Franz Kafka nahlédl do let stalinismu. Historicismus a aktuálnost filmu Dva prokurátoři

Sergej Loznica (* 1964), jenž už roky žije v Německu, začínal jako dokumentarista, ale od roku 2010, kdy režíroval svůj první celovečerní hraný snímek Moje štěstí, „přebíhá“ mezi dokumentem a hranou tvorbou. Ať tak či onak, díla vesměs vznikají v mezinárodních koprodukcích a náměty se týkají moderní historie a politiky, zejména té (post)sovětské nebo ukrajinské.

Loňský hraný snímek Dva prokurátoři tvůrce zasadil do Sovětského svazu roku 1937. Tehdy byl v plném proudu takzvaný Velký teror, jenž Stalin rozehrál proto, aby zlikvidoval veškerou zbývající opozici (lhostejno, že v drtivé většině domnělou). Drápy nezákonnosti si braly kořist téměř ve všech vrstvách společnosti: od vládnoucí „věrchušky“ – zde se obzvláštní pozornosti „těšili“ bolševici leninské éry – přes úřednictvo, vojsko, inteligenci, rolnictvo až k etnickým a náboženským skupinám. To zúčtování vycházelo – alespoň podle údajů z doby, kdy v Rusku ještě byla i jistá mocenská vůle zúčtovat se stalinismem, – na nějakých tisíc poprav denně.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Takové je tedy historické dějiště Dvou prokurátorů. Loznicovi za základ k nim posloužila povídka sovětského fyzika Georgije Děmidova, který byl v roce 1938 obviněn z trockismu a v gulagu prožil následujících čtrnáct let. Později se sice dočkal rehabilitace, ale prózy, které napsal na základě své zkušenosti a analýzy systému, byly publikovány až dlouho po jeho smrti, zemřel v roce 1987.

Co tady chce?

Mladý vyšetřující prokurátor Alexandr Korněv (úsporně jej ztělesňuje Alexandr Kuzněcov) se ohlásí ve věznici ve městě Brjansk. To leží necelých čtyři sta kilometrů jihozápadně od Moskvy, ale konkrétní místo vlastně není důležité, v podstatě zde nehraje roli. Ihned je zřejmé, že věznice tu symbolizuje mocenské soukolí a nedobytnost. Korněv se legitimuje svým prokurátorským průkazem, ale jednají s ním jako s podezřelým elementem, cizorodým tělesem: posouván je od jedněch mříží ke druhým, evidentně nadpočetné stráže si jej předávají vždy po pár metrech, všichni se na něj dívají buď zcela lhostejně, nebo nedůvěřivě, podezíravě, ba nevraživě. Dávají mu najevo, že ruší zavedený chod. Když se takto propracuje k zástupci velitele a pak k samotnému veliteli věznice a sdělí svůj požadavek hovořit s vězněm, prošetřit jeho případ, vedení se nejprve vymlouvá, a pak jej nechá v kanceláři řadu hodin čekat.

Korněv je ve funkci tři měsíce, kromě svého prokurátorského průkazu se prokazuje stranickou knížkou. Jde tedy o mladého nadějného kádra, který se své profese chápe s učebnicovými ideály. Nynější návštěva je pro něho křtem v terénu, srážkou s realitou, poznáním neučesané praxe. V kapse má krví psaný moták, který se nějak dostal na prokuraturu v Brjansku. Jistý I. S. Stěpňak v něm žádá, aby se k němu do cely dostavil zástupce prokuratury, pro něhož má „obzvlášť důležité sdělení“. V prologu vidíme učebnicově přízračnou scénu: vězeň, který se pohybuje v jakémsi volnějším kázeňském režimu, pálí hromadu dopisů a žádostí napsaných lidmi, kteří byli zatčeni a stěžují si, že násilím je z nich vymáháno doznání k činům, jichž se nikdy nedopustili, ani nemohli. V té hromadě si vězeň všimne právě Stěpňakova motáku.

Když se prokurátor Korněv konečně dostane do přísně střežené cely-samotky vězně Stěpňakova (Alexandr Filippenko), setká se se starým zbědovaným bolševikem, který mu ukáže své rány po bití a sdělí mu, že NKVD zvlčila a chce podvrátit režim a že to Korněv musí sdělit v Moskvě na příslušných místech. Mladý prokurátor se tedy vypraví do metropole a se svou neagresivní neústupností si vymůže přijetí až u samotného generálního prokurátora SSSR Andreje Vyšinského (dokonale odtažitý Anatolij Bělyj). Ten jej s nehybnou tváří a minimalistickými pohyby vyslechne, mladý prokurátor z toho není úplně moudrý, čekal asi trochu jinou odezvu, nicméně Vyšinskij mu vystaví potvrzení o návštěvě a zajistí mu odvoz na nádraží. A tenhle výlet nemůže skončit nikde jinde, než zase ve věznici v Brjansku…

Ať si to sebere sama

U Dvou prokurátorů se snad ani nedá spojlerovat, neboť v pozvolna plynoucím, statickou kamerou snímaném vyprávění je rychle jasné, že prokurátor Korněv bude mocenskou drtičkou vtažen a zničen. Zvolený formát obrazu 4:3 napomáhá vytvořit svírající atmosféru, nedostatečný prostor k nadechnutí se. Loznica tu vytvořil koncentrovaný obraz moci, která nezná slitování, obraz mechanismu, jenž je natolik cynický, že ti, kteří uvěřili jím hlásaným ideálům, nejsou s to pochopit jeho krutost – dokud je nesemele, a možná ani pak ne. Důsledkem je všeobecná nedůvěra: jak mezi těmi, kteří tento mechanismus zkonstruovali, tak mezi těmi, již jej obsluhují, a nakonec i mezi „obyčejnými“ lidmi, kteří s ním jakoby nemají nic společného. Jenže tento mechanismus nikoho neopomíjí, je totální a totalitní.

Celé toto strašlivé soustrojí bylo samozřejmě již mnohokrát popsáno a analyzováno. Loznica k němu, nahlédnuto z hlediska historiografie, nepřidal nic nového, to také sotva mohl. Z tohoto pohledu jsou Dva prokurátoři učebnicoví; divákovi, pro nějž dějiny sovětských represí nejsou španělskou vesnicí, mohou některé repliky znít tezovitě, modelově. Ale právě ta modelovost je důležitá! Loznica balancuje mezi realismem a podobenstvím. Do historicky osvědčené fabule kreativně, a dokonce se dá říct, že i hravě, vnáší prvky, které jdou nad popisnost, na detailech ukazují, jak se lidé pod permanentním, nesnesitelným, život ohrožujícím tlakem chovají. Neohlížejí se vpravo vlevo. Chodí strnule. Emoce potlačují. Žádná široká ruská duše. Když prokurátor Korněv prochází v první části filmu věznicí, aby se dostal k vězni Stěpňakovovi, leckomu se asi vybaví kafkovské prózy o labyrintech a absurdní vině.

Tím spíš jsou pak kafkovské scény na moskevské Prokuratuře SSSR, kde lidé ve stylizované choreografii rychle chodí po schodech či postávají na odpočívadlech, Korněva tu opakovaně oslovuje jeho vrstevník, který tvrdí, že byli spolužáci a že je velmi rád, že se Korněv takhle zapojil, a vybízí jej, ať se u něho zastaví v kanceláři, ale ten si vůbec nemůže vybavit, kdo onen uhlazený a žoviální chlapík je. Skvělý je rovněž okamžik, kdy Korněv stoupá po schodech majestátné budovy moskevské prokuratury a sekretářce jdoucí proti němu se rozsypou nějaké dokumenty. Všichni chodci strnou, obraz se na okamžik zastaví. Spíš malér, než trapas. Úlek! Korněv pak jako jediný ženě pomáhá papíry posbírat, nikdo se k němu nepřidá, všichni je sledují, čekají, až to dokončí. Ať si dotyčná tu nedbalost vyžere sama; navíc bůhví, co se v těch papírech píše, ještě bych mohl vidět něco, co mi nepřísluší, a do něčeho bych se namočil/a. Korněv sekretářce pomáhá, protože ještě úplně neví, jak se věci mají a na co všechno si je třeba dát pozor.

Nepřátelé lidu

Snímek má místy až divadelní aranžmá. Teatralita je vědomou součástí Loznicovy koncepce: všechno to bylo podlé a krvavé divadlo. Dva prokurátoři v sobě spojují ideovou přímočarost, modelovost jednání a jemnou inscenační práci. Režisérovi primárně nejde o třicátá léta, o stalinismus, příběhem odkazuje k současnosti, k tomu, že v bezpečí před bezprávnou hydrou není člověk nikdy a nikde. Jakkoliv je reálně nemožné, aby Dva prokurátoři byli promítnuti politickým vězňům v Číně, KLDR, ve Venezuele, na Kubě či samozřejmě v Rusku a abychom se od nich svobodně dozvěděli, jak na snímek nahlíží, je pravděpodobné, že by pro ně zasazenost do sovětského roku 1937 nebyla nejmenší překážkou. Pravděpodobně by to vzali jako vyprávění o svých zkušenostech.

Ke kontextu vzniku Dvou prokurátorů jeden detail. Jde o tři výše jmenované herce. Alexandr Kuzněcov (* 1992) se narodil v ukrajinském Sevastopolu v rodině námořníka, toužil se stát hercem, v šestnácti odcestoval do Moskvy, tam vystudoval a profesionálně působil na tamní špičkové scéně – v Moskevském uměleckém divadle. Na podzim 2022 se odstěhoval do Velké Británie. Alexandr Filippenko (* 1944) v květnu 2022 zveřejnil na Facebooku svou fotografii v ukrajinské vyšívané košili. Záhy začal mít problémy s organizací svých sólových vystoupení, v listopadu téhož roku mu Divadlo Mossovětu neobnovilo smlouvu. Filippenko opustil Rusko, usadil se v Litevské metropoli Vilnius. A konečně Anatolij Bělyj (* 1972). Narodil se v ukrajinské části SSSR, v červenci 2022 rezignoval na svoji pozici v Moskevském uměleckém divadle a odešel do Izraele. V prosinci 2023 byl zařazen do registru „zahraničních agentů“ ruského ministerstva spravedlnosti. Rovněž z těchto skutečností je patrné, s jakým asi nábojem a „vzkazem“ film Sergeje Loznicy vznikal.

Tuzemská verze plakátu k filmu Dva prokurátoři, repro: Aerofilms