Život jako nezvládnutá role. Film Jay Kelly je příběhem herce, který ztrácí kontrolu nad vztahy
V novince na Netflixu s názvem Jay Kelly ztvárnil George Clooney herce, jenž bilancuje, jak sláva poznamenala jeho osobní život. Jde o další silné vztahové drama, na jaké jsme u režiséra Noaha Baumbacha zvyklí?
Režisér a scenárista Noah Baumbach (* 1969) je výrazným zástupcem americké nezávislé tvorby. Už více než dvě dekády natáčí civilní a intelektuálně laděné komedie z New Yorku, a tím přiznaně navazuje na snímky Woodyho Allena, s nímž jej pojí nejen láska ke stejnému městu, ale i zájem o neurotické až úzkostlivé postavy. V popředí jeho komorních a konverzačních dramat často stojí rodinný kruh, do něhož s filmem postupně pronikáme.
Ve snímku Meyerowitz Stories (2017) byl jedním z protagonistů stárnoucí sochař vyrovnávající se na sklonku kariéry s úpadkem zájmu o jeho tvorbu, zatímco jeho nejbližší přemýšlejí nad tím, jak je poznamenal život s člověkem, jenž žil jen svou tvorbou. V hitu Manželská historie (2019) byli diváci svědky nepříjemného rozvodu talentovaného režiséra se stále úspěšnější herečkou.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Novinka Jay Kelly, jejíž scénář napsal Baumbach spolu s herečkou Emily Mortimer, však představuje úkrok stranou od jeho dosavadní tvorby. Příběh herecké hvězdy, která na vrcholu slávy bilancuje svou kariéru i osobní život, opouští nejen New York, ale i dřívější komornost. Děj rozkročený mezi Los Angeles, Francii a Itálii však zachovává konverzační i tematické ladění předchozích režisérových filmů, které se často dotýkaly života umělců.
Vzpomínat skrze filmy
Jay Kelly (George Clooney) je hvězdou stříbrného plátna s více než třicetiletou kariérou. Z bezstarostného života plného úspěchů jej ale vytrhne zpráva o smrti režiséra, který mu kdysi dal první velkou roli. Lituje, že mu ve slabším momentu jeho kariéry nepodal pomocnou ruku. Po pohřbu se Jay setkává se starým známým, který mu vyčte, že jej v mládí připravil o důležitou roli, a tím i o slibnou kariéru. Jejich setkání nakonec skončí rvačkou.
Sled událostí přiměje hrdinu k tomu, aby se namísto práce na slíbených projektech zamyslel nad svým dosavadním životem. Se starší dcerou má komplikovaný vztah, protože její matku brzy opustil. Mladší dcera zase k jeho překvapení vyráží na výlet do Evropy a Jay se ji rozhodne bez jejího vědomí následovat. Tím samozřejmě mění plány nejen sobě, ale i svému týmu. V jeho čele stojí stále nespokojenější Liz (Laura Dern), jež má na starost Jayovu publicitu, a oddaný manažer Ron (Adam Sandler).
„Mé vzpomínky jsou filmy,“ přemítá hrdina. Život se mu rozpadá do série kariérních milníků a tvůrčích rozhodnutí, které zastínily vztahy s jeho blízkými. Baumbach a Mortimer se inspirovali Lesními jahodami Ingmara Bergmana, v nichž protagonista prochází situacemi ze své minulosti, a tak tuto metaforu mezi vzpomínkami a filmy pojali doslovně. Jay vstupuje do svých vzpomínek a jako filmový divák sleduje své mladší já.
Snímek otevírá scéna z natáčení filmu, která je elegantně nasnímaná v jednom záběru. Jay podává obstojný výkon, i menší nespokojenost ale stačí k tomu, aby si vyžádal nový záběr. Vzpomínky, do nichž vstupuje, naopak představují hotové filmy. Může je jen pasivně sledovat, aniž by je nebo svou minulost mohl změnit.
Díky hudebnímu podkresu Nicholase Brittella a působivému nasvícení tyto scény nejprve nabízejí poutavý vhled do duše protagonisty. S dalším opakováním však začínají působit jako statické a neživotné výjevy. Hrdina se tak pozastavuje nad jednotlivými situacemi a dojatě je komentuje. Tyto scény však brzy začínají hraničit s únavnou sebelítostí, místo aby nabídly emocionální či skutečně introspektivní pouť jedním životem.
Režisér a scenárista Noah Baumbach, foto: Netflix
Zatímco předchozí Baumbachovy snímky často rozplétaly složitou dynamiku mezilidských vztahů, Jay Kelly je vystavěn okolo ústředního protagonisty. Jeho vztahy s ostatními jsou sice stěžejní, ve filmu však spolu s vedlejšími postavami nedostávají příliš prostoru. Vyprávění, rámované sérií hrdinových ukvapených rozhodnutí a rychlými změnami lokací, pak působí poněkud rozpačitě. Cesta za dcerou je zpočátku hlavní motivací protagonisty, v polovině filmu ale najednou přestává být podstatná. Postavy jako Liz či Jayův otec zase do děje vstupují stejně nahodile jako jej opouštějí, aniž by pro film nabídly něco nového.
Život jako performance
Snímek chvílemi působí jako dva filmy v jednom. Na jednu stranu je nedotaženým osobním dramatem, které kvůli soustředění na sebezpyt protagonisty nedokáže obsáhnout spletitost jeho vztahů. Současně však nabízí pronikavý pohled na hereckou profesi.
Scéna, v níž se Jay dává ve vlaku do řeči s dalšími cestujícími, je toporně inscenovaná a nepůsobí příliš přesvědčivě. Dojem se však proměňuje, jakmile si uvědomíme, že představuje další z řady performancí, na něž si Jay v životě zvyknul. Když následně pomůže zastavit zloděje, přihlížející neoceňují toto gesto samo o sobě – okamžitě jej totiž vnímají jako další z jeho hrdinských rolí.
Začátek snímku uvozuje přiléhavý citát Sylvie Plath: „Být sám sebou je obrovská zodpovědnost. Je mnohem snazší být někým jiným, nebo vůbec nikým.“ Jay Kelly obstál jako herecká hvězda, v průběhu filmu ale vyvstává otázka, zda se za slavným jménem ještě skrývá skutečný člověk. Právě v tomto ohledu je obsazení George Clooneyho do titulní role promyšleným krokem.
Film nestojí na povrchních biografických paralelách mezi protagonistou a jeho hereckým představitelem. Stejně jako protagonista filmu však Clooney představuje charizmatickou osobnost. Jay Kelly díky svému šarmu s lehkostí proplouvá každou scénou. Postupně však toto charismatické vystupování začíná vyznívat jako skvěle naučená, ale prázdná role.
Montáž Jayova životního díla, vystavěná z kariérních vrcholů Clooneyho filmografie, představuje nejvýraznější příklad sebereflexe, který film povyšuje nad jinak běžné drama. I tento vrstevnatý moment však film prokládá okázale sentimentálními výjevy, které jeho vyznění sráží.
Zatímco jindy dokázal Baumbach dojmout prostřednictvím životných charakterů, tentokrát se tato schopnost vytrácí pod tíhou konceptu, jenž zaměřuje veškerou pozornost na ústředního protagonistu, zatímco vše ostatní odsouvá stranou. Dokáže sice přesvědčivě vykreslit hrdinu, jenž se naučil spíše hrát než skutečně žít, zúžená perspektiva však postrádá výraznější emoční náboj. Jay Kelly nakonec zůstává rozporným dílem, jež střídá různé polohy s proměnlivou úspěšností.
