Geografka Fialová: Mít chatu je dnes luxus i zátěž. A je mýtus, že je vlastní jen lidé z paneláků

Co by podle vás zmizelo z české kultury, kdyby chaty a chalupy zmizely?

Myslím si, že se to jen tak nestane. U nás je přibližně každý pátý obytný objekt rekreační chata nebo rekreační chalupa. Mají své kouzlo. Někdy nám v krajině překážejí, protože jich je mnoho, jindy naopak pomohly zachránit sídelní strukturu. To platí zejména pro chalupy.

Tady si dovolím malou poznámku. Mezi chatařením a chalupařením je rozdíl. Chaty jsou objekty postavené za účelem rekreace, většinou ve volné krajině nebo v chatových osadách. Rekreační chalupa je naopak objekt, který původně sloužil k něčemu jinému – zpravidla k trvalému bydlení, ale mohl to být i mlýn, sklárna nebo třeba církevní budova. Rozdíl byl také v tom, jak se chovali chataři a jak chalupáři – a jak trávili volný čas. To vycházelo i z umístění a stavu těch objektů. Dnes už se rozdíly hodně setřely, ale dříve byly poměrně výrazné.

Myslíte, že chaty a chalupy nezmizí proto, že jich je tolik, nebo proto, že je budeme stále chtít vlastnit a využívat?

Chuť je využívat se mění s vnějšími okolnostmi i s tím, v jaké fázi života se nachází majitel nebo uživatel chaty či chalupy. Velkou roli v tom hraje rodinný cyklus.

Malé děti na chalupu jezdí s rodiči. V mladé dospělosti lidé většinou ještě nejsou vlastníky těchto objektů. Patří rodičům nebo prarodičům a záleží na tom, jaký k nim mají vztah, zda zde mají přátele. Někteří mladí dospělí tam dál jezdí, jiní spíš cestují nebo mají jiné zájmy. Pak přichází období, kdy mají vlastní rodinu. A pro malé děti není nic lepšího než trávit od jara do podzimu čas venku, na zahradě a v přírodě. Později se člověk sám stává vlastníkem rekreačního objektu a musí se o něj starat. Když pak přijde období takzvaného prázdného hnízda, člověk se rozhoduje, jak často na chatu bude jezdit – podle finančních možností i podle toho, jak chce svůj čas trávit. Mnoho lidí v této době rekreační objekt pronajímá. A v důchodovém věku je zase šance trávit na chatě velkou část roku, pokud to dovolí zdraví. Někteří se přestěhují natrvalo, jiní tam zůstávají jen přes letní sezonu.

Rekreační osada, foto: ČTK – Václav Pancer

Přibývá rekreačních objektů?

Nepřibývá. Když se na to podíváme z hlediska počtu, jejich množství zůstává zhruba stejné. Občas nové chaty vznikají, ale zároveň se řada rekreačních objektů přeměnila na trvalé bydlení, obzvlášť kolem Prahy a dalších velkých měst.

Je dneska luxus mít chatu? V určitých oblastech ceny chat už pomalu dohánějí ceny domů…

Je to luxus a zátěž. Chataření a chalupaření se někdy označuje jako druhé bydlení. A už z toho je patrné, že jde o druhou domácnost, o kterou se musíte starat, musíte tam dojíždět a nějak ji vybavit. Dříve fungovalo vybavení chat tak, že se tam odvážely věci, které už doma nebyly potřeba. Dnes je situace jiná. Myslím si, že se dostáváme do určitého zlomového bodu. Když se podíváme na to, kdo jsou dnes majitelé rekreačních objektů, zpravidla jde o lidi kolem sedmdesáti nebo osmdesáti let. A teď je otázka, co bude dál. Rodina se může dohodnout, že objekt někdo zdědí. Ale může se také stát, že jedna rodina bude mít rekreační objekty dva – jeden ze strany ženy a druhý ze strany muže.

Navíc najdeme oblasti, které bychom mohli označit za rekreační brownfieldy, tedy místa, kde chaty nebo zahrádkářské kolonie chátrají. Původní majitelé už nemají sílu se o ně starat. Velkou ránu jim zasadily také povodně, protože mnoho chat stojí podél řek a potoků. Po bleskových povodních už někteří nemají sílu ani prostředky vše znovu opravovat, a tak tam přestávají jezdit.

V těchto oblastech by si dnes člověk dům k trvalému bydlení asi nepostavil. Máme na umístění rekreačního objektu jiné nároky než na umístění rodinného domu?

Dnes se v záplavových oblastech už stavět nesmí. Ovšem chaty mají svou historii a vznikaly v době s jinými pravidly. Existovaly dokonce speciální typy montovaných chat, které byly určené právě do záplavových oblastí. Kromě toho chaty často stály na pronajatých pozemcích – od lesů, statků nebo na loukách nevhodných pro zemědělské využití. Vznikaly také zahrádkářské kolonie na zemědělské půdě. Ta se tehdy nesměla vyjmout ze zemědělského půdního fondu, protože její ochrana byla velmi přísná. Proto se pozemky pronajímaly zahrádkářům, kteří je dál obdělávali, ale zároveň zde měli postavené zahradní chatky. Dneska ovšem pravděpodobně budete chtít, aby se k chatě dalo dojet autem, aby byla připojená k elektřině a aby tam byl kvalitní internetový signál. Samozřejmě vás bude zajímat i samotná lokalita a okolní příroda.

Dělali jsme dílčí výzkumy ve starých trampských osadách u Vltavy a Sázavy. Zjišťovali jsme, jestli se tam dodržují tradice, a ukázalo se, že lidé dnes mají mnohem větší potřebu dojet autem až k chatě. Samozřejmě, neplatí to pro všechny. Souvisí to hlavně s věkem a také s tím, na co jsme si zvykli. Romantika úplně nezmizela, ale už jí není tolik, co v minulosti.

Nově postavená roubená chalupa ve starém stylu v Borové, foto: ČTK – Pavel Veselý

Česko bývá označováno za chatařskou velmoc. Platí to pořád, nebo už nás někdo předběhl?

To se těžko porovnává. Rozhodně náležíme k zemím, kde je rekreačních objektů hodně. Velmi silnou tradici mají skandinávské země. Tam není výjimkou, že jedna rodina vlastní několik rekreačních objektů. Jeden bývá v blízkosti velkého města, kam lidé jezdí pravidelně během týdne. Další mohou mít třeba pět set kilometrů daleko, což je u nich běžná vzdálenost. A pokud jsou movitější, pořídí si ještě nemovitost někde na jihu Evropy, například ve Španělsku nebo ve Francii, kde je tepleji.

Velké množství rekreačních objektů najdeme rovněž ve Francii, Kanadě nebo na Novém Zélandu. V Kanadě jsou domy často tak velké, že na první pohled ani nepoznáte, jestli jde o rekreační objekt nebo o dům k trvalému bydlení. Nedávno jsme také komunikovali s kolegyní z Íránu a podobný fenomén existuje i v Turecku. Nedá se tedy říct, že by chataření, respektive druhé bydlení bylo něco typicky českého.

Je dnes ještě věcí společenského statusu mít chatu?

Tak tomu určitě bylo za socialismu. Chata nebo chalupa spolu s autem symbolizovaly určité společenské postavení. Nyní podobnou roli často přebírá apartmánový byt na horách.

Tree House Jana Tyrpekla, foto: Jan Hromádko, Richard Hodonický

Kdy se u nás vůbec začalo chatařit?

Obliba chataření souvisí s urbanizací, tedy s tím, jak se lidé stěhují do měst a začínají pociťovat potřebu vracet se do přírody a trávit v ní volný čas. Když se podíváme ještě dál do historie, i císař měl své letní sídlo. Opravdový rozkvět nastal s průmyslovou revolucí. Města tehdy byla velmi znečištěná. Přicházeli do nich lidé z venkova, zvyklí na úplně jiné prostředí, pracovali velmi tvrdě a potřebovali z něj občas uniknout. Nejdřív si to mohli dovolit jen bohatí měšťané a průmyslníci. Tak vznikaly vilové kolonie kolem Prahy – například v Roztokách nebo v Černošicích.

Pak se vývoj posouvá a přichází něco, co je skutečně česky jedinečné – tramping. S něčím podobným se jinde prakticky nesetkáte. Vedle sebe existovaly honosné vily, moderní funkcionalistické chaty i úplně malé trampské chatky. Trampové většinou půdu nevlastnili, měli ji pronajatou. K chatě chodili pěšky, neměli v ní elektřinu a voda se brala ze studánky. V těchto osadách se žilo komunitně. Vznikl tam třeba nohejbal, což je český vynález.

Také se začalo rozvíjet chalupaření, a to ve dvou etapách. První souvisí s poválečným odsunem Němců. Mnoho domů zůstalo prázdných, řada z nich se postupně dostala na trh. Nejvíce to bylo patrné v podhorských oblastech – například v Jizerských horách, na Českolipsku nebo na Děčínsku. Lidé si tyto domy pořizovali, opravovali je a začali do nich jezdit. Právě proto se říká, že chalupáři zachránili českou sídelní strukturu.

Druhý boom chalupaření přichází na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Souvisí se socialistickou industrializací a stěhováním mladých lidí do měst. Odcházeli za prací a stěhovali se na sídliště, ale o víkendech se vraceli za rodiči a prarodiči do rodných chalup. Vzpomeňte si třeba na knihu Honzíkova cesta. Po úmrtí starých majitelů už mladým chalupy sloužily jen jako rekreační objekt.

Obálka knihy Honzíkova cesta, foto: Nakladatelství Axióma

Zůstane druhé bydlení skutečně druhým bydlením? Nebo se kvůli nedostupnosti bytů může stát bydlením hlavním, zatímco městské byty si budou lidé jen pronajímat?

Po revoluci se hodně spekulovalo, že s možností cestovat do zahraničí chaty ztratí význam. Také se tvrdilo, že rekreační objekty vlastní hlavně lidé z paneláků nebo z malých bytů. To se nám vůbec nepotvrdilo. Dělali jsme rozsáhlá dotazníková šetření. Během asi osmi let jsme oslovili více než pět tisíc respondentů. Ukázalo se, že velikost nebo typ bydlení s vlastnictvím chaty nijak zásadně nesouvisí. Chatu měli lidé z malých bytů i z rodinných domů.

Ale je otázkou, co nastane, až odejde generace dnešních vlastníků bytů a rekreačních objektů. Kdo bude mít prostředky na to, aby tyto nemovitosti kupoval? Jak se zachovají rodiny? Jak se změní trh? To zatím nevíme. A právě to může výrazně ovlivnit i budoucnost druhého bydlení.

Zmínila jste Skandinávce, kteří si pořizují rekreační bydlení v teplejších zemích. Je to trend i mezi Čechy?

Ano. Dříve byly oblíbenými destinacemi hlavně Chorvatsko a Španělsko, dnes je populární také Albánie. A nejde o objekty jen na letní rekreaci, ale lidé tam jezdí i na jaro a podzim. A funguje to i opačně. Stejně jako Češi kupují nemovitosti v zahraničí, pořizují si rekreační objekty v Česku cizinci. Na přelomu tisíciletí byl velký zájem především ze strany Nizozemců. Dokonce se tehdy psalo o takzvaných „holandských vesničkách“. Nizozemci hledali místo s přírodou, protože jejich země je velmi hustě osídlená. Česká krajina jim připadala atraktivní – byla blízko, byla levnější a nabízela kopcovitou zalesněnou krajinu, kterou doma nemají.

Udržovaná rekreační chalupa nedaleko Horního Maršova v Krkonoších, foto: ČTK – Pavel Veselý

Jak se české chataření za poslední roky změnilo?

Za socialismu se majitelé o vše museli starat sami. Nebyl materiál, byl nedostatek prakticky všeho. Nebylo nic. Takže se vše dělalo svépomocí. Teď si v hobbymarketech můžete pořídit kde co, lidé si spoustu věcí díky kvalitním nástrojům vyrábějí sami, nebo si na to někoho najmou.

V současnosti trochu mizí takový kolektivní duch, který byl na chatách opravdu silný. Lidé spolu drželi napříč vzděláním a profesemi. To nikoho moc nezajímalo. Dřív všichni nadávali na stejné věci, dnes se může stát, že je rozděluje politické smýšlení. Ale na grilovačku se ještě sejdou…

Využívání volného času také proměnila cyklistika. Když se na konci devadesátých let objevila horská kola, změnilo se to, jak lidé chaty využívají. Chataři, kteří se dříve drželi hlavně na své osadě, začali objevovat okolí. Dnes se na chaty nejezdí tak pravidelně, protože možností, kam vycestovat, je mnoho. A tak někteří lidé své rekreační objekty začali také pronajímat – sami tam jezdí jen občas a zbytek času dávají svou chatu k dispozici dalším zájemcům. Finanční prostředky pak použijí na údržbu objektu nebo i splátku hypotéky, kterou mohou mít na své trvalé či druhé bydlení.

RNDr. Dana Fialová, Ph.D. (* 1966)

Sociální geografka a pedagožka, která se dlouhodobě specializuje na problematiku volného času, cestovního ruchu a druhého bydlení. Působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje. Je spoluautorkou například knih Chaty: architektura za branou každodennosti (2024), Transformace venkova. Turismus jako forma rozvoje (2014) nebo Individuální a masová rekreace v okolí velkých industriálních měst v 19.–21. století (2014).