Glosa: V pražských divadlech to poněkud přefukují
Je mírně absurdní a lehce skličující absolvovat v relativně krátkém čase a v jednom městě čtyři umělecky ambiciózní divadelní inscenace, v nichž jsou využívána nafukovací fóliová písmena, tedy vyhledávaná proprieta různých domáckých párty.
Poslední kapkou ke vzniku této glosy se stala nejnovější inscenace činohry pražského Národního divadla Oběd u Wittgensteina. Hru rakouského spisovatele Thomase Bernharda režíroval Daniel Špinar, scénu navrhla Lucia Škandíková. Zhruba úvodní třetinu bez přestávky hraného kusu zabírají pasáže, v nichž rozmlouvají sestry Ritter a Dene. Starší z nich, Dene, si přiveze na jeviště velikou bombu s heliem a při dialozích s její pomocí nafukuje velká fóliová písmena, z nich složí slovo „willkommen“, tedy „vítejte“ či „přivítání“. Tím, kdo má být přivítán, je jejich geniální bratr Voss, který k bohatým sestrám přijíždí na pobyt z ústavu choromyslných. Vznášející se slovo (jednotlivé litery u země drží pyramidová závažíčka), posléze poslouží jako efektní cíl Vossovy agrese. Rozčilený bratr vytrhne litery ze špagátků, jimiž jsou přivázány k závažím – a písmena se vznesou ke stropu scény (a při první premiéře jedno z nich ulétlo až ke stropu Stavovského divadla, k místu, kde je nad hledištěm připevněn lustr). A takto tam spočívají až do konce inscenace.
Před necelým rokem se nafukovací písmena ujala na scéně Dejvického divadla, v inscenaci Absolutno – kabaret o konci světa, kterou režírovala Anna Davidová a scénu navrhla Eva Jiřikovská. A o několik týdnů později táž pomůcka posloužila v inscenaci Nepřítel lidu v Divadle Komedie (režie Michal Hába, scénografie Adriana Černá). Nad jevištěm se vznáší slovo „enemy“/„nepřítel“. A před pár dny jsem na fóliové litery narazil při inscenaci Divadelního spolku Jedl Médeia (režie a scéna Jan Nebeský), která je ovšem „služebně“ nejstarší – premiéru měla počátkem loňského roku. Možná to byl tedy Nebeský, oceněný minulý měsíc Cenou Ministerstva kultury ČR v oblasti divadla, kdo spustil tuhle scénografickou zálibu v „písmenkách“. Protože jsem pochopitelně neviděl všechny pražské inscenace uplynulé a stávající sezóny, nevylučuji, že výskyt fóliových liter, primárně určených pro párty, je na scénách v hlavních městě ve skutečnosti početnější.
Lachende Bestien v koprodukci s Městskými divadly pražskými – Podle Henrika Ibsena: Nepřítel lidu. Na snímku Miloslav König & písmena, foto: MDP – Patrik Borecký Obliba nafukovacích písmen je vysvětlitelná všelijak. Možná jde o módu, o jakýsi pofidérní estetický trendík, chvilkový taneček, a jedna režie a scénografie opisují od druhé. Anebo právě naopak: možná, že divadelníci a divadelnice jsou natolik zahleděni(y) sami(y) do sebe, že ani neví, že tatáž věc je zrovna používána už jinde a jinými kolegy a kolegyněmi a nebylo by tudíž od věci si ji odpustit. Anebo je příčina výskytu fóliových písmen hlubinnější? Není to dáno tím, že doba si žádá slogany, hesla, deklarativnost, názornost, blyštivost – a to všechno nápisy z nafukovacích liter umožňují demonstrovat, s více či méně ironickým podtextem, dle povahy inscenace? Ale i při vědomí nebo při připuštění tohoto znaku doby jsou ona vznášející se písmena na pražských – a znovu zdůrazňuji: umělecky ambiciózních! – scénách už otravná, působí jako neinvenčnost, macha. Nastal čas vyhlásit pomyslné embargo na tuhle rekvizitu.
