Přijmout život v jeho nejistotě. Ve filmu Milost vyměnil Sorrentino exces za strohost

Filmař a spisovatel Paolo Sorrentino (* 1970) se v posledních dvaceti letech etabloval jako jeden z nejvýraznějších evropských tvůrců. Jeho filmy často stavěly na opulentním vizuálním stylu i melancholických protagonistech, kteří jako by se v okolním přepychu a hédonismu spíše ztráceli. Po kariérním vrcholu a oscarovém úspěchu se snímkem Velká nádhera však hodnocení díla tohoto tvůrce přestalo být jednoznačné.

Pro řadu diváků nadále představoval autora, jenž v tématech stáří a pomíjivosti krásy navazoval na odkaz klasika italské kinematografie Federica Felliniho. Podle rostoucích kritických hlasů však jeho dílo začalo trpět opakováním motivů a důrazem na líbivou, avšak stále více vyprázdněnou estetiku. Nejvýrazněji se tento posun projevil u loňského snímku Parthenope.

Podívejte se na trailer snímku Milost, zdroj: YouTube

Milost, vyprávějící o fiktivním prezidentovi Itálie, znamená výrazný úkrok stranou. Sorrentino již v minulosti natočil politické snímky, do nichž stejně jako nyní obsadil svého dvorního herce Toniho Servilla. Od stylového a žánrového mixu filmu Božský o italském premiérovi Giuliu Andreottim a excesem prodchnutého snímku Oni a Silvio se nyní posouvá do mnohem střídmějších poloh. I tentokrát vyprávění zakládá na melancholickém vzpomínání, ovšem extravagantní styl složený z okázalých kamerových jízd ustupuje komorní podívané, která se přizpůsobuje opatrné sebereflexi protagonisty na sklonku politické kariéry.

Doléhající minulost

Mariano De Santis (Toni Servillo) vstupuje do závěrečné fáze prezidentského mandátu. V posledních letech zabránil vážné politické krizi, občany i politiky je proto respektován. Ale opět čelí výzvám. Jako věřící katolík musí zvážit, zda podepíše zákon legalizující eutanazii. Musí se vyjádřit ke dvěma případným prezidentským milostem; oba případy se týkají manželských vztahů s tragickým koncem: v prvním obviněná zavraždila manžela, který ji dlouhodobě tyranizoval, druhý se týká usmrcení manželky trpící Alzheimerovou chorobou.

Stále výrazněji se u politika projevuje i dilema osobnějšího rázu. Vzpamatovává se ze smrti manželky Aurory, jež se udála před několika lety. Lítost ovšem doprovází zahořklost, kterou vůči Auroře chová za to, že jej před čtyřiceti lety podvedla s neznámým milencem. Zůstává obklopen lidmi, které zná z mládí, ať už se jedná o jeho kamarádku Coco Valori, horkokrevnou a vtipnou kritičku umění, nebo ambiciózního ministra spravedlnosti.

Minulost je tak pro Mariana De Santise stále něčím přítomným. To se prohlubuje právě s blížícím se koncem prezidentského období, kdy začíná reflektovat nejen své kroky ve funkci, ale i celý život. Do filmu opakovaně pronikají působivé útržky z mládí, kdy v zamlžené krajině poprvé spatřil svou budoucí ženu. Tyto výjevy stejně rychle začnou jako skončí, a tak ponechávají diváky spolu s truchlícím a rozhořčeným prezidentem v přetrvávající nejistotě.

Prezident nakonec začíná pochybovat o svých zásluhách i o tom, jak jej ostatní vnímají. Zjišťuje, že si kvůli své trpělivosti vysloužil přezdívku železobeton. Není však taková obezřetnost vůči ukvapenému jednání i zbabělým oddalováním jasných rozhodnutí? Do snímku tak – podobně jako v jiných Sorrentinových dílech – vstupují sebelítostivé promluvy staršího muže i škrobené intelektuální repliky. Tentokrát souvisejí s rolí práva v řešení osobních i politických sporů. Postava prezidenta, jenž je expertem na trestní právo, však těmto motivům přidává na uvěřitelnosti, kterou některé dřívější režisérovy snímky postrádaly.

Kompenzace sentimentem

Milost především v první polovině vyniká působivě nasnímanými a nasvícenými interiéry prezidentského paláce. Živé barvy Neapole předchozích dvou režisérových filmů střídá omezená barevná paleta, která vystihuje odměřenější prostředí politických institucí. Stejně tak složité kamerové jízdy jsou až na výjimky nahrazeny statickými záběry, které prezidenta zachycují jako figuru splývající s prostředím, jejíž život se zcela překryl s odpovědností politické funkce.

Snímku prospívá minimalistické herectví Toniho Servilla, který bez větších gest dokáže zachytit De Santisovu trpělivost i náznaky vnitřní rozpolcenosti. S postupující stopáží nicméně začíná snímek narážet na limity vycházející ze strohosti konceptu. Kde film ubírá na okázalosti vizuálního stylu, tam si to vynahrazuje poněkud rozvleklými a často i konvenčně nasnímanými scénami dialogů, v nichž jsou konflikty profesního a osobního života spíše didakticky opakované než zajímavě rozvíjené.

Sorrentino však konverzační ráz ozvláštňuje několika stylizovanějšími sekvencemi. Moment příjezdu postaršího portugalského prezidenta je podán ve zpomalených záběrech. Tato vtipná scéna, která se kvůli rychlému spuštění deště a větrem zvednutému koberci mění v diplomatické faux pas, obnažuje křehkost konvencí a pečlivě kontrolovaného řádu vysoké politiky. Zde italský tvůrce popouští uzdu svému pověstnému manýrismu. Chvíle, kdy se prezident setkává ve videohovoru s osamoceným kosmonautem ve vesmíru, zase zdůrazňuje rostoucí osamělost politika. Bohužel ve filmu sice převažuje střídmost vyprávění, ale současně řada momentů hraničí se sentimentalitou. Absenci výraznějšího konfliktu totiž dohání dojímavými sekvencemi se členy rodiny či s nejbližšími spolupracovníky.

Nejvíce patrné je to v prezentaci postavy prezidenta, který je mezi lidmi až nezvykle oblíbený. Milost se v tomto ohledu drží specifik italského prostředí, kde je politika často krajně nestabilní a hlava státu představuje váženějšího nadstranického aktéra, jenž spory tlumí. Přesto se snímku nedaří navodit tento dojem přímo z jednání protagonisty: jeho schopnost řešit krize je pouze zmíněna v dialozích, nebo jsme v přepjatých scénách svědky toho, jak prezident prochází divadlem nebo ulicí, zatímco k němu lidé s obdivem vzhlížejí.

Přesvědčivá starosvětskost

V závěru Milosti dochází k posunu v pracovních i osobních dilematech hlavního hrdiny. Děj přesouvá prezidenta De Santise z ohromných sálů prezidentského paláce do útulnějšího a intimnějšího prostoru bytu, který sdílel s manželkou. Podobně film rámuje i rozhovor s časopisem Vogue ohledně módy. Zatímco zpočátku se prezident zmůže jen na obecné fráze, na konci dokáže díky vzpomínce na mládí i svou ženu podat zajímavější a konkrétnější odpověď. I ve své práci je schopen opustit distancovaný pohled práva a posuzované případy přijmout i se všemi jejich rozpory.

Sorrentinův scénář na jednu stranu oceňuje fiktivní hlavu státu za její trpělivost, na druhé straně zdůrazňuje nutnost jejího překonání. Za těmito rozpory se ve výsledku může skrývat výpověď o přijetí života v jeho nejistotě, což vynikne zejména v souvislosti s traumatem způsobeným ženinou dávnou nevěrou.

Navzdory výše řečenému je tak Milost zajímavým milníkem Sorrentinovy kariéry. Představuje úkrok stranou od předchozích, často až příliš okázalých filmů. Díky větší autorské střídmosti a Servillově umírněnému hereckému podání působí její starosvětskost tentokrát přesvědčivě.

Autor je filmový publicista a doktorand na politologii.

Plakát snímku Paola Sorrentina Milost, zdroj: Aerofilms