Všechny kočky jsou krásné. Francouzské krimi Případ 137 portrétuje systém v rozkladu

Francouzská kinematografie se nikdy nebála politiky. Tamější autoři, od Godarda a Costy-Gavrase až po Robina Campilla nebo Ladje Lyho, stáli jednou nohou na barikádách. Hnutí „žlutých vest“ (gilets jaunes), které koncem roku 2018 zaplavilo ulice Paříže, ovšem tvůrcům přineslo novou výzvu: Jak zachytit hněv, jenž vypukl bez jasného vůdce a bez ideologie?

Režisérka Catherine Corsini se ve vyhrocené komedii Bod zlomu (La Fracture, 2021) zaměřila na srážku různých tříd v nemocniční čekárně, kam se přelévá chaos z pařížských ulic. Dokument Země, která se chová slušně (Un pays qui se tient sage, 2020) konfrontoval záběry brutálních policejních zásahů s úvahami o legitimitě státní moci. Režisér a scenárista Dominik Moll (* 1962) ve své novince zvolil odtažitější přístup. Nezajímá ho vřava na náměstích, nýbrž navenek banální byrokratické úkony, které nastupují až po protestech.

Daň za pořádek

Příznačným dějištěm Mollova snímku jsou šedivé kanceláře, jejichž odosobněná architektura z postav snímá pocit individuální zodpovědnosti. Vizualita snímku byla zřejmě určena režisérovou přímou zkušeností s lidmi a místy, o nichž vypráví.

Tvůrce, který se díky oceňovanému thrilleru Noc 12. (La Nuit du 12, 2022) etabloval jako přesný analytik policejní práce, absolvoval před natáčením Případu 137 týdenní stáž v pařížské centrále IGPN (L´inspection générale de la Police nationale). Daný orgán plní podobnou funkci jako česká Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS): vyšetřuje trestné činy spáchané samotnými policisty.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Moll se vyhýbá většině klišé akčního a thrillerové žánru a namísto toho přibližuje frustrující úřednickou rutinu. S tou se potýká i protagonistka filmu, inspektorka Stéphanie Bertrand (Léa Drucker). Její práce v IGPN je hlavně sisyfovským bojem s administrativní rigiditou, která znemožňuje dosáhnout reálných změn. Protokoly a procesní kličky slouží především ke konzervaci systému a k potvrzování statu quo.

Stéphanie je pověřena prošetřením incidentu z demonstrace žlutých vest z 8. prosince 2018, při němž byl mladík jménem Guillaume Girard zasažen gumovým projektilem do hlavy. Když se hrdinka snaží z protichůdných svědectví a rozmazaných videí zrekonstruovat průběh události, naráží na zapírání a profesní solidaritu. Pro zasahující policisty jsou Guillaumovy trvalé zdravotní následky nutnou daní za udržení pořádku.

Stejně jako v režisérově předchozím filmu tedy sledujeme postavu znesvobodněnou její vlastní profesí. Vyšetřování případu se pro Stéphanii stává obsesí, jež nepřináší žádnou katarzi. Řešení by totiž vyžadovalo strukturální změny. Zatímco v Noci 12. byla pomyslným antagonistou maskulinní kultura a celospolečenská nenávist vůči ženám, v Případu 137 jde o represivní aparát.

Z filmu Případ 137, foto: © Haut et Court / Fanny de Gouville

Slepota institucí i jednotlivců

Základem vyšetřování se stává práce s videem, čímž Moll navazuje na tradici filmů o dešifrování reality skrz její obrazové záznamy, jako je Antonioniho Zvětšenina (Blow-Up, 1966). Motiv ovšem přizpůsobil věku digitalizace a sociálních sítí. Stéphanie má k dispozici množství záběrů z mobilů i záznamy bezpečnostních kamer, ale ty jsou policejními experty rozkládány na pixely tak dlouho, až se jejich usvědčující hodnota zcela rozplyne v debatách o úhlu záběru a rámování.

Přemíra obrazů, která charakterizuje naši přítomnost, neslouží k odhalení viníka, nýbrž k produkování pochybností. Bezprostřední prožitek násilí je dekonstruován, dekontextualizován a nakonec přebit autoritou úřadu, který každou nejednoznačnost interpretuje ve prospěch sboru. Neštěstí hlavní hrdinky netkví v tom, že by nebyla schopna najít pravdu, ale v poznání, že i když poskládá všechny dílky skládačky, na stavu věcí to nic nezmění.

Institucionální slepotu a absenci sebereflexe Moll odhaluje také v bezchybně rytmizovaných scénách výslechů policistů, kteří jsou konfrontováni s obrazovými důkazy vlastní brutality. Když jeden z příslušníků na videu vidí sebe sama, jak kope do bezbranného muže ležícího na zemi, reaguje konstatováním, že šlo o nezbytnou obranu. Podobné ohýbání faktů, které by mohly narušit obraz institucionální neomylnosti, jsme ostatně mohli vidět i po nedávné vraždě Renée Good v americkém městě Minneapolis.

Vyšetřování případu č. 137 rovněž komplikuje zjištění, že Guillaume i Stéphanie pocházejí z téhož padesátitisícového města Saint-Dizier. Daná skutečnost vystihuje sociální rozkol současné Francie. Policisté a demonstranti mohou být lidé ze stejného prostředí, často synové a dcery stejných pokladních a dělníků z periferie, kteří se teď ocitli na opačných stranách v reálných i kulturních válkách.

Z filmu Případ 137, foto: © Haut et Court / Fanny de Gouville

Sdílená historie však Stéphanii nijak nepomáhá. Postavu, kterou Léa Drucker hraje s fascinující úsporností, naopak izoluje. Kolegové ji podezřívají z podjatosti a pro Guillaumovu rodinu je zrádkyní reprezentující stát, jenž jim zmrzačil syna. Dialog napříč společenskými skupinami se zdá nemožný.

Ve filmu se navzdory tomu neustále mluví. Filmař Moll má stejně jako v Noci 12. tendenci k přílišné upovídanosti a doslovnosti. Projevuje se to zejména v dialozích Stéphanie s jejím synem, který se stydí za matčinu profesi, nebo během jejího setkání s bývalým manželem, rovněž pracujícím u policie. Hrdinčino vysvětlování, proč ji lidé nenávidí a co je s policií špatně, připomíná kázání. Tato tezovitost občas narušuje jinak svědomitě budovanou atmosféru procedurálního chladu.

ACAB nemusí být totéž co ACAB

Hrdinčinu emoční otupělost nedlouho po začátku vyšetřování naruší osiřelé bílé kotě, které najde uvězněné v garáži svého domu. Zvíře si bere domů a začíná o ně pečovat. Motiv, který by v jiném filmu mohl vyznít jako sentimentálním klišé, na sebe v Případu 137 nabaluje mnoho významů. Starostlivost, s níž protagonistka pečuje o kočku, působí jako snaha přebít pocit viny. Stéphanie sice zůstává bezmocná tváří v tvář zničenému životu mladého muže a jeho rodiny, alespoň však zachránilo jedno bezbranné zvíře.

Režisér snímku Dominik Moll, foto: © Haut et Court

Kočičí motiv je rozvíjen ještě na další úrovni. Když Stéphanie navštíví své rodiče, je svědkyní výmluvné slovní výměny. Otec varuje matku, že pokud bude trávit tolik času na mobilu, kde místo zpráv sleduje roztomilý digitální balast, ani nezaznamená probíhající rozklad demokracie. Právě k digitální anestezii v podobě kočičích videí se v závěru filmu uchyluje i rezignovaná Stéphanie. Spíš než odpočinkem je její bezduché scrollování projevem kapitulace před příliš komplexními problémy typu systémového násilí.

Současně tím dochází k podvratnému sémantickému přepisu hesla ACAB. Zatímco v ulicích jde o anti-autoritativní bojovný pokřik „All Cops Are Bastards“ (Všichni policajti jsou parchanti), v online sféře, kam všichni utíkáme před reálnými problémy, se zkratka mění v neškodné „All Cats Are Beautiful“ (Všechny kočky jsou krásné).

Případ 137 tak není jen filmem o policejní brutalitě, ale i výpovědí o tom, jak rychle dokáže moderní společnost jakoukoliv tragédii utopit v informačním šumu. Dominik Moll s lehkou didaktičností, ale bez kompromisů ukazuje svět, v němž bezpráví představuje jen krátké vyrušení z digitální prokrastinace, jehož se lze zbavit mávnutím palcem.

Plakát k filmu, zdroj: Pilot Film