Na Hromnice o východ z metra více. Film Exit 8 zve na strašidelné bloudění tokijskou podzemkou

Tokijské metro je svým způsobem fascinující prostor, na němž se bezděčně ukazuje spousta specifik japonské metropolitní společnosti. V první řadě je extrémně vypulírované, člověk tu nenarazí na špínu, na pohozené odpadky a podobně. Zároveň je puntičkářsky organizované – davy lidí jsou po celých trasách mezi východy a stanicemi usměrňovány šipkami do dvou proudů a na zastávkách narazíte na vyznačená místa, kam se postavit, když čekáte na vlak. Ve vagonech se doporučuje nemluvit nahlas, respektive pokud možno nemluvit vůbec. Metro je pověstné svými dopravními špičkami, kdy jsou soupravy přeplněné lidmi.

Co se to se mnou děje?!

Nezávislá počítačová hra Exit 8 s některými z výše uvedených aspektů tokijské podzemní dráhy podprahově pracuje. Jde o nezávislý titul s jednoduchými pravidly. Hrajete z prvního pohledu za náhodného či náhodnou cestující, který/á hledá východ ze stanice metra, jenže uvízne v podivné metafyzické smyčce, kde stále dokola prochází několika opakujícími se odbočkami. Z informační cedule se dozví, že ven se dostane výhradně východem číslo 8. K němu ovšem vede cesta přes sedm předchozích ukazatelů. Pokud je chce projít všechny, musí dodržet jednoduché pravidlo: pokud je koridor stejný jako ten první, pak má pokračovat rovně, pokud se v něm něco odlišuje, má se otočit a vrátit se. Všemožné anomálie, které lze při průchodu chodbou potkat, bývají často zneklidňující, monstrózní nebo vysloveně děsivé. Proto bývá hra řazena do hororového žánru.

Uvidíte-li cokoliv neobvyklého, prozkoumejte to. Trailer k filmu Exit 8, zdroj: YouTube

Hra sice nemá žádný příběh, ale do vymezeného prostoru, v němž se odehrává, dokázala zpřítomnit část oněch znaků typických pro tokijské metro – sterilní čistotu, spletitost některých úseků, a především anonymitu a odstup od ostatních účastnic a účastníků provozu. Scénář hry je založen na paranoidním pocitu osamělé myši lapené v laboratorním bludišti při jakémsi nepochopitelném pokusu. Informační cedule, značky a postavy procházející kolem vás jsou nespolehlivé a ožívají přízračnou, nesmyslnou aktivitou, zamčené dveře se najednou otevírají a za nimi není nic než temnota, z níž na vás zírá záhadná postava. Samotná pravidla hry jsou absurdní.

Malá nezávislá japonská hra však dává smysl – ovšem právě v herním médiu. Postrádá epický rozměr, jde v ní čistě o znepokojivé, tísnivé situace řídící se logikou nahodilosti a snu. Její prostředí je natolik audiovizuálně konkrétní a je na ně položen takový důraz, že k němu ve filmu není vlastně co přidat. Filmovým tvůrcům tak vlastně nezbývá než zopakovat výjevy z původní hry, a přilepit k nim alespoň nějakou zápletku. Což také autoři adaptace udělali.

Exit 8, film jako videohra, foto: Film Europe

Předobraz nevymazán

I když: v některých ohledech se film režiséra Genkiho Kawamury (* 1979) od hry poměrně rafinovaně liší. Již v úvodní scéně přidává další společenský rozměr tokijského metra: hlavní protagonista vidí, jak v přeplněném vagonu jakýsi muž křičí na sedící ženu, aby uklidnila své plačící dítě, nebo je pokud možno vůbec netahala do metra. Hrdina se pak rozmýšlí, zda má zakročit, anebo si nasadit sluchátka a odpojit se od vyhrocené situace. Scéna ukazuje váhání mezi konformismem a aktivismem, stud, jejž „nevhodná“ situace vzbuzuje, i anonymitu v davu – což jsou témata, která se současnou japonskou společností rezonují.

Některé detaily chytře poukazují na cyklickou a absurdní povahu časoprostorové smyčky: oproti hře je mezi plakáty v zacykleném koridoru pozvánka na výstavu M. C. Eschera, hrdina v metru poslouchá Ravelovo Bolero; v prvním případě tedy jde o umění paradoxních prostorů, ve druhém pak o skladbu založenou na repeticích, variacích a gradaci jednoduché melodie.

Naproti tomu náznakovité vyprávění, které chce postavám vtisknout individuální rysy a motivace, působí spíše schematicky a nahodile. Příběhy všech bloudících filmových figur vposledku nějak souvisí s motivem rodiny, dětí a rodičovství – což je na jednu stranu rovněž palčivé téma současné hyperstárnoucí japonské společnosti, na druhou s úzkostmi spojenými s blouděním v metru nesouvisí. Stejně tak postavami pronesené poznámky o tom, že cyklící se prostor je jakýmsi očistcem, v němž dochází k vykoupení hříchů, mechanismu vyprávění spíše ubírá na strašidelnosti, než že by ji podtrhoval. Tvůrci se nakonec rozhodli pro jakousi volnou a minimalistickou variaci na film Na Hromnice o den více – hrdina se skrze nekonečné opakování situací odhodlává vystoupit ze své pohodlné rutiny a učinit správné, ale odvážné rozhodnutí, jež mu má umožnit postavit se ke světu i k vlastnímu životu odpovědněji. Což je asi nejprvoplánovější způsob, jak celou hru vypravěčsky zarámovat a vložit do ní „hlubší vyznění“, které však víc než čímkoliv jiným je jen fingováním.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Medailonky vítězů

Ve scénách přímo uvnitř smyčky se tvůrcům daří na plátno přenést klaustrofobní a dezorientující atmosféru hry, mimo jiné díky dlouhým sledovacím záběrům a díky střídání postav a jejich perspektiv. Filmaři vytvořili přesnou studiovou repliku herního prostředí a přímo ze hry okopírovali i jednotlivé děsivé anomálie, jež matou lapené postavy. Místy je to působivá podívaná, ale nedaří se jí setřepat ze sebe dojem odvozenosti od předobrazu, kde totéž funguje mnohem organičtěji.

Stačí jen sledovat ukazatele. Nebo ne? Z filmu Exit 8, foto: Film Europe

Jako filmová událost je Exit 8 pozoruhodný i tím, že měl premiéru na půlnoční sekci festivalu v Cannes. Díky tomu se stal titulem částečně spojeným s oblastí umělecké festivalové kinematografie. To je pro snímek podle počítačové hry hodně neobvyklé a vypovídá to něco o vývoji trendů v kinematografii i herním médiu. Exit 8 je příkladem současných nezávislých her, jež nabízejí originálnější alternativy k nákladným, takzvaným AAA titulům. Zatímco AAA hry mívají košatá vyprávění a robustní herní světy, Exit 8 je úsporný mikrosvět, jakási analogie nezávislých a artových filmů.

Videohry se v poslední době stávají inspirací množství nových filmů i seriálů a díky Exitu 8 teď tedy pronikají i do artové oblasti. Film Genkiho Kawamury přitom sází na stejný recept jako nedávný seriálový hit The Last of Us – přesně kopíruje řadu prvků z původní hry, i za cenu toho, že se tím z interaktivní působivosti originálu mnohé ztratí. A jak už bylo řečeno: v případě Exit 8 záhada podzemní smyčky převodem do nového média nic moc nového nezískává.