Meditace nad doutnajícím vztahem. Islandské drama se ptá po zbytcích lásky příliš abstraktně
Islandský režisér Hlynur Pálmason ve svém novém filmu Co nám zbylo z lásky ztvárnil křehkou fázi partnerského vztahu, který sice zdánlivě vyhasl, přesto stále doutná. Z všednodenních i snových pasáží skládá impresivní koláž, v níž se snaží postihnout prchavé emoce. Dá se o rozchodu natočit vlídný film?
Už od svého debutu Zimní bratři z roku 2017 si Hlynur Pálmason (* 1984) získal pověst respektovaného autorského filmaře s výrazně expresivním stylem, který dokáže otisknout emoce svých hrdinů do působivě ztvárněných prostředí nabývajících metaforické významy. Svůj styl potvrdil následujícím snímkem Bílý, bílý den, jenž se – stejně jako jeho debut – zabýval rodinnými vztahy. Po rozpačitěji přijatém epickém historickém titulu Zapomenutá země se tvůrce nyní vrací ke komornější a civilnější látce, pojaté však dosud nebývale abstraktním způsobem. Co nám zbylo z lásky vypráví o čerstvě rozešlém páru s několika dětmi, kde se otec Magnús průběžně snaží k rodině vracet, o což Anna nemá příliš velký zájem.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Hraný časosběr
Výsledná podoba souvisí s okolnostmi vzniku Co nám zbylo z lásky. Svým způsobem tvoří součást volné, organicky vznikající trilogie, k níž dále náleží krátkometrážní film Hnízdečko a zhruba šedesátiminutová Johanka z Arku. Hnízdečko sledovalo dvojici sourozenců, kteří stavějí domek na stromě, v Johance z Arku si zase skupina dětí kolem kůlu v krajině vyrábí sochu rytíře sloužící jako terč při lukostřelbě. Oba filmy vznikaly postupně a spontánně po dobu několika let a v Johance z Arku dokonce vystupují režisérovi potomci.
Pálmason v rozhovoru pro ČT art zmiňuje, že snímek Co nám zbylo z lásky vznikl z úvah nad tím, co jsou asi zač rodiče chlapců z Hnízdečka, a zároveň se tu objevuje rytíř z Johanky z Arku. Neboli: Co nám zbylo z lásky sestává z materiálu posbíraného v průběhu několika let. Přitom nemělo jít ani o autobiografické vyprávění, ani o vypjaté drama. Jak jen to bylo možné, tvůrce se naopak chtěl vyhýbat přímočaré popisnosti; šlo mu o zprostředkování pocitů a vztahů postav nepřímo a zvnějšku.
Zatímco v autorových předchozích filmech mu tenhle instinktivní, částečně metaforický a částečně expresivní přístup vycházel, v případě Co nám zbylo z lásky výsledek působí příliš abstraktně a modelově. Pálmason se například rozhodl dát oběma partnerům vzájemně co nejkontrastnější povolání. Magnús tedy pracuje na rybářské lodi a mnoho dní tráví na moři, zatímco Anna je výtvarná umělkyně, jejíž obrazy vznikají přímo v součinnosti s přírodní krajinou. Magnúsovým živlem je voda, Anniným země, on je praktický člověk, ona citlivá umělkyně, on tráví čas s mužskými dělníky, zatímco ona si domů pozve ukázkově snobského galeristu. Ano, je to hra kontrastů, ale zároveň tak trochu přehlídka klišé. Obě postavy sice mají vzájemně přehledně rozparcelované genderové role, třídní příslušnost, a dokonce i přírodní živly, avšak chybí mezi nimi silnější vzájemná dynamika. Z jejich interakcí si nedovedeme příliš představit, jak vypadalo jejich soužití předtím, než se rozpadlo.
Ublížená mužská touha
Co do vyprávění se z filmu stává sice občas autenticky procítěný, ale přeci jen trochu jednoduchý portrét ublížené mužské touhy, která osciluje mezi potřebou někam patřit a mít s kým spát. Asi nejvíc to stvrzuje záběr, kdy se Magnús dívá Anně pod sukni, na což naváže fantazijní sekvence, v níž bloudí jejími zvětšenými záhyby, zatímco shůry na něj září oslepující sluneční světlo. Snových pasáží je ve filmu víc, ale vždy se obracejí k Magnúsovi – vidíme ho umírat rozklovaného obřím kohoutem i čelit oživlému rytíři. Snímek ostatně končí pohledem na opuštěného mužského hrdinu splývajícího na hladině moře.
O vyprávění tu však až tolik nejde. Pálmason film staví spíš jako proud různorodých a motivicky mnohdy rozbíhavých pasáží. Většina z nich je podaná civilním stylem coby epizodky z rodinného života, v nichž někdy jde spíš o postavy dětí než o samotný pár Magnúse a Anny. Přítomna je i sekvence zachycující zmíněného rytíře v průběhu různých ročních období nebo poetická koláž obrazů doprovázených recitováním básně. Problematika sepětí člověka s přírodou, od otázky zabíjení živých tvorů přes fascinaci krajinou po využití koroze materiálů ve výtvarném umění, je všudypřítomná. Pálmason dovede řadu podobných scenérií uhrančivě nebo nápaditě natočit, ale opět: nabýváme pocitu, že i v takovýchto „fotogenických“ jednotlivostech – nadto podaných s jistou dosebezahleděností – se poněkud vytrácí smysl díla jako celku.
Co nám zbylo z lásky působí jako dílo, kde si tvůrce osahává, kam až může v určité metodě zajít. Zkouší zde, nakolik může nechat fikci organicky vyrůstat ze živné půdy momentálních inspirací a roztroušeně posbíraných záběrů. Na jednu stranu je to svobodný tvar, který diváctvo vyzývá k asociačnímu toulání, na stranu druhou je to poněkud neuspokojivé torzo, v němž toho z lásky Magnúse a Anny opravdu mnoho nezbylo.
Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms
Co nám zbylo z lásky / Island Ástin sem eftir er (Island, Dánsko, Švédsko, Francie, 2025, stopáž 109 minut
Scénář, kamera, režie: Hlynur Pálmason, hudba: Harry Hunt, produkce: Katrin Pors, Anton Máni Svansson, střih: Julius Krebs Damsbo, zvuk: Björn Viktorsson, scénografie: Frosti Fridriksson, Árni Jónsson. Hrají: Saga Garðarsdóttir, Sverrir Gudnason, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Grímur Hlynsson, Þorgils Hlynsson, Kristinn Guðmundsson.
Premiéra v ČR: 14. května 2026
