Kdo (ne)potřebuje paměť. Film Tajný agent evokuje éru brazilské vojenské diktatury
Snímek Tajný agent získal Zlaté glóby za nejlepšího herce a nejlepší mezinárodní film a čtyři nominace na Oscara. Vypráví o jednom temném období brazilských dějin. S tím spojená složitá témata podává s elegantní lehkostí, v níž kombinuje cinefilní odkazy s lokální historií.
Tvorbu Brazilce Klebera Mendonçy Filha (* 1968) propojuje řada motivů. Své filmy režisér často situuje do rodného města Recife na severu Brazílie a vypráví v nich převážně o brazilské minulosti či o lokální historii se zvláštním důrazem na bytové domy či kina, které prezentuje jako uzlové body kolektivní zkušenosti.
Ve Filhově loňském Tajném agentovi se tyto přístupy propojují. Vypráví o Brazílii sedmdesátých let, o éře vojenské diktatury a všudypřítomné korupce. Připomíná tím loňského vítěze Oscara za nejlepší mezinárodní film, drama jiného brazilského tvůrce, Waltera Sallese, Navždy s vámi. Podobně jako on, tak rovněž Filho vypráví o represích i o politickém významu paměti. Tajný agent je ve srovnání se Sallesovým klasičtějším snímkem méně přímočarý. Díky kombinaci vrstevnatosti a volnějšího vyprávění však představuje o to zajímavější politické dílo. Nabízí portrét složitého období, cinefilní poctu dobové kinematografii i zamyšlení nad tím, jak můžeme zaznamenáním minulosti čelit drtivé síle diktatur.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Návrat domů
V roce 1977 se Armando (Wagner Moura) vrací do rodného Recife, odkud musel z neznámých důvodů uprchnout. Cestuje za svým synem Fernandem, kterého po matčině smrti a během otcovy nepřítomnosti vychovával dědeček. Armando v utajení začíná vystupovat pod jménem Marcelo a nachází útočiště u postarší energické Sebastiany (Tânia Maria), která poskytuje ubytování lidem čelícím politické perzekuci.
Úvodní epizoda je skvěle vystavěná: Armando přijíždí natankovat k benzinové pumpě. V její blízkosti si všimne ležícího těla zastřeleného zloděje překrytého kartonem. Policisté, kteří na místo vzápětí dorazí, nejeví o tělo zájem a namísto toho šikanují Armanda, dokud od něj nevylákají úplatek. Napínavá scéna děj neposouvá děj, zato výborně vystihuje dobový kontext, v němž jsou korupce i násilí součástí všední reality.
Tajný agent na ploše více než dvouapůlhodinové stopáže přibližuje atmosféru sedmdesátých let tak, že k explicitním výjevům politického útlaku sahá jen příležitostně. Soustředí se především na každodennost, kterou díky prosluněným záběrům zachycuje jako rozpornou kombinaci pulzující zábavy i rostoucího strachu. Tuto ambivalenci dokazuje i podmanivá scéna, v níž se Armando dozvídá, že je v ohrožení života, nicméně vzápětí se na pouličních oslavách oddává tanci.
Noha v břiše žraloka v akci
Tajný agent byl natáčen na filmový materiál, díky čemuž si udržuje dobovou patinu. Filho opakovaně pracuje s postupy typickými pro sedmdesátá léta: volí pomalejší tempo a dlouhé záběry, zatímco mezi scénami používá stylové, ale už poněkud anachronické prolínačky. Tajný agent podle všeho usiluje o znázornění dané doby jejími vlastními prostředky. Takový prostředkem je i sekvence dobových fotografií. Filho jí navazuje na svůj dokument z roku 2023 Portréty přízraků, v němž se vedle svého rodného domu zabýval i zaniklým místním kinem, tehdejším středobodem městského života. Toto kino v Tajném agentovi ožívá, neboť k vykreslení atmosféry doby režisér používá tehdejší hity. Do kin se tak hrnou davy na horory Omen: Přichází Satan nebo Čelisti. Těmi je malý Fernando posedlý, ačkoliv je na ně příliš mladý. Kino zde nepředstavuje pouze místo společného zážitku, ale i prostor společenské odolnosti, neboť se zde Armando za pomoci svého tchána schází s představiteli brazilské antifašistické opozice.
Až v polovině své stopáže Tajný agent odkrývá pozadí zápletky. Armando dříve pracoval jako univerzitní výzkumník a zabýval se možnostmi elektromobility. Tento výzkum však narážel na zájmy státní energetické společnosti. Její zástupce Ghirotti po příjezdu do Recife veškerý výzkum zastavil a s Armandem se dostal do ostrého konfliktu kvůli šovinistickým a rasistickým poznámkám na účet jeho ženy Fatimy. Spor nakonec završí Ghirottiho rozhodnutí si na Armanda najmout dvojici vrahů.
Pozdní vysvětlení klíčové části zápletky, oddalované řadou zdánlivě nepodstatných narativních odboček, může vést k dojmu, že jde o nepříliš soudržné dílo. Ale je to jinak: snímek projevy tehdejší brazilské diktatury odhaluje pouze letmo, spíše líčením prostředí a doby než lineárním vyprávěním, které by přímočaře vedlo diváckou pozornost. Například výbušné setkání Armanda s Ghirottim navenek vybuchuje osobními invektivami, ale v podloží působí napětí mezi europeizovaným jihem Brazílie a jeho nadřazeností vůči chudšímu a multikulturnějšímu severu.
Nejzajímavější z těchto odboček je linie s nalezením lidské nohy v břiše žraloka, jíž se chce místní zkorumpovaná policie co nejrychleji zbavit. S tímto zvláštním motivem Filho pracuje hned dvěma způsoby. Noha na jednu stranu představuje metaforu smrti nepohodlných občanů, za nimiž státní aparát zametl stopy. Zároveň odkazuje na dobovou legendu o chlupaté noze, která měla tyranizovat obyvatele Recife. Tu si vymyslel tehdejší tisk, jenž skrze příběhy o řádění chlupaté nohy popisoval policejní násilí, o němž měl jinak zakázáno publikovat. Tajný agent tuto kuriozitu zachycuje ve vtipně stylizované scéně, v níž noha oživne a začne terorizovat občany v místním parku. Aluze na horory o nebezpečných stvůrách v tomto krátkém výjevu elegantně vystihuje, jak může fikce rezonovat se skutečnými obavami z politického útlaku.
Hermila Guedes, Licínio Januário, Lula Terra, Wagner Moura, João Vitor Silva, Isabél Zuaa ve filmu Tajný agent, foto: © CinemaScópio Produções Aby to nezmizelo…
Režisér Kleber Mendonça Filho atypicky vyčkává nejen s odkrytím zápletky, ale i s proměnou rámování příběhu. Zjišťujeme totiž, že Armandův osud rekonstruuje z kazetových nahrávek badatelka Flavia, jež se zajímá o oběti vojenské diktatury. Toto odhalení proměňuje povahu sledovaného dění. Epizodu Armandova života sledujeme velmi detailně, po tomto odhalení je však zřejmé, že se z ní pro další generace zachovají pouhé střípky. Tajný agent se mění v komplexnější dílo o významu paměti.
Ostatně práce v úřadu evidujícím doklady místního obyvatelstva, která je Armandovi přidělena, nejprve působí jako další odbočka vyprávění bez vztahu k celku. Protagonista se zde snaží nalézt dokumentaci potvrzující existenci jeho matky, která patřila mezi původní obyvatele Brazílie a byla společností i jeho rodinou utlačována. Tato Armandova snaha ukazuje na potřebu navrátit zesnulým důstojnost tím, že je uchováme v paměti. Podobný osud se totiž může stát i samotnému Armandovi, jemuž v jednu chvíli jeho syn přizná, že začíná ztrácet vzpomínky na svou matku.
Brazilský režisér Kleber Mendonça Filho, zdroj: Aerofilms
Přerámování scénami ze současnosti do vyprávění nepřidává nadbytečnou vrstvu, nýbrž je elegantně uzavírá důrazem na pomíjivost vzpomínek. Barvité charaktery zalidňující Tajného agenta, jež většinou stály politické moci v cestě, byly z velké části cíleně vymazány z kolektivní paměti.
Filho se tak vyhraňuje vůči snahám brazilské krajní pravice, představované například bývalým prezidentem Jairem Bolsonarem, o vytěsnění vzpomínek na útlak z období diktatury. V závěru dospělý Fernando odhaluje, že jeho strach z Čelistí ukončilo první zhlédnutí tohoto snímku. Podobně Tajný agent naznačuje, že Brazílie se z traumatu své násilné minulosti nejlépe vyléčí tím, že se s ní otevřeně konfrontuje.
Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms
