Hispanistka Anežka Charvátová: Venezuelané mnohdy nemají co jíst, na literaturu jim nezbývají síly

V češtině v uplynulých letech vyšly tři romány současných venezuelských spisovatelů. Který z nich podle vás nejlépe vystihuje politickou a společenskou situaci Madurovy vlády?

Myslím, že beletrie nikdy zcela nezachytí aktuální politickou a sociální situaci. V dobré beletrii jde vždy o něco víc než o vystižení stávající společenské situace. Nicméně kdyby se čtenář chtěl dozvědět něco o současném Caracasu, doporučila bych mu před několika týdny česky vydaný předloňský román Sympatie od Rodriga Blanka Calderóna v překladu Víta Kazmara. Ten je podepsán i pod překladem autorova staršího románu Kniha noci, jenž se ovšem současného života ve Venezuele dotýká jen částečně; román má totiž literárnější pozadí, zabývá se také spisovatelským řemeslem a možná by mohl čtenáře zklamat, pokud by pátral především po politické a společenské situaci.

A co román V Caracasu bude nejspíš stále tma od Kariny Sainz Borgo, který vyšel česky v překladu Lady Hazaiové v roce 2020?

To je autobiograficky laděné vyprávění mladé dívky, jejíž život se obrátí vzhůru nohama po matčině smrti, a ona vymýšlí možnosti emigrace. A je to velmi strhující kniha. Dojem z ní vždy přirovnávám k pocitu, který jsem měla, když jsem poprvé přečetla Honzlovou od Zdeny Salivarové. V obou knihách se mladá žena musí vyrovnávat se zásadní nepřízní osudu. A ta nepřízeň se týká jak osobního života, tak společenské situace, ve které žije a z níž touží uniknout.

Emigrace je ostatně cesta, kterou zvolili jak Karina Sainz Borgo, tak Rodrigo Blanco Calderón. Oba žijí a publikují v exilu. Zmíněný román Sympatie mimo jiné vypráví o opuštěných psech, které emigranti v zemi zanechávají…

Je to téma i realita. V dnešní době žije asi devět milionů Venezuelanů v exilu, mezi nimi i spisovatelé. Ti ze země neodcházejí nutně kvůli životním podmínkám, které tam jsou strastiplné, ale spíše proto, že by ve svém rodišti neměli jak publikovat.

Obálka českého vydání románu Kniha noci Rodriga Blanca Calderóna (originál 2016, česky 2017), repro: Euromedia Group – Odeon

Je o jejich knihy ve Venezuele zájem?

Když Rodrigo Blanco Calderón v roce 2018 uváděl v Praze Knihu noci, kterou v originále publikoval dva roky předtím, hovořil mimo jiné o tom, že se tam o literaturu nezajímá téměř nikdo. A kvůli tomu prakticky ani neexistuje cenzura. Literatura je totiž něco tak bezvýznamného, že se o ni cenzoři nestarají. Bývala to ostatně bolest celé latinskoamerické literatury: když se chtěl někdo prosadit, publikoval spíše v Evropě než doma. V okolních zemích je dnes situace již odlišná: v Argentině, Chile, Mexiku, Kolumbii i Peru existuje řada nových nezávislých nakladatelství. Ve Venezuele však nadále platí, že kdo se chce v literatuře prosadit, musí pryč.

Nicméně ty tři společensko-kritické romány, které jsou dostupné v češtině, by si Venezuelané žijící ve Venezuele teoreticky přečíst mohli?

Pokud vím, zakázané to není. Což je rozdíl oproti československé normalizaci. Pamatuji si, že když jsem četla zmíněnou Honzlovou, která vyšla v sedmdesátých letech v exilu, musel mi ji někdo půjčit a já ji musela přes noc přečíst a druhý den zas vrátit. Protože to bylo skutečně zakázané a knihy se sem pašovaly. Ve Venezuele si lidé mohou přečíst, co chtějí, pokud to ovšem někdo přiveze. V knihkupectvích toho k mání moc nebude, ale při převozu přes hranice knihy nezabavují. Cenzura je například mnohem přísnější na Kubě. Tam se mi třeba stalo, že se velmi zajímali o to, co vezu na flashkách a co mám v počítači. Ale zase – knihy, které jsem vezla, mi nezabavili. Nechali mi je, i když třeba poznamenali, že ty autory neznají.

Obálka českého vydání románu Sympatie Rodriga Blanca Calderóna (originál 2024, česky 2025), repro: Euromedia Group – Odeon

Vybavilo se mi teď vyprávění předloni zesnulé překladatelky Aleny Morávkové, která přímo od Jeleny Bulgakovové, vdovy po Michailu Bulgakovovi, v šedesátých letech získala rukopis románu Mistr a Markétka a se strachem ho pašovala v letadle z Moskvy do Prahy…

To je právě ten rozdíl mezi komunistickými režimy a jihoamerickými diktaturami, které nejsou vyloženě komunistické, jako spíše personální. Nebo jiným způsobem totalitní. Když v Chile vládl Pinochet, byl tam mnohem horší režim než ten, který panoval tady – co do počtu mučených, mrtvých, utlačovaných… Ale knihy byly režimu lhostejné, ty nikdo nekontroloval. Ten režim nebyl totalitní se vším všudy, kdežto u nás se cenzura týkala také knih.

A pokud jde o dnešní dobu a například sociální sítě?

To, co praktikuje Trump dnes nejen při vstupu do USA, se ve Venezuele děje už dávno. Cokoliv, co publikujete na sociálních sítích, se pečlivě kontroluje a může to znamenat, že vás nepustí do země.

Jaká je historie česko-venezuelských kulturních kontaktů?

Venezuela, stejně jako další latinskoamerické země, patří tradičně k oblastem, s nimiž Československo mělo hojné styky. V období první republiky tu byli často překládáni latinskoameričtí autoři, mezi nimi Rómulo Gallegos, který se později stal venezuelským prezidentem a po němž se dodnes jmenuje jedna z největších literárních cen. Gallegos napsal román Doña Bárbara. Jde o text, který položil základ latinskoamerickému pátrání po identitě, tématu civilizace a barbarství. Protagonistka Bárbara, už podle jména, symbolizuje právě barbarství. To má v sobě i svůdnou stránku, jíž často podléhají zástupci takzvané civilizace, což je v románu člověk přicházející z města. Tento román v češtině vyšel v celkem třech překladech.

A pokud jde o šedesátá léta, tedy období rozpuku latinskoamerické literatury?

Téměř každá latinskoamerická země přispěla významným autorem. U nás jsou nejznámější dva nositelé Nobelovy ceny, Gabriel García Márquez z Kolumbie a Mario Vargas Llosa z Peru. Ale také třeba Julio Cortázar, původem z Argentiny nebo Carlos Fuentes z Mexika. Velkého spisovatele ovšem neměl třeba Ekvádor, za což se mu všichni smáli, takže mu velkého spisovatele museli autoři boomu vymyslet. Byl to takový ekvádorský Jára Cimrman, dokonce na něj vycházely recenze. Ani Venezuela v té době velkým autorem nepřispěla. Je to rozdíl oproti dnešku, kdy má opět silnou generaci literátů. Právě proto, že píší v exilu a že velká literatura často vzniká díky odstupu, s potřebou nového definování vztahu k rodné zemi. A nejlepší literatura se často rodí ve velmi mizerných životních podmínkách. Dokud si všichni blahobytně žili ve Venezuele, nebylo o čem psát.

Obálka českého vydání románu V Caracasu bude nejspíš stále tma, repro: Euromedia Group – Odeon

S čím konkrétně se teď lidé ve Venezuele potýkají?

Ve Venezuele jsem osobně nebyla, ale dobře znám situaci na Kubě, a je to podobné. Mají problém sehnat jídlo, je tam skutečně hlad. I to je důvod, proč tam lidé moc nečtou a knihy je celkově nezajímají. Jak je vůbec mají zajímat, když musí neustále myslet na to, co bude k obědu a co a kde uvaří k večeři? Musejí se zajímat, zda vůbec poteče voda, jestli půjde elektřina. Kubáncům vždycky někdo vyčte, že nemají doma na ostrově výrazné disidentní osobnosti a že nic nedělají. Ale jak by mohli, když na to není kapacita? Nám se to tady snadno říká.

Existují v současné venezuelské literatuře spisovatelé, které bychom mohli považovat za prorežimní?

V roce 2022 získal Cervantesovu cenu Rafael Cadenas. Jeho by bylo možné označit za básníka, který zdůrazňuje období revolučního boje za sociální spravedlnost. Část jeho tvorby lze tedy snad nazvat jako revoluční. Psal tak však předtím, než byl ve Venezuele nastolen chavismus, což může být současným režimem vnímáno pozitivně. Revoluční byla ovšem pouze určitá část jeho tvorby, další období lze – zdejším slovníkem – nazvat jako revizionistické. To své postoje přehodnocoval. Venezuelská politická scéna nicméně nerozděluje autory na pro a protirežimní.

Je to případ všech latinskoamerických režimů?

Jinak je na tom třeba Nikaragua. Ta má mnohem delší a mnohem horší diktaturu než Venezuela. Ta ovšem Trumpa nezajímá, na té si nemá co vzít. Nikaragujští spisovatelé nicméně za to, co píší ve svých textech, přicházejí o státní občanství a nesmějí se tam vrátit, protože čelí obžalování z velezrady. O tom jsem v případě venezuelských autorů neslyšela.

A jak jsou na tom venezuelští novináři?

Ti mají jinou pozici. Od roku 2017 pro ně platí „zákon proti nenávisti“. Ten umožňuje trestní postihy vůči vyjadřování kritických názorů. Dále existuje „zákon sociální zodpovědnosti“, který legalizuje kontrolu obsahu na sociálních sítích. Předloni byl pak navržen „antifašistický zákon“, jenž má velice široký výklad. Všechny tři zákony režim využívá k pronásledování novinářů. Vězněni jsou v nechvalně proslulé věznici El Helicoide v Caracasu. Jde o budovu, která měla původně sloužit jako luxusní nákupní centrum. Kdo viděl záběry a slyšel svědectví vězňů, pochopí, že se novináři raději cenzurují sami.

Jak v posledních letech vypadaly španělsko-venezuelské vztahy?

Záleželo na tom, kdo je ve Španělsku u moci. Pokud je to Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) nebo celkově socialistické, levicové strany, tak ty mají s Venezuelou, ale také s Kubou, dobré vztahy. Z našeho pohledu možná až příliš dobré. Často to vyznívá jako podpora diktátorského režimu. Španělsko se také nejostřeji vymezilo proti Trumpově invazi.

A jak se k ní staví venezuelští exiloví spisovatelé, o kterých jsme hovořily?

Sleduji Rodriga Blanka Calderóna na Facebooku. Je rád, stejně jako řada dalších Venezuelanů, že Maduro je pryč. Byli by ale také bývali rádi, kdyby se o ně takto svět zajímal už dřív, v době, kdy režim občany zatýkal a věznil. A má obavy z toho, jak bude vypadat situace ve Venezuele nyní. Venezuelci chtějí návrat demokracie, ne pokračování chavismu v osobě dezignované prezidentky Delcy Rodríguezové. 8. ledna pronesl předseda parlamentu Jorge Rodríguez proslov o propouštění vězňů, někteří z nich už jsou na svobodě, neznáme ale jejich přesnou identitu. Vítězství to bohužel zřejmě není ani malé. Z tisícovky politických vězňů jich bylo do soboty 10. ledna propuštěno pouze devět a o budoucnosti ostatních se nic neví. Údajně dalšímu propouštění zabránil Diosdado Cabello, velitel ozbrojených složek a „silný muž“ režimu; vězni se stávají rukojmími v boji o moc dvou chavistických táborů, sourozenců Rodríguezových na jedné straně a ozbrojených sil na straně druhé. Lidské životy a lidská práva bohužel vedení Venezuely nadále nezajímají.