Zázrak, který nepřekvapí. Na planetě Pandora je ve třetím Avatarovi všechno až příliš při starém

Prvního Avatara v roce 2009 provázel ryzí údiv. Přes všechny výhrady, které jsme k vyprávění mohli mít, k jeho okatému a přímočarému ekologickému poselství či k designovému pojetí planety Pandora, žasli jsme nad možnostmi 3D filmového obrazu. Když se Avatar v roce 2022 vrátil s pokračováním, jež neslo podtitul The Way of Water, už to nebyla revoluce, nicméně výsledek dalece překonával vše, co jsme do té doby ve stereoskopickém filmu mohli vidět. Třetí Avatar, s podtitulem Oheň a popel, přišel pouhé tři roky po předešlém díle. A pocit vytržení a výjimečnosti se z něj poprvé vytratil.

Nad čím se máme dojímat

Tak jako každý film ze světa Star Wars z poslední doby musel končit nějakou variací na útok na Hvězdu smrti, tak i každý snímek avataří ságy vrcholí megalomanskou bitvou mezi „kovovým“ bitevním arzenálem lidských kolonizátorů a živoucími biotechnologiemi, jimiž vládnou obyvatelé Pandory. Ve světle předchozího filmu je Oheň a popel do velké míry opáčkem, v němž se toho mnoho nového nestane. Některé vedlejší postavy se trochu vyvinou, jinak ovšem neopouštíme hrdiny v příliš odlišné situaci, než v jaké jsme se s nimi shledali na začátku vyprávění. Není tu žádné nové prostředí Pandory, které bychom mohli vizuálně obdivovat a poznávat, žádný nový konflikt, dokonce i hlavní záporák zůstává stejný. Dostáváme jen tlupu loupeživých Na’viů, kteří se odrodili od bohyně matky a z čistě anarchistických důvodů se připojí k nemesis hlavního hrdiny Sullyho, plukovníkovi Milesu Quaritchovi.

Záběr z filmu Avatar: Oheň a popel, foto: Falcon

Nejzajímavější motiv spočívá právě ve vztahu Quaritche a vůdkyně tlupy Varang. Plukovník se totiž z rasistického bílého muže se zeleným mozkem, který Na’vi z duše pohrdá, mění de facto v plnohodnotného člena tlupy, jenž má s vůdkyní klanu milostný vztah a přivede ji na lidskou základnu, i když si tím odcizí své dosavadní spojence. Tímhle motivem Cameron pokračuje v paralelách mezi Avatarem a klasickými hollywoodskými westerny zabývajícími se vztahy bělochů a původních Američanů (viz Měla žlutou stužku nebo Stopaři). Tím spíš, že Quaritch v podání Stephena Langa svou dikcí a manýrou připomíná drsné westernové chlapáky střihu Johna Wayna.

Jinak Avatar hraje podle karet rozdaných v prvním díle. Lidé jsou chamtiví vykořisťovatelé, Na’vi jsou uvědomělí obyvatelé živoucí planety, vyladění na její biorytmy a mající respekt ke svému ekosystému. Je v jistém smyslu sympatické, že tenhle obří blockbuster je vystavěn tak, že nás spolu s hrdiny nutí nenávidět lidskou rasu, ale na druhou stranu je to stejná nenávist jako v prvním díle. Novinka samozřejmě zachovává výchozí avatarský paradox: máme se dojímat nad ničením ekosystému planety, která reálně neexistuje, neboť vznikla uvnitř velmi výkonného výpočetního centra a pokročilé grafické CGI technologie.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Stará známá písnička

Samotná Pandora je navíc ve třetím Avatarovi vlastně stejná jako v předchozím díle. Neobjevujeme nová území, vracíme se do známých lokací. Samotný vzhled planety zůstává uhrančivý a závěrečný souboj je opět monumentálním střetem dvou principů, které Camerona vždycky zajímaly – kovu a vodního živlu.

Ze židle nás překvapivě nezvedne ani 3D technologie. I na ni jsme si stačili svým způsobem zvyknout. Víme, že film bude organizovat obraz především do hloubky a většinou půjde jen o několik základních vrstev, které od sebe nebudou příliš vzdálené. I tady jako kdyby nastoupila jistá rutina. Nevšiml jsem si žádného záběru, kde by hloubka prostoru byla stavěna výrazněji na odiv a jenž by nám dal intenzivněji pocítit neobvyklost toho, že sledujeme film technologicky zcela výjimečný – a to  je značný ústup z pozic oproti prvnímu i druhému dílu!

Avatar: Oheň a popel přitom technologicky výjimečný je. Pořád je to pozvánka do světa, na nějž se koukáme doslova jiným pohledem než na ostatní filmy. Je naprosto nutné vidět jej s 3D brýlemi, protože jinak vzniká dojem, jako bychom sledovali barevný film na černobílé televizi. Cameron si do určité míry pořád ještě zaslouží obdiv za to, že něco takového dělá. Jen tentokrát máme při návštěvě Pandory pocit, že vše probíhá v modu business as usual.

Záběr z filmu Avatar: Oheň a popel, foto: Falcon