Nebylo to trochu jinak? Film o tom, jak se vyrábí hrdina v éře relativizací

V covidové době si zvykáme na komorní filmy vzniklé s minimem herců a v izolovaných prostorech. Asghar Farhádí natáčel Hrdinu v íránském městě Šíráz také v pandemických podmínkách. Přesto se v mnoha scénách vždy vyskytuje o něco víc osob, než by bylo pro komorní drama, založené na vztazích několika mála postav, nezbytně nutné. Kromě jednajících aktérů tu v pozadí často stojí jeden či dva lidé, kteří se k dění náhodou přichomýtli a pozorují je. Pro děj není tohle „křoví“ postávajících komparsistů většinou důležité. Jenže pro vyznění filmu je zásadní!

Fakta a perspektiva

Asghar Farhádí (* 1972) vypráví příběh mladého Rahíma, jehož přítelkyně našla kabelku plnou zlatých mincí. Rahím je momentálně ve vězení kvůli dluhům, přesto se rozhodne pátrat po majitelce, aby mohl kabelku vrátit. Správa vězení se rozhodne dát o Rahímově skutku vědět médiím – a ta z něho udělají hrdinu. Rahímův případ jim totiž pomůže odvrátit pozornost od nedávné sebevraždy, která se ve vězení stala. Jakmile se z Rahíma stane plakátový hrdina, začnou se čím dál hlasitěji ozývat pochybnosti o tom, jak to s vrácením peněz doopravdy bylo.

Farhádí v Hrdinovi postupuje opačným směrem, než hollywoodské příběhy zakládající si na jasně formulovaném konfliktu a výrazně vyprofilovaných postavách. Rahímův případ je sice na první pohled prostý, zároveň však od začátku plný zdánlivě podružných oklik a nuancí – kabelku nenajde on, nýbrž jeho přítelkyně, s níž se tajně schází; vrátit peníze se rozhodne nikoliv okamžitě, ale až poté, co se pokusí zlato zpeněžit; jeho boj s vlastní slávou od začátku ovlivňují instituce, jež z něho mohou těžit, ale potenciálně s ním také hodně ztratit.

Trailer k filmu, zdroj: Youtube

Režisér tu zkrátka spoustou drobností komplikuje zdánlivě jednoduchou zápletku – a na těchto podružnostech a peripetiích nakonec záleží nejvíc. V Hrdinovi totiž nejde pouze o to, jakou mají média schopnost manipulovat s fakty a s našimi životy. Farhádí vypráví o tom, jak vznikají příběhy. Není to film o překrucování fakt, ale o tom, že už samotná fakta vždy chápeme z určité perspektivy a s nějakými předsudky. Na rozdíl od svých starších děl – včetně oscarových Rozchod Nádera a Símin a Klient, i v zahraničí natočených Minulost a Všichni to vědí – se Farhádí tentokrát tolik nezabývá partnerskými vztahy a třídními rozdíly. Ukazuje, co se děje, když se lidé zmocňují událostí a dávají je do souvislostí.

Stane se přece něco relativně jednoduchého: jsou nalezeny zlaté mince a vráceny někomu, kdo se tváří jako jejich majitel. A Hrdina ukazuje klopotný, žabomyší a většinou ponižující zápas o to, jaký příběh se o té události bude vyprávět. Do jednoduchého, civilního děje nenápadně, ale zásadně promlouvá nastavení celé íránské společnosti, majetkové rozdíly mezi postavami i sociální sítě. Právě internet je jedním z eskalátorů, který dává Rahímovu příběhu nebezpečnou dynamiku.

Amir Jadidi ve filmu Hrdina, foto: Pilot Film

Příběh, který mi vyhovuje

Farhádího schopnost nacházet složitost ve zdánlivé jednoduchosti je skvěle projevuje právě na postavě Rahíma. Oproti třeba protagonistovi v úvodu zmíněného Hrdiny proti své vůli to není jednoznačně sympatická figura. Rahímovu nejistotu a prchlivost prozrazuje už lehce úlisný úsměv někoho, kdo chce na okolí působit neškodně a bezproblémově, ale zároveň má slabou vůli. Rahím, ve skvělém podání Amira Jadidiho, není ani hrdina, ani oběť – nelze s ním ani zcela soucítit, ani ho úplně odsoudit. I když taková charakteristika protagonisty filmu nepřidá na atraktivitě, přesně takovou figuru Farhádí potřebuje. Rahím není ideální postava do tragédie – není iniciativní, nemá pevný morální kompas, není lepší, než svět, v němž žije. Ale ani to není komická figurka (nenechá s sebou vláčet od jednoho karambolu k druhému), není to politováníhodná oběť okolností ani protřelý prospěchář. Nachází se někde uprostřed. Stejně jako ostatní, i Rahím se snaží vyprávět svůj příběh způsobem, který nejvíc vyhovuje jemu samotnému. Jen se mu to zkrátka příliš nedaří.

Po poněkud vykořeněném dramatu Všichni to vědí Farhádímu prospěl autorský návrat do domovského Íránu. Hrdina je navíc dílem, v němž se režisér zřetelně vrací ke stylu dosud nejvýraznější éry íránské kinematografie, totiž devadesátých let. Tvůrci jako Abbás Kiarostámí, Madžid Madžídí, Džafar Panahí nebo rodinný klan Makhmalbafů dokázali v rámci íránské diktatury vytvářet civilní filmy, které na jednu stranu reflektovaly každodenní život v zemi a všímaly si také problematických společenských aspektů, a zároveň měly natolik univerzální a originálně uchopená témata, že slavily úspěchy na mezinárodních festivalech.

Asghar Farhádí momentálně platí právě a především za mezinárodní festivalovou hvězdu. Ale při natáčení Hrdiny mu šlo o to, aby se film mohl promítat i v Íránu. Proto ten snímek může působit opatrněji než jiné nové íránské filmy z festivalových okruhů (viz třeba nová díla Džafara Panahího, Mohammada Rasoulofa či snímek Balada o bílé krávě). Nicméně Farhádí kritizoval íránský režim poměrně výrazně v předchozích svých titulech a není tudíž na místě podezírat jej z kompromisnictví. Naopak, Hrdina ukazuje, že ty nejběžnější problémy, známé z celého světa, jsou v diktátorských režimech mnohem složitější než jinde.

Plakát k filmu, repro: Pilot Film