Film Drobná nehoda Džafara Panahího oklikou ukazuje brutalitu současného Íránu
Džafar Panahí je jedním z nejznámějších současných íránských režisérů. A také jeden z nejpronásledovanějších. Snímek Drobná nehoda, za niž vloni obdržel hlavní cenu na festivalu v Cannes, patří k řadě jeho děl vzniklých v ilegálních podmínkách. Film však nepojednává o konkrétních poměrech v zemi, nýbrž je úvahou o tom, jak život v totalitním státě poznamenává mezilidské vztahy.
Tvorba Džafara Panahího (* 1960) mapuje už čtyři dekády komplikovaných vztahů mezi íránským státem a kinematografií. Začínal v devadesátých letech. Tehdy vrcholilo období, kdy měl domácí film alespoň nějakou, i když mnoha způsoby limitovanou podporu státní moci. Od nultých let se však potýká se sílícími perzekucemi, vinou nichž další výrazné osobnosti íránské kinematografie jako Abbás Kiarostamí nebo Mohsen Machmalbáf ze země emigrovali. Panahí zůstal a nepřestal tvořit. Režim jej za filmy a kritické výroky trestal postupně zákazem natáčení, domácím vězením a nakonec odnětím svobody.
Íránský filmař režisér Džafar Panahí. Autorem fotografie je Majid Saeedi, jenž osmkrát získal titul Nejlepší fotograf Íránu. Jeho fotografie byly publikovány například v těchto titulech: Times, Spiegel, Life, New York Times, Washington Post, Washington Times či Time Magazine, foto: Majid Saeedi / zdroj: Artcam
Není možné zachovat se správně
Panahího tvorba z posledních dvou dekád je pozoruhodná tím, že v ní filmař reflektuje vlastní pozici a omezení spojená s tvorbou. V podmínkách zákazu natáčení a domácího vězení vzniklo například celovečerní dokumentaristicky laděné dílo, které Panahí pojmenoval Toto není film a jež natočil u sebe doma (do zahraničí pak snímek propašoval jeho kamarád na USB disku ukrytém v dortu). U sebe doma točil tvůrce i melancholický autoportrét Zatažený závěs, zatímco v následujícím Taxi Teherán umístil kamery do vnitřku auta, kde se sám v roli řidiče pohybuje ulicemi města. Titul Medvědi tu nejsou zase popisuje snahy fiktivního íránského tvůrce, jenž má ve vlastní zemi zakázáno filmovat, takže mu nezbývá než snímek natáčený v sousedním Turecku režírovat na dálku. A nynější Drobná nehoda vznikla v době, kdy se úřady rozhodly režiséra předčasně propustit z vězení poté, co v něm zahájil protestní hladovku. Film vznikal opět bez povolení úřadů, v pokoutných podmínkách, stranou dohledu.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Od výše zmíněných děl, jež obracejí pozornost k samotnému tvůrci, Panahí v Drobné nehodě po dlouhé době vytvořil snímek, jehož hlavním tématem nejsou komplikované peripetie natáčení. Drobná nehoda vypráví o únosu muže, jehož skupinka bývalých politických vězňů považuje za dozorce, který je krutě mučil. Panahí tu navazuje na to nejlepší z íránské kinematografie, jak ji kromě Abbáse Kiarostamího a Mohsena Machmalbáfa dodnes reprezentuje třeba Asghar Farhádí. Jejich filmy jsou pozoruhodné tím, že se vymykají černobílému vidění problémů a namísto toho ukazují život v diktatuře jako všeprostupující šedou zónu, která chtě nechtě korumpuje základní mezilidské vztahy. V brutálním zločineckém systému není možné zachovat se správně, protože žádný ideál správného chování už neexistuje – nanejvýš je možné stále znovu nastavovat sobě samému meze a způsoby vlastní brutality.
Skupinka postav, kterou Panahí nechává v Drobné nehodě cestovat po městě v dodávce s omráčeným mužem, který je možná jejich sadistickým dozorcem, dělá právě tohle – diskutuje o tom, co je podle nich ještě přijatelné s uneseným udělat. A nedochází přitom k žádnému řešení, neboť situace se stále vyvíjí a klade před ně nové výzvy, jimž je třeba přizpůsobit vlastní limity.
Majid Panahi, Mohamad Ali Elyasmehr, Vahid Mobasheri a Mariam Afshari ve filmu Drobná nehoda, foto: Artcam Natáčet kdesi
V Drobné nehodě je přítomna ještě jedna pozoruhodná vrstva, která přímo souvisí s tím, jak je film natočený. Panahí tentokrát točí bez povolení, nicméně ne v tvrdých podmínkách domácího vězení. Jeho přístup se podobá nedávnému filmu Na cestě (2021) režisérova syna Panaha Panahího (* 1984). Tento film se rovněž subtilně dotýká toho, jak život v paranoidní diktátorské společnosti proniká do nejintimnějších vrstev každodennosti, a vznikal výhradně v odlehlých lokacích mimo města, nejčastěji v otevřené krajině.
Když sledujeme Drobnou nehodu pozorně, můžeme v ní rovněž najít množství voleb, odkud a jak natáčet. Jakmile se ocitáme na ulici ve městě, omezujeme se především na pohled z vnitřku automobilu. Odvážnější exteriérové scény vznikaly v postranních uličkách. Z interiéru nemocnice vidíme pouze neutrálně vypadající recepci a čekárnu, nejspíš falešné a vytvořené v jiných prostorách. Nejdramatičtější scény se odehrávají v pustině za městem. Neboli: lokace dramaticky ovlivňuje to, co a jak lze před kamerou ukázat – včetně toho, zda herečky na plátně nosí hidžáb, jenž je pro ženy v Íránu na veřejnosti povinný.
Tyhle pragmatické volby ohledně natáčení kráčejí ruku v ruce se samotným vyprávěním. Drobná nehoda totiž vypráví o lidech, kteří jsou na tom podobně jako členové Panahího filmařského štábu. Také jsou na okraji společnosti. Rovněž s sebou v autě vozí cosi zakázaného a nebezpečného – jedni uvězněného dozorce, druzí filmovou kameru. Stejně tak musí dávat pozor, co a jak mohou na veřejnosti říkat a dělat. A rovněž se podílejí na činnosti, která je diktátorským režimem vnímána jako protistátní. Touto nenápadnou analogií Panahí pokračuje ve své dosavadní ilegální tvorbě. Když chce pojmenovat společnost, v níž žije, začíná u sebe a u paradoxů, které stát staví mezi něj a jeho tvorbu.
Plakát k filmu, zdroj: Artcam
Drobná nehoda / Yek tasadef sadeh (Írán, Francie, Lucembursko, 2025, stopáž 102 minut)
Režie a scénář: Džafar Panahí, kamera: Amin Jafari, střih: Amir Etminan, scénografie: Leila Naghdi Pari. Hrají: Vahid Mobasheri, Mariam Afshari, Ebrahim Azizi, Hadis Pakbaten, Majid Panahi, Mohamad Ali Elyasmehr a další.
Premiéra: 26. února 2026.
