Rolling Stones řádí jako zamlada. Novinka osmdesátníků je lepší, než když jim bylo o třicet méně

Když v říjnu 2023 vydala britská rocková legenda Rolling Stones po dlouhých osmnácti letech album autorských novinek Hackney Diamonds, hudební svět to vnímal jako velkolepý, ale dost možná definitivní epilog jedné z největších kapitol v dějinách pop music. Málokdo tehdy doufal, že by se tato čerstvě osmdesátiletá trojice mohla do studia ještě někdy vrátit s novou tvůrčí energií. Jenže Mick Jagger, Keith Richards a Ronnie Wood se zjevně odmítají podřídit biologickým hodinám či běžným zákonitostem hudebního průmyslu.

Neuplynuly ani tři roky a v červenci 2026 přichází kapela se svým pětadvacátým studiovým albem s názvem Foreign Tongues. Novinka dokazuje, že předchozí deska byla začátkem nečekaně silného tvůrčího comebacku. Výsledkem je čtrnáctiskladbová nahrávka přinášející klasický, stoprocentní stonesovský rock’n’roll – přesně ten, který všichni věrní fanoušci očekávají a chtějí. Přitom ho dostanou v natolik živelném a energickém balení, že v mnoha ohledech předčí nahrávky z dob, kdy byli členové skupiny o několik dekád mladší.

Skutečně: když si odmyslíte aktuální letopočet, může vám připadat, že na Foreign Tongues posloucháte rozjívenou partu chuligánů, kteří mají dar od boha, ale taky roupy, ve společném bytě si pouštějí desky se svými milovanými bluesovými klasiky a vymýšlejí, jak bude jednou znít hudba, která je sice „jenom rock’n’roll“, ale oni ji mají zatraceně rádi. A jen tak mezi řečí, třeba cestou z hospody nad ránem, z vrozeného darebáctví převrhnou pár popelnic. Ne, takhle nehrají znuděné hvězdy, které si jen potřebují k stáru pořídit další zámek na Loiře nebo ostrov v Karibiku.

Obal nejnovějšího alba Rolling Stones, zdroj: rollingstones.com

Třicátník & osmdesátníci

Při nahrávání předchozí desky Hackney Diamonds byla základní trojice natolik kreativní, že v šuplíku zůstalo množství rozpracovaného materiálu. Keith Richards sice tehdy uvažoval o dvojalbu, ale nakonec padlo rozhodnutí ponechat si tyhle skladby na později. Když se však Stones znovu sešli ve studiu Metropolis v západním Londýně, nechtěli jen oprašovat zbytky. Pod vedením pětatřicetiletého amerického producenta Andrewa Watta se vrhli do intenzivní práce. Watt, který si získal jejich důvěru při minulé spolupráci, přiměl kapelu k „buldozerovému přístupu“. Nahrávání probíhalo velmi rychle – během tří až čtyř týdnů vznikal nový materiál tempem dvou až tří skladeb denně. Tento postup zabránil spekulování a nekonečnému analyzování detailů, které by z písní mohlo odebrat bezprostřední studiovou chemii. Keith Richards si spolupráci s mladým producentem pochvaluje a označuje ho za skvělého motivátora, který dokáže staré pány zvednout ze židlí a vybičovat k maximálnímu výkonu.

Právě v přístupu k produkci spočívá největší rozdíl oproti minulé desce a zároveň největší triumf novinky. Zatímco Hackney Diamonds byla precizně vycizelovaná, produkovaná v různých studiích po světě a místy možná až příliš nablýskaná pro moderní radiový éter, Foreign Tongues sází na syrovější zvuk připomínající jam session. Hudebníci nahrávali společně v jedné místnosti, dívali se jeden druhému do očí a reagovali na každý drobný kytarový dialog či rytmický posun v reálném čase.

Andrew Watt dokázal zachytit přesně ten možná místy mírně nestabilní, přesto pospolu geniálně držící domeček zvuku, jenž připomíná nejlepší éru Rolling Stones. Producent přiznal, že nové album je mnohem špinavější a živější než předchůdce, a zdůrazňuje, že se povedlo vytvořit nahrávku připomínající nespoutaný mejdan, co zrovna objevil kouzlo elektrických kytar.

Zasadit album Foreign Tongues do kontextu více než šedesátileté historie kapely znamená uvědomit si, jak výjimečný moment právě zažíváme. Stones samozřejmě neobjevují Ameriku – nabízejí své tradiční žánrové ingredience: od špinavého blues přes countryové ozvěny až po chytlavé pop-rockové refrény a drzé groovy. Deska v tomto ohledu funguje jako ukázkový katalog toho nejlepšího z jejich tvorby.

Když si ovšem vzpomeneme na některá jejich alba z osmdesátých či devadesátých let – jmenovat můžeme Dirty Work (1986) nebo Steel Wheels (1989) –, často poznamenaná vnitřními rozbroji, studiovým chladem či dobovou snahou o moderní syntezátorový zvuk, novinka je hravě strká do kapsy. Zní paradoxně mlaději, uvolněněji a s větším tahem na branku než nahrávky, které Stones stvořili jako čtyřicátníci či padesátníci. Je v ní radost ze samotného hraní, která se z jejich studiové tvorby na dlouhá desetiletí vytratila.

Neuvěřitelný Jagger & proplétání kytar

Středobodem alba je neuvěřitelný Mick Jagger. Ve svých dvaaosmdesáti letech zpívá s dravostí, jiskrou a frackovstvím, které mu mohou závidět o generace mladší kolegové. V agresivní, téměř punkové skladbě Hit Me in the Head, která těží z jednoho z posledních dochovaných bubenických partů před pěti lety zesnulého Charlieho Wattse, Jagger doslova plive slova do mikrofonu s takovou intenzitou, že posluchači běhá mráz po zádech.

V kousku Jealous Lover zase vytahuje svůj pověstný svůdný falzet (opět připomeňme: ve věku, kdy mají i o dvacet let mladší zpěváci svoje staré hity přearanžované do nižších tónin, protože ty původní už nevyzpívají!). – Tady dává vzpomenout na období alb Black and Blue nebo Some Girls, tedy na čas, kdy kokainem nabuzení Stones někdy více, někdy méně zdařile experimentovali s disco stylem.

Jagger však na desce exceluje nejen jako zpěvák, ale také jako bravurní hráč na foukací harmoniku, což je schopnost u něj dlouhodobě podceňovaná. Jeho party v úvodní bluesrockové vypalovačce Rough and Twisted nebo ve skvělé a odvážné coververzi slavného hitu You Know I’m No Good od Amy Winehouse jsou prostě skvělé. Poklona Rolling Stones o dvě generace mladší, předčasně zesnulé soulové divě je ostatně i jako celek díky temné a podmanivé atmosféře jednou z ozdob alba.

Obdobně se sluší smeknout před kytarovým tandemem Keith Richards a Ronnie Wood. Jejich vzájemná souhra, ve stonesovském slangu nazývaná „weaving“, neboli proplétání, dosahuje na Foreign Tongues vrcholu. Oba kytaristé stavějí své riffy podle klasických vzorců, které sami v rocku definovali. Skladby jako In the Stars, první oficiální singl z alba, anebo dravá Divine Intervention těží z této neprůstřelné kytarové architektury. Keith Richards se (jako po celý život) představuje coby nedostižný mistr riffů, Ronnie Wood exceluje kytarovými sóly a vyhrávkami. Na desce rovněž najdeme Richardsem zpívanou baladu Some of Us, takový jeho vklad patří prakticky na každé stonesovské album.

Punkové komentáře

Foreign Tongues je sice albem klasického střihu, ale zároveň živě reaguje na dnešní svět. Jagger se v textech nebojí sociální kritiky a humoru. V energické písničce Mr. Charm se se sarkasmem opírá do šíleného magnáta Muska a jemu podobných postav, jejichž jediným smyslem života je hromadění peněz. V naléhavé skladbě Covered in You, kde na baskytaru hostuje Sir Paul McCartney a hraje na ni pořádně ostrým, punkovým stylem, si Jagger nebere servítky před novodobými autokraty. Nejen tyto písně dokládají, že tvrzení, která se poslední dobou rozšířila na českém Facebooku, totiž že Jagger vyzval umělce k tomu, aby se věnovali jen zábavě a nekomentovali politiku, jsou manipulativní fake news – ostatně Rolling Stones byli odjakživa kapelou, která společenské dění komentovala.

Kromě McCartneyho se na albu výtečně vyjímají i další hosté. Steve Winwood zdobí svým vintage pianem Rhodes a varhanami hned devět skladeb a dodává jim nádherný retro nádech. Robert Smith z The Cure, zcela jistě nejpřekvapivější z hostů, zase dobarvuje svými syntezátory a doprovodným zpěvem disco-rockovou jízdu Never Wanna Lose You, v níž na kravský zvonec symbolicky klepe hvězdný Bruno Mars.

Rolling Stones na novém albu zkrátka dokázali nemožné – věk pro ně není limitem, nýbrž možností zúročit zkušenosti a dopřát si nadhled a svobodu. Deska Foreign Tongues je rock’n’rollovým triumfem, který nezní unaveně ani pateticky. Tahle nahrávka okamžitě probouzí obrovskou touhu zažít tyhle chuligány ještě aspoň jednou na pódiu.

Kapela sice pro rok 2026 klasické turné neohlásila, protože cestování z města do města je v jejich věku prostě vyčerpávající, ale hlasitě mluví o jiném formátu. Keith Richards i Mick Jagger naznačili, že pro rok 2027 plánují sérii rezidentních koncertů v několika metropolích. Mluví se o Londýně, New Yorku, Paříži či Římě. Kéž by se mezi ně připojila Praha jejich někdejšího přítele Václava Havla…