Bídníci Ladje Ly jsou komplexní i strhující projížďkou explozivní krajinou pařížského předměstí
Tihle Bídníci mají na to stát se po dlouhé době francouzským filmem, který dokáže spojit syrový pohled na drsnou sociální realitu s divácky atraktivním žánrovým vyprávěním, aniž by se dílo jakkoli zpronevěřilo oběma polohám.
Ve městě Montfermeil, nacházejícím se ve východní části metropolitní oblasti Paříže, patří k místním monumentům několik let stará policejní stanice. Obří budova připomíná nedobytnou pevnost a je opevněná „proti-riotovými“ ocelovými zdmi. Stanice vznikla roku 2012, sedm let poté, co v další předměstské oblasti, městě Clichy-sous-Bois, které s Montfermeilem sousedí, došlo k rozsáhlým pouličním nepokojům. Vyvolal je incident, při němž skupinka dětí nešťastnou náhodou zemřela na útěku před policií. Nepokoje se rychle rozšířily do dalších chudých oblastí pařížské periferie včetně zmíněného pětadvacetitisícového Montfermeil. Účastnili se jich většinou muslimští imigranti severoafrického původu, kteří tvoří podstatnou část populace těchto vyloučených oblastí. Nepokoje trvaly tři týdny. V Montfermeil se rovněž odehrává část románu Victora Huga Bídníci (1862). V této vsi žili manželé Thénadierovi, kteří zde měli hostinec a vykořisťovali osiřelou dívku Cosettu.
Podívejte se na trailer filmu Bídníci, foto: © Srab Films Takové je tedy pozadí hraného režijního celovečerního debutu na Mali narozeného filmaře Ladje Lyho (*1978) Bídníci, který brilantním způsobem spojuje formát policejního dramatu s francouzským sociálním realismem. Část budovy zmíněné policejní stanice Clichy-Montfermeil dokonce zahlédneme v jednom záběru filmu. Právě od ní vyráží policejní jednotka, jejíž dva ostřílení členové mají za úkol zaučit nováčka Stéphana, který se nedávno přestěhoval z venkova. O své premiéře na novém působišti na konci filmu prohlásí, že to byl nejhorší den jeho života.
Trojice policistů, kteří diváka provázejí množstvím dílčích incidentů v ulicích Montfermeil, reprezentuje různé přístupy, jak uplatňovat zákonnou moc někde, kde zákon žádnou reálnou moc nemá. Dominantní běloch Chris tvrdě prosazuje nátlakové metody pod heslem „zákon jsem já“ a snahu tvářit se jako autorita za každou cenu. To v jeho podání zahrnuje i šikanu nevinných dívek, které náhodou stály na autobusové zastávce zrovna ve chvíli, kdy Chrisův kolega narušil jeho převahu shazujícím vtipem. Černošský kolega Gwada má totiž v pařížské periferii kořeny a daleko lépe rozumí tomuto prostředí. Slouží jako vyjednavač mezi oběma světy. Gwada je většinou málomluvný a spoustu Chrisových excesů přehlíží, snaží se udržet pokoj a v rámci možností dobré vztahy. A pak je zde Stéphane, nacházející se na téže pozici jako divák filmu – nováček, který teprve proniká do neznámého prostředí a zprvu jen pohoršeně přihlíží plejádě vyhrocených situací, v nichž často není zřejmé, zda jeho kolegové dění uklidňují, anebo eskalují. Ve druhé polovině filmu, kdy Stéphane několikrát dostane možnost sám jednat, vystupuje v pozici člověka, jemuž nejde o spravedlnost, nýbrž se především pokouší zabránit nekontrolovatelnému násilí. Ale je pozdě, neboť Stéphane už není pozorovatel: nevyhnutelně se z něj stal spolupachatel policejní zvůle. Sice již pochopil, že zákon nestojí nad davem, nýbrž je jeho součástí – ale to nic nezmění na tom, že tuhle lekci zakusí s ještě větší tvrdostí v závěru filmu.
Podobně by se dalo psát o jiných plasticky podaných postavách obyvatel Montfermeil; režisér Ladj Ly jich sleduje obdivuhodné množství. Čtvrť v jeho podání ani zdaleka nepůsobí jako jednorozměrné sídliště bídy a zločinu; jde o lokalitu, v níž své místo mají romští cirkusáci, brýlatí kluci s drony a holky milující drby a basketbal. To všechno se přitom nachází ve stavu permanentního ohrožení: prakticky vše zde může sloužit coby záminka k výbuchu. Scénář snímku je mistrovský i v tom, jak dokáže propojovat sociální filmařinu s prvky bezmála hollywoodského policejního dramatu a se symbolikou, která nepůsobí nuceně, naopak – přirozeně vplouvá do realistického rámce. Anabáze se ztraceným lvíčetem v městské džungli, vrcholící děsivou drezurou v kleci se řvoucí bestií, má přesně takovýto přesah. Nemluvě o tom, jak sofistikovaně si režisér pohrává s aluzí na Victora Huga, národního klasika, který se tu stává maskotem společenství, jež je francouzským národem důsledně přehlížené. Právě Hugův citát navíc v závěru filmu vynáší nad celým tím mikrokosmem trefný soud.
Suverénní je Lyho film i po režijní stránce: výtečně nalezl pozici nacházející se mezi rychlým a dynamickým thrillerem a postupy francouzské sociálně realistické tradice. Kamera se zpravidla drží velmi blízko protagonistů a lehce se třese nebo těká po prostoru, aby působila dojmem bezprostředního záznamu. Až neuroticky působí i střih. Své místo tady mají i záběry z dronu, který je důležitou rekvizitou v zápletce. Funkční jsou vpády hudebního podkresu v několika scénách.
Někteří pisatelé přirovnávají Bídníky k americko-australskému snímku o tvrdých policejních metodách z roku 2001 Training Day (v ČR byl uveden následujícího roku). Jenže Bídníci nejsou ani tak filmem o policejní brutalitě a s tím spojených dilematech, nýbrž spíše studií dynamiky mezi zástupci moci a obyvateli vyloučených lokalit s rozsáhlou a pestrou škálou kriminality.
Režisér Bídníků Ladj Ly, foto: © Srab Films
Bídníci (Francie, 2019, stopáž 105 minut)
Režie: Ladj Ly, scénář: Ladj Ly, Giordano Gederlini, Alexis Manenti, kamera: Julien Poupard, střih: Flora Volpelière. Hrají: Damien Bonnard, Jeanne Balibar, Alexis Manenti, Djibril Zonga, Issa Perica, Al-Hassan Ly, Almamy Kanoute, Steve Tientcheu a další.
Česká premiéra 30. ledna 2020.
