Seriálová dávka: Urgent je americká liberální pohádka. Co bychom za ni v Česku dali
Doktor „Robby“ přijel na svoji další seriálovou směnu na motorce bez helmy a vrhnul se rovnou do stejného pracovního mumraje, jakým nás titul Urgent (v originále The Pitt, u nás dostupný na HBO Max) okouzlil už v loňské první sezóně. Stejný recept funguje i podruhé. Tvůrci navazují na to, co se seriálu dařilo v jedničce, a prohlubují už známé postavy z pohotovostního oddělení pittsburské nemocnice. Zároveň se ale Urgent nechává trochu unášet svou domnělou morální dokonalostí.
Tenhle seriál nemiluje pouze liberální Amerika, tedy převážně demokratičtí voliči. Frenetické tempo a atmosféra oddělení, kam přivážejí jeden těžký případ za druhým, jsou extrémně návykové. Lékaři a sestry traumatizovaní tím, co prožili během covidové epidemie, a stresovaní hrozbou škrtů ze sebe vydávají všechno, aby zachraňovali lidské životy i naši víru v humanitu.
„Oldschoolový“ lékařský procedurál poučený postupy komplexní televize by nejspíš fungoval v jakékoliv době. Koneckonců dost připomíná starou známou Pohotovost, jejíž tvůrce – Michael Crichton – se ostatně rozhodl autorský tým Urgentu žalovat. Dnes, v čase několika vážných krizí a celospolečenské polarizace, působí seriál z pittsburské nemocnice skutečně jako hojivá náplast. Aniž by však cokoliv lakoval na růžovo.
Právě naopak. Často je oceňován za to, kolik času věnuje nejenom složitým operacím, bizarním úrazům, výkonům lékařek či sester, ale také příběhům lidí, kteří se na pohotovosti ocitají spíš kvůli selhávající společnosti než kvůli nehodám. Z první sezóny nejde zapomenout na vystrašenou matku, která přiměje svého náctiletého syna, aby ji odvezl do nemocnice, protože se potřebuje někomu svěřit s podezřením, že se nemluvný teenager chystá ublížit svým spolužačkám.
Teaser k druhé řadě Urgentu, zdroj: YouTube Hned v první epizodě lékaři přijali neznámým asijským jazykem hovořící ženu, kterou se někdo kvůli její barvě pleti či genderu pokusil shodit pod metro. Na pohotovosti se ocitají i lidé bez domova a chudí, kteří si největší starosti dělají o to, jak budou lékařskou péči splácet, když nemají pojištění.
„Urgent je brilantním portrétem amerického selhání,“ píše novinářka a spisovatelka Sophie Gilbert pro The Atlantic a chválí seriál za jasné morální postoje, které se nebojí dávat najevo. Nejen, že doktor Michael Robinavitch alias Robby, kterého hraje Noah Wyle, vrchní sestra Dana Evans i všichni ostatní lékaři, lékařky, sestry i stážisti a stážistky neustále překonávají své limity. Všichni s „Robbym“ v čele svoji práci prožívají, emocionálně se na pacienty napojují a jsou maximálně empatičtí.
I přesto, že na ně každou chvíli někdo vystresovaně křičí, popřípadě útočí. „Doktor Robby je přesně ten hrdina, kterého právě teď potřebujeme,“ napsala loni recenzentka CNN. Dalo se tak očekávat, že Urgent i Noah Wyle dostanou jak Emmy, tak Zlatý Glóbus: sošek Emmy nakonec získal seriál celkem pět a Glóby dva – pro seriál i pro hlavního herce.
Maximum lidskosti
První sezónu rámoval strach hlavního hrdiny z vlastního zhroucení. Ale také hrozící přiškrcení výdajů na celé pohotovostní oddělení nemocnice a Robbyho snaha vysvětlit manažerce (v podání Michael Hyatt známé ze série The Wire – Špína Baltimoru), že bez náležitých výdajů se fungovat nedá. Důraz na systémový problém ohrožující budoucnost pracoviště byl pomyslnou páteří vyprávění.
Touto linkou připomínal Urgent pozdější sezóny vězeňského seriálu Orange Is the New Black, kde kvůli privatizaci věznice a šetření na bezpečnostních opatřeních umírá jedna z postav, nebo legendární The Wire – Špína Baltimoru odhalující střeva městské politiky a význam peněz „přiklepnutých“ tu a tam na projekty zlepšující životy lidí, avšak jen nesystémově.
Druhá sezóna Urgentu klade o něco menší důraz na podobné souvislosti a trochu očekávatelně se zabývá použitím umělé inteligence, za což oroduje nová posila – doktorka Al-Hashimi, zatímco doktor „Robby“ je vůči tomu skeptický. Série téma zpracovává bohužel očekávatelně – až má člověk pocit, že vidí místnost plnou scenáristů, kteří AI berou čistě jako hrozbu. Ne, že by snad měl seriál povinnost být fanouškem umělé inteligence, je bezpochyby dobré k ní v prostředí, kde jde o lidské životy, přistupovat obzvlášť kriticky.
Z epizod nové sezóny zaslaných kritikům ke zhodnocení se však zdá, že celá linka slouží jen k tomu, aby se „Robby“ ve finále mohl tvářit jako ten, který hned věděl, jak to s AI dopadne. Seriál přitom už od první epizody mimoděk ukazuje, jak velkou roli při záchraně životů už dnes hrají technologie.
Dnes, v čase několika vážných krizí a celospolečenské polarizace, působí seriál z pittsburské nemocnice skutečně jako hojivá náplast. Aniž by však cokoliv lakoval na růžovo.
Ve druhé sezóně je pak více zřejmé, jak silně je seriál ideologický. Své postavy vykresluje často jako neomylné morální majáky, které vždy vědí, jak by se ke kritickým volbám pacienti či jejich příbuzní měli postavit. Robbyho nechuť porozumět rodičům dítěte se spalničkami, kteří mají odlišný postoji k očkování, je v první sezóně velmi pochopitelná. Spojené státy navíc nejen kvůli ministru zdravotnictví procházejí v poslední době v některých státech vlnami epidemie spalniček a podobných, dávno téměř vymýcených nemocí. Seriál však „antivaxery“ zobrazuje jako jednoduše hloupé, a odkrývá tak svoje příliš jednoznačné ukotvení v liberálním postoji amerických „modrých“ antitrumpovských států.
Dá se s tím sice souznít, obzvlášť v kontextu současné politické situace, seriál tím však dává najevo, jak moc jsou si jeho tvůrci svými názory jisti a jak málo jsou ochotni vidět názorové oponenty jako komplexní bytosti. V aktuální sezóně se například doktoři mírně povýšeně usmívají na jižanskou rodinu závodníků, jejíž členové se na Urgentu ocitnou. Lidé bez domova jsou pak v obou sezónách zdrojem senzace – v jedničce muži z ulice zpod kabátu vypadnou krysy pobíhající po sterilním nemocničním prostoru, ve dvojce nám seriál nabídne pohled na červy pod sádrou městského tuláka. Jejich příběhy se nevyprávějí.
Robby alias doktor Michael Robinavitch (Noah Wyle), hlavní postava seriálu Urgent, který přibližuje práci na pohotovostním oddělení pittsburské nemocnice, foto: HBO Max Nemocniční choreo
Na internetu můžete najít dlouhé debaty o tom, proč Robby jezdí na motorce bez helmy, nebo že doktor Langdon kradl kvůli své závislosti z nemocnice prášky proti úzkostem. Způsob, jakým se tvůrci své postavy snaží polidšťovat, však nesouvisí s jejich názorovými postoji. Spíš nám jen velmi zjednodušeně ukazuje, že i tito „svatí“ mají nějaké chyby, což připomíná spíše názorově jednostranné seriály Aarona Sorkina jako Newsroom nebo Západní křídlo (s nímž sdílí jednoho z exekutivních producentů), než komplexní The Wire – Špínu Baltimoru.
Navzdory své přílišné sebejistotě však Urgent nabízí množství maximálně zručně zpracovaných témat souvisejících například s duševním zdravím, sexuálním násilím či protiimigrační politikou Spojených států. V epizodách zaslaných novinářům je například příběh muže s nádorem v mozku, jehož uvedeným kontaktem je bývalá manželka. Tu po příjezdu do nemocnice, kde se s exmanželem vidí po čtyřech letech, napadne, že příčinou změn v jeho chování, které vedly k rozvodu, mohl být právě nádor. Její domněnku lékaři potvrdí. Díky skvělým výkonům herců a hereček v epizodních rolích je i tato krátká linka mimořádně silná.
Urgent nás také nechá sledovat ukázkové ošetření oběti sexuálního násilí a zajištění potenciálního důkazního materiálu, které by mohlo být traumatické, ale díky vrchní sestře Daně není. Dívce znásilněné při oslavě 4. července vrchní sestra vrací důvěru v lidi hned po prožitém traumatu.
Plakát k druhé řadě série Urgent, zdroj: HBO Max
Postavy studentů a studentek medicíny, kteří v první sezóně na pohotovosti začínali, tentokrát získávají další rozměry – doktorka Javadi přestává být jen nervózním protekčním dítětem a doktorka Santos zase postupem času přestává ironizovat každého, s kým má tu čest. Její siláckost teď doplňují i další polohy. Zároveň tu máme i nově příchozí studentstvo a doktorku Al-Hashimi, jež má nahradit Robbyho během jeho sabatiklu a v mnohém představuje jeho protipól. Jaký vztah mezi sebou budou tyto dvě alfy mít, skvěle naznačuje moment, kdy se oba při supervizování náročné operace téměř srazí, aby se v poslední chvíli vyhnuli díky svému perifernímu vidění a schopnosti rychle reagovat. Choreografie na operačních sálech je v seriálu často působivá.
A samozřejmě Urgent nezapomíná ani na pravidelné komické momenty, kdy se na oddělení objevují lidé s očima slepenýma sekundovým lepidlem, nebo se doktorky potýkají s osm hodin trvající erekcí jednoho z pacientů.
Nemocnice jako bezpečný přístav
To hlavní, co nám Urgent servíruje, je však nepochybně úžas nad pracovištěm, které navzdory všem „tam venku“ zuřícím krizím funguje jako bezpečný přístav lidskosti. Vyvolává naději, že právě v kritických chvílích se můžeme na sílu a empatii odborníků na svých místech spolehnout a že přes všechno, co vidíme ve zprávách, klíčové instituce fungují a pečlivě zachytávají produkty společenských selhání.
V tomto smyslu je Urgent současnou americkou pohádkou pro dlouhodobě znepokojené dospělé a je třeba ho tak brát i přistupovat k němu kriticky. Co bychom však v Česku, extrémně podezřívavém vůči veřejným oslavám pospolitosti, za podobný seriál dali.
