Seriálová dávka: Apokalypsa, nebo utopie? Je Pluribus tak geniální, že si vystačí s málem?
Jeden z nejslavnějších veteránů prestižní televize, Vince Gilligan, který se proslavil jako spoluscenárista Akt X a později tvůrce seriálů Perníkový táta a Volejte Saulovi, přišel v době, kdy nad Hollywoodem krouží supi, se seriálovou událostí s názvem Pluribus. Co si ale vzít z novinky, v níž se lidstvo – tedy až na misantropickou hlavní hrdinku – propojí kolektivním vědomím?
Ty nejlepší prestižní seriály mají často jedno společné. Ačkoliv analyzují závažná, mnohdy hrůzná témata, jsou také překvapivě vtipné. Lynchovo Městečko Twin Peaks o vraždě teenagerky divákovi servíruje jednu bizarně vtipnou scénu za druhou. Postavy seriálu The Wire: Špína Baltimoru Davida Simona, v němž vraždy ve městě Baltimore záměrně připomínají ty skutečné, vtipkují o tamních téměř každodenních tragédiích. Televizní román o úpadku kapitalistické Ameriky Šílenci z Manhattanu také nešetří ironií ani střelenými vtipy, Tony Soprano z Rodiny Sopránů je děsivý i komický zároveň a z Perníkového táty fanoušci dodnes citují hlášky, přestože jde o studii člověka v morálním rozkladu. Vince Gilligan a jeho tým v tomto seriálu dokázali těžit humor z nejstresovějších momentů, kdy jsou postavy milimetr od smrti nebo masakru.
Trailer k seriálu Pluribus, zdroj: YouTube Seriál Pluribus, který byl vyslán do světa s tím, že má druhou sezónu už jistou, přesně tohle zvládá s přehledem. Už v momentě, kdy nám ukazuje populární spisovatelku romantických bestsellerů, jak nejprve přesvědčivě performuje před publikem a vzápětí o svém literárním díle mluví v soukromí jako o „kupě sraček“, můžeme tušit, že Carol Sturka není antihrdinka, ale je jen hodně nešťastná. Scény z knihkupectví jsou však zároveň extrémně zábavné. Když se vzápětí drtivá většina lidstva nakazí neznámým virem a její partnerka umírá, celé to působí trochu jako groteska i parodická pocta slavným hororům. Carol následně zjišťuje, že je nejspíš jediná na světě, která se virem harmonie nenakazila. Její vzdor novému kolektivnímu vědomí, které ji přesvědčuje o své lásce a záměru ji brzy učinit svou součástí, je také komický. A právě to poutá naši pozornost.
Je snaha Carol udržet si svoji individualitu a nepodlehnout laskavému tónu svých spoluobčanů pochopitelná? Nemělo by větší cenu splynout s ostatními, když díky viru ustal jak rasismus, tak jiné nenávisti, a dokonce i války? Co s Carol udělá izolace? Nepůsobí kolektivní vědomí všech lidí, které dokonale zvládlo udržet výdobytky civilizace, ne však podstatu humanity, trochu jako umělá inteligence? Ta je také schopna sumírovat všechny znalosti a dovednosti, aniž by byla „doopravdy inteligentní“. Zvládá však díky tomu operovat nemocné i méně zatěžovat planetu. Co pro nás doopravdy znamená lidskost a máme ji chtít zpátky?
Vidět lidi jednat, ne mluvit
Takové otázky a mnoho dalších se nevyhnutelně vynořují už s druhou epizodou, v níž nově propojení lidé začínají s Carol komunikovat prostřednictvím Afričanky, která svými rysy připomíná postavu romantického hrdiny ze spisovatelčina bestselleru. Zaměstnávají nás ale mnohdy až po skončení sledování. Seriál nás okamžitě vtáhne množstvím scén, v nichž pozorujeme postavy, jak systematicky pracují na něčem často zcela absurdním. Dá se říct, že jde o Gilliganův trademark, který do detailů vybrousil už v sérii Volejte Saulovi.
Středoškolský učitel chemie Walter White v sérii Perníkový táta začal se svým parťákem, bývalým studentem ze střední, vyrábět metamfetamin, válčit s drogovými kartely a odklízet mrtvoly. Jejich právník v navazujícím seriálu Volejte Saulovi rozehrával pranky, aby si zajistil nespravedlivě odepřený kariérní postup. I v této sérii jsme sledovali každý jeho krok, než jeho rafinované plány začaly dávat smysl. A velmi podobně se i Carol v Pluribusu snaží zjistit víc o své situaci, přelstít propojené lidské vědomí a „vrátit“ na zem humanitu. Tak jako nás detektivky podněcují ptát se, „kdo spáchal zločin“, nutí nás Gilliganovy seriály klást si otázku: Co bych v takové situaci dělal/a já? Tvůrce se přitom nezabývá tím, jak jsou na tom dnešní diváci se schopností udržet pozornost, a nechává je dlouhé minuty pozorovat hrdiny, aniž by promluvili.
Na rozdíl od „běžných“ televizních autorů se tím Gilligan zabývat nemusí. Pro streamovací giganty je jeho jméno stále zárukou titulu, který bude ostřelovat ceny Emmy. Gilligan se tudíž nemusí přizpůsobovat producentským požadavkům, aby si zajistil masovou sledovanost, jak sám s úlevou uvádí v rozhovorech. Zároveň je zjevné, že rozpočet Pluribusu byl výrazně vyšší než u jeho starších seriálů, což dokládá například letoun Air Force One, který se objeví v jedné z epizod. To, že má Gilligan tvůrčí svobodu, však nevypovídá nic o stavu zábavního průmyslu, protože tvoří výjimku – patří k několika málo osvědčeným a superúspěšným tvůrcům.
Před covidem i před AI
Fanouškům Perníkového táty a Volejte Saulovi bude nejspíš v tomto novém fikčním světě zpočátku dobře a povědomě. Podobně jako v předchozích dvou seriálech i zde sledujeme komickou postavu, která se nikdy necítila dobře ve své kůži a vůči okolní společnosti pociťuje křivdu. A její ukřivděnost může mít nečekané důsledky – včetně sebedestrukce. S tím rozdílem, že Carol je po dvou emblematických antihrdinech – Walteru Whiteovi a právníku Saulu Goodmanovi – sice nedokonalou, ale v zásadě dobrou lidskou bytostí.
Nápad na Pluribus dostal Gilligan už téměř před deseti lety, tedy před covidem, což zní překvapivě, protože seriál působí, jako by se dobou pandemie inspiroval – například v tom, jak se Carol dobrovolně izoluje, nebo jak vylidněné je seriálové městské prostředí. Pro fanoušky Volejte Saulovi je naopak zcela nepřekvapivé, že se Gilligan rozhodl do hlavní role Pluribusu obsadit Rheu Seehorn, známou z role přítelkyně titulní postavy. Už ve Volejte Saulovi byla Seehorn tak dobrá, že od tvůrců postupně získávala větší a větší prostor. Jedna z jejích posledních scén, v níž se po tolika poker face obličejích rozpláče v městském autobuse, je jedním z emocionálních vrcholů seriálu. Seehorn dokáže Pluribus bez potíží utáhnout víceméně sama. I když se potkává i s jinými postavami, je to do velké míry one woman show.
Právě v tom ale paradoxně spočívá potenciálně slabé místo Pluribusu. Ačkoliv máme před sebou bezpochyby seriálovou událost roku a jeden z nejzajímavějších televizních autorů současnosti přišel v dnešním světě spin offů s něčím do velké míry originálním a nepředvídatelným, celému konceptu něco pro seriály podstatného chybí. Alespoň v momentálně dostupných epizodách je hlavní hrdinka stále víceméně sama, aniž by navazovala významné vztahy. Možná to nevadí. Možná je základní nápad, který Carol staví do izolace, dostatečně silný. Minimálně pět prvních epizod je natolik atraktivních, že nám nejspíš nevadí ani to, že absolutně netušíme, jakým směrem se příběh může dál ubírat.
Kam zmizelo lidstvo?
Část diváků ale může jednoduše postrádat „materiál“, na který by se mohla emocionálně napojit. Kromě toho je seriál silnější vždy ve chvílích, kdy Carol přestává být Robinsonkou z Nového Mexika a do interakce s ostatními se přece jen pouští. Například když od kolektivního vědomí obdrží ruční granát, protože si ho přála, ale nenapadlo ji, že by její přání mohlo být vyslyšeno. Následný rozhovor o tom, proč jí byl doručen, patří k nejzábavnějším a zároveň nejpodnětnějším scénám.
Pluribus je tak sebevědomý titul, že si může dovolit vztahy mezi postavami téměř neřešit, navíc je „nezalidněný“ a jeho různé žánrové možnosti jsou dlouho otevřené. Máme tak hodně času přemýšlet, k jakým paradoxům nás chtěl Gilligan a jeho tým tentokrát navést, a být si přitom jisti, že nám nic nebude servírovat až na talíř. Seriál nás ponouká k přemýšlení nad nespočtem filozofických či politických otázek ohledně uspořádání společnosti či o staré dobré podstatě humanity, aniž by nás k něčemu nabádal. Těžko říct, jak explicitně nám v budoucnu dá najevo, jaké myšlenky podpírají konstrukci ústřední záhady.
Plakát k sérii na Apple TV+, zdroj: Apple TV+
Teprve se ukáže, zda nám to bude stačit, nebo pro nás toho má Gilligan ještě v zásobě víc. Je příběh „nejnešťastnějšího člověka na světě, který se pokouší zachránit svět od štěstí“, natolik vrstevnatý, že budeme netrpělivě vyhlížet i potvrzenou druhou sezónu? A může se stát právě Pluribus emblematickým prestižním seriálem aktuální pesimistické dekády? I to jsou otázky, které rozehrává.
