Mengeleho pověst je divákům známá ještě před zhlédnutím filmu. Rámování domácím videem je bezpochyby originální, sadistické výjevy však hraničí s exploatací. Serebrennikovův přístup tak představuje protipól snímků jako Zóna zájmu, které se záměrně vyhýbají přímému zachycení násilí – ať už z estetických důvodů založených na kontrapunktu zvuku a obrazu, nebo kvůli zachování důstojnosti obětí. Explicitní zobrazení může být legitimní cestou, musí mít však v rámci díla své opodstatnění. Otázkou však zůstává, zda v případě Serebrennikova filmu přidává něco jiného než jen přímočarou ilustraci Mengeleho činů.

Vyprávění průběžně prokládají zprávy o dopadení a popravě jednoho ze strůjců holocaustu, Adolfa Eichmanna, v Izraeli. Proces s Eichmannem, pro něhož si izraelské komando „dojelo“ do Argentiny, u Mengeleho umocňuje paranoiu, ale neprobouzí v něm pocit viny. Je zřejmé, že stále věří nacistické ideologii. Zároveň ze sebe snímá odpovědnost odvoláním se na činy dalších nacistů, kteří trestu unikli.

Výkon padesátiletého herce Augusta Diehla je poutavý a věrohodný i s nutnými nánosy make-upu, aby se postava proměňovala ve chřadnoucí a blouznící existenci, která střídavě uráží Židy, americkou popkulturu či lidi, kteří jí poskytují útočiště. Úhledný černobílý formát však tento postupný rozklad nedokáže plně zdůraznit. Podobné momenty navíc brzy působí repetitivně. Namísto hlubšího vhledu do Mengeleho osobnosti totiž snímek jen opakovaně ilustruje, že zůstal přesvědčeným nacistou až do poslední chvíle.

Kniha, jež se stala inspirací pro Serebrennikův film: Zmizení Josefa Mengeleho od Oliviera Gueze, zdroj: Garamond

Kritika odsuzující filmy za nedostatek koherence je často ošidná, neboť pracuje s předem daným ideálem umění, jemuž mají jednotlivá díla odpovídat. Zmizení Josefa Mengeleho však nejenže nepodává celistvý obraz ústřední postavy, ale kvůli přílišné podobnosti jednotlivých kapitol nenabízí ani rozmanitou mozaiku jeho osudu.

Film otevírá sekvence ze současnosti, v níž se studenti anatomie setkávají s Mengeleho kostrou, která je odlidštěná obdobně jako oběti jeho pokusů. Ta má podle jejich pedagoga vypovídat o lidském těle i naší minulosti. Příslib daný zajímavě ironickým úvodem zbytek filmu plně nenaplňuje. Navzdory nesporným tvůrčím kvalitám se snímek postupně mění v sérii scén, které spíše jen variují již nastíněné motivy, než aby nabídly pronikavější vhled do ústřední postavy.

Plakát k filmu, zdroj: Film Europe