Láskou bych tě sežrala. Horor Posedlost varuje před bezmeznou oddaností

Jméno Curryho Barkera (* 1999) si už získalo v rámci komunity hororových fanoušků renomé. Společně se svým parťákem Cooperem Tomlinsonem se proslavil natáčení krátkých skečů na youtubovém kanále that’s a bad idea. Milionové publikum Barkerovi poté posloužilo i k otestování jeho hororových prvotin. Na kanále je volně dostupných hned několik krátkometrážních snímků: například Heavy Eyes, který originální formou reaguje na úmrtí v rodině týkající se úplně jiného člena, než se zpočátku zdá. Sebevědomější Židle (The Chair) v děsivém, dekonstruovaném vyprávění polemizuje o hrůzách života s Alzheimerovou chorobou.

Režisér Curry Barker při natáčení Posedlosti, foto: © Focus Features

Barkerovým uměním jsou mistrné narativní kličky a hra s nabouráváním hranic diváckého (dis)komfortu. „YouTube mě naučil, že dnešní diváci jsou bystří. Všimnou si i věcí, které jste neměli v úmyslu. Neměli bychom je podceňovat,“ uvedl tento příslušník generace Z, o níž se díky vzrůstajícímu zájmu o film mluví jako o možném zachránci kinoprůmyslu.

Průlomem se pro Barkera stal předloňský hodinový přírůstek Milk & Serial. Na hraně absurdity balancující found footage o nepovedeném narozeninovém překvapení s rozpočtem pouhých 800 dolarů vykouzlil nejen nadšení mezi hororovými a internetovými nerdy, ale i mezi producenty včetně legendárního Jasona Bluma, šéfa studia Blumhouse, stojícího za nespočtem úspěšných franšíz 21. století typu V zajetí démonů nebo Očista.

Barkerův loňský studiový debut Posedlost, inspirovaný speciálním čarodějnickým dílem Simpsonových, vypráví nevšední příběh. Nesmělý student Bear (Michael Johnston) je zamilován do své kolegyně z práce Nikki (Inde Navarrette), která touží „po lásce, ne love story“. Bear je zcela ochromen při jakémkoliv pokusu pozvat ji na večeři, a proto se rozhodne jí alespoň věnovat „tyčinku splněných přání“. Na poslední chvíli jej však přepadne úzkost a použije tyčinku sám. A jeho přání zní jednoduše: Kéž by jím Nikki byla posedlá tak, jako je posedlý on jí.

Trailer k filmu Posedlost, zdroj: YouTube

Oddaná žena: sen každého incela?

„Lásku si člověk má zasloužit. Jakékoliv jiné cesty k ní pravděpodobně nevyjdou,“ uvedl Barker v rozhovoru pro časopis Time. To poznává i hrdina Bear: Přestože o něho Nikki projeví zájem téměř okamžitě, nepůsobí jako ta dívka, do níž se zamiloval. Chová se totiž výstředně, mluví z cesty, prolamuje společensky akceptovatelné podoby vztahu a na první pohled je to ona, která z budovaného vztahu utváří toxické peklo. Jenže jaký díl odpovědnosti za extrémní podoby náklonnosti, obsahující obědy s kusy domácích mazlíčků, nebo projevy žárlivosti končící cihlou v hlavě, nese ten, který si bezprecedentní oddanost své partnerky přál? „I když jste to rozhodl za ni, na reálnosti přání to nic nemění,“ říká do telefonu Bearovi neznámý muž z oddělení podpory produktu „tyčinky splněných přání“. Bearova pasivita naznačuje, že přání nechce zrušit, ale pouze zmírnit.

Extrémní odtažitost, neschopnost komunikace v rámci virtuálního prostoru i mimo něj i snaha o přeskočení procesu budování důvěry ve vztahu k okamžité odevzdanosti jsou zásadními tématy manosféry. Její součástí nejsou pouze incelská fóra plná projevů nenávisti k ženám, ženskému prostředí a feminismu, ale také „mírnější“ oblasti formující myšlení mužů k tomu, jak mají romantické vztahy vypadat. Zbavení ženy „zdravého úsudku“ a vedení k totální odevzdanosti a podřízenosti partnerovi je podle „vztahových koučů“ nutné k životní spokojenosti. Tento znepokojující narativ do filmu převedl například loňský horor Společník, kde sexbot Iris v podání Sophie Thatcher měl totální odevzdanost zanesenu ve svém zdrojovém kódu.

Inde Navarrette v roli dívky doslova posedlé láskou, foto: CinemArt

Režisér Barker nechává svého mužského hrdinu působit navenek neškodně, zároveň úvodní dialog s kamarádem i použití magické tyčinky poskytne znepokojující náznak nezdravé touhy po kontrole ženského těla (a mysli). Z Beara není cítit jen nesmělost, ale také emoční uzavřenost a touha přeskakovat nezbytné fáze vztahu, kdy mezi partnery vzniká důvěra, blízkost, intimita a nakonec také láska. Namísto toho, aby Bear vyjádřil Nikki své city, tak ji pomocí kouzla zbavuje možnosti svobodně se rozhodnout, zda by do vztahu s ním chtěla jít.

Dokonale klaustrofobické

Posedlost vytváří děs v momentech, kdy divák neví, zda se má stále smát činům nesmělého Beara, nebo už být zhrozen neutuchajícím „láskyplným“ zápalem Nikki. Režisér využívá základy ze své tvorby na YouTube a některé bizarní interakce, které mezi Bearem, Nikki i jejich přáteli (jednoho z nich hraje Barkerův tvůrčí kolega Tomlinson) proběhnou, působí jako z TikToku nebo Instagramu. Divák je zván do voyeuristické pozice pozorovatele nahlížejícího do jednostranné vztahové dynamiky, která nikdy neměla vzniknout. V dialozích dochází k častému oříznutí hlavy Nikki mimo záběr – prvku, který nepříjemné situace dokáže vyhrotit. Výsledkem je ultimátní klaustrofobie a osamělost mužské i ženské postavy.

Tyčinky, které vám splní jedno přání. Z filmu Posedlost, foto: Cinemart

Inde Navarrette podává v roli Nikki podává výkon, který patří k těm nejzapamatovatelnějším z posledních let, a není divu, že je přirovnáván ke kultovní roli posedlé dívky Pearl ze stejnojmenného filmu v podání Mii Goth. Je to právě výkon Navarrette, co ponechává diváky v nejistotě a nevědění, zda je Nikki skutečně posedlá neznámou entitou, nebo „pouze“ posedlá svou životní láskou a touhou ji dávat najevo bez jakýchkoliv omezení.

Pokud platí, že v současném mainstreamovém hororu pokračuje trend upozaďování jednoduchých, úderných lekaček na úkor komplexního budování nepříjemné atmosféry (proslavili se tím třeba loňští oscaroví Hříšníci), Curry Barker jde ještě dál. Zůstává pevně zakořeněn v realitě, která je, jak ukazuje závěr filmu, mnohem děsivější než nadpřirozené prvky. Z režiséra se díky Posedlosti stává hororová hvězda a není divu, že mu studio A24 svěřilo natočení další verze Texaského masakru motorovou pilou, jehož původní film jako jeden z prvních ukázal monstróznost reálného života.

Český plakát k filmu, zdroj: CinemArt