Tajné světy našich rodin. Novinka Jima Jarmusche vypráví o bolesti sbližující rodiče s dětmi

Jarmuschův nový snímek, který si vloni odnesl z festivalu v Benátkách Zlatého lva za nejlepší film, se svým pozorovatelským přístupem i statičností výrazně neliší od klasiky tohoto amerického režiséra, k níž patří Kafe a cigára (2003), Noc na zemi (1991) či Tajuplný vlak (1989). Nejvýraznějším otiskem autorova rukopisu není ani tak přítomnost jeho dvorního herce (a jinak samozřejmě výrazného hudebníka) Toma Waitse, ale spíš konverzační tón, civilní téma a návrat k povídkové struktuře, kterou volně propojuje ústřední téma. Snímek Otec Matka Sestra Bratr pojednává hlavně o tom, že i v nejintimnějších a nejosobnějších aspektech našeho života se nachází prostor pro nedorozumění a odcizení.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Jarmusch téma zpracovává pomocí segmentů, které jako hudebník namísto epizod či povídek nazývá třemi větami jedné rozsáhlejší hudební kompozice. Ústředními postavami první části jsou Emily (Mayim Bialik) a Jeff (Adam Driver), kteří jedou navštívit svého otce (Tom Waits), jenž žije několik desítek mil za New Yorkem a trpí úzkostmi po smrti manželky. Sourozenci jsou otci vnějškově velmi podobní, avšak zatímco oni jsou emočně zdrženliví a toporní, jejich otec připomíná excentrického depresivního podivína s nejasnou minulostí. Navazující epizoda se soustředí na sestry Timotheu (Cate Blanchett) a Lilith (Vicky Krieps), jež se po letech sejdou v dublinském domě jejich matky (Charlotte Rampling), jež se živí psaním. Sestry hledají přízeň u své ambiciózní, chladné matky – ta upjatější skrze její nápodobu, ta vzdorovitější tím, že se vůči matce extrémně vymezuje. Film uzavírá setkání dvojčat Billyho (Luka Sabbat) a Skye (Indya Moore) v Paříži, kde mají vyklidit byt po svých zemřelých rodičích. Volnomyšlenkářská dvojčata vedou dlouhé rozhovory o drogách a nespoutaném životě, zatímco nachází v bytě rodičů desítky falešných dokladů.

Za všechno můžou rodiče?

Jarmuschovo takřka sociologizující zaměření na odlišnou rodinnou dynamiku se do značné míry překrývá s jeho dlouholetou fascinací dílem japonského filmového režiséra Jasudžira Ozua. Ten se věnoval rodinným strukturám a mezigeneračním rozdílům poválečného Japonska. Když v roce 2003 u příležitosti nedožitých stých narozenin japonského klasika napsal Jarmusch text o autorových snímcích pro magazín Artforum, zmínil: „Ozu pomocí elegantní tichosti směřuje své nenápadné příběhy k očekávaným mezníkům, dramatickým zvratům a vyhroceným emocím. Nic není vynucené. Na plátně zůstávají jen nepatrné detaily lidské povahy a interakce, zachycené jemně, čistě, reduktivně a s pozorovatelským zaujetím.“ V jiných souvislostech Jarmusch citoval francouzského spisovatele Paula Valéryho, jehož slova lze připojit k reflexi Ozuovy tvorby: „Báseň není nikdy dokončena, pouze opuštěna.“

Adam Driver jako syn Jeff v první povídce snímku Otec Matka Sestra Bratr, foto: Aerofilms

Podobnou optiku lze použít i na Otec Matka Sestra Bratr, kde tvůrce  opouští kulisy v okamžiku, kdy příběh pozorovaného mikrosvěta začne být dramaticky „zajímavý“. V Jarmuschově „anti-kině“ je poskrovnu jakýchkoliv náznaků násilí, exaltovaných dramatických zvratů či sexuality. Ve filmu se vždy najde prostor pro pozastavení se nad hejnem odlétajících ptáků nebo dlouhými projížďkami autem. Důležitý je čas a odstup od jednotlivých postav, jenž často posilují záběry postav z nadhledu.

Jarmusch ve svých filmech často umožňuje nahlédnout pouze do výseku života jednotlivých postav. Ovšem tentokrát nejednou připomínají spíš karikatury sebe sama, zejména kvůli autorově potřebě obsáhnout na poli omezené stopáže jejich životní příběh. Navzdory takřka bezchybným výkonům všech herců a hereček schází charakterům v novém snímku určitá komplexnost – blíží se jí asi jen postava enigmatického otce v podání Toma Waitse. Snímek se tato prázdná místa ve vykreslení postav v každé části snaží zaplnit zdlouhavou, repetitivní expozicí dvou osob hovořících v autě.

Postavy v Jarmuschově snímku trpí přesvědčením, že za vše v jejich životě mohou jejich rodiče. Ať je pojí vřelý či turbulentní vztah, ať je jejich charakter, postoje či zevnějšek jakýkoliv, vždy jsou ovlivněny rodinnou historií. Protikladem k rodinným problémů tu mají být zpomalené záběry skupin skejťáků. K tomu Jarmusch v jednom z rozhovorů říká: „Kontext vzniku skate kultur je skoro jako z románu J. G. Ballarda. Skejťáci se vloupávali do soukromých bazénů, aby je používali jako rampy. Páchali trestné činy pro to, aby mohli dělat to, co milují.“ V rozhovoru také hovořil o obdivu k antisystémovosti skejťáků, k prvku svobody, který tato kultura nese, i určité spřízněnosti této subkultury ke genderové nonkonformitě.

Charlotte Rampling ve filmu Otec Matka Sestra Bratr, foto: Aerofilms

Příliš na sebe upozorňující detaily

Opakující se motivy v Otec Matka Sestra Bratr lze považovat za pojítka jednotlivých segmenty. Rozhovory postav o čistotě vody, jejich barevně sladěné oblečení či často pronášená hláška „A Bob je tvůj strýc“ jsou známkou příslušnosti prezentovaných příběhů k realitě, v níž rodinné problémy, nepochopení či odcizení jsou svého druhu pravidlem.

Jarmusch pomocí těchto pojítek anekdoticky poukazuje na vlastní životní zkušenosti. Například výrazné barevné oblečení postav, které pro film navrhla irská scénografka Catherine George a módní dům Yves Saint Laurent, bylo ovlivněno režisérovou diagnózou zvýšené barevné citlivosti. Hra s výraznějšími odstíny je rovněž přítomna v abstraktních sekvencích oddělujících jednotlivé povídky, jichž se Jarmuschovi a kameramanovi Yorickovi Le Sauxe (známý díky spolupráci s Françoisem Ozonem nebo Olivierem Assayasem) podařilo dosáhnout pomocí triku s mobilním telefonem. Diskuze o vodě jsou inspirovány setkáním režiséra s původní obyvatelkou Ameriky, na niž odkazuje postava Billyho ve třetí povídce.

Filmem se prolíná atmosférický hudební doprovod vytvořený Jarmuschem a britsko-německou písničkářkou Anikou, který je i důvodem, proč filmař  o snímku mluví jako o hudební kompozici. Nelze se však zbavit dojmu, že repetitivním, až polopatickým upozorňováním na svou přítomnost každý detail ztrácí kýžený půvab nenucenosti, jakkoliv by kontext jeho vzniku byl sebevíc zajímavý.

Snímek Otec Matka Sestra Bratr se nakonec spokojuje s jedním hlavním sdělením: Přestaňme ze všeho obviňovat naše rodiče a s vědomím vlastních omylů si pojďme razit cestu životem sami. Billy a Skye tak uzavírají Jarmuschovu „hudební“ kompozici, v jejíchž předchozích dvou větách děti touží po blízkosti se svými rodiči, kteří jim však neustále zpřítomňují jejich vlastní chyby a nedostatky. Film místy doplácí na přílišnou Jarmuschovu snahu replikovat svůj rukopis. Přesto novince nelze upřít zdravou míru sentimentálnosti, skromnosti a lidskosti. Pečlivě připravené divadelní kulisy rodinných domů nakonec jednou zmizí a společně s nimi i divadlo, jež je součástí setkání rodičů a dětí.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms