I o nepohodlných tématech se musí mluvit, říká historik umění a kurátor Jiří Fajt

Scházíme se v knihovně, v prostoru, který Jiří Fajt zasadil doprostřed Jízdárny Pražského hradu, kde jsou Fragmenty paměti do 26. července k vidění. Svazky v policích Fajtovi věnoval kulturní a církevní historik Franz Machilek. „Knihy považuji podobně jako památky Svatovítského pokladu za silné paměťové stopy,“ říká Jiří Fajt, zatímco usedá do ušáku.

Díky čemu mohou být předměty silnou paměťovou stopou?

Pochopitelně především díky svému obsahu. V případě děl, která jsou umělecky či řemeslně zpracována, hraje jistou roli i samotná forma. Ale obsah je základním důvodem, proč tyto předměty vůbec vznikaly a proč mají knihy či relikviáře svou specifickou podobu.

Vezměte si například, že ke každému svazku v této knihovně se váže jedinečný příběh: autor měl myšlenku, svěřil ji papíru, nakladatel do vydání knihy investoval a kupující věděl, proč ji chce do své knihovny zařadit. A tento proces je společný pro knihovny obecně i pro sakrální soubor Svatovítského pokladu, který má v přenesené rovině uchovávat, dosvědčovat a rozšiřovat dějiny Spásy. Každý svatý ostatek v něm má svůj příběh a v průběhu staletí zažíval hlubokou úctu i okamžiky výsměchu. Takže jak kniha, tak ostatek v relikviáři můžeme vnímat jako doklady naší civilizační zkušenosti. Za obojím stojí idea, která se přenáší do materiálu a je tlumočena veřejnosti. Sdílení takovýchto fragmentů, tedy vyprávění vzpomínek a příběhů, nás odlišuje od ostatních živých tvorů a stalo se základem naší civilizace.

Pohled do výstavy Fragmenty paměti. Knihovna, foto: Správa Pražského hradu, Connor Jandourek Photostudio

Je středoevropská paměť něčím specifická?

Paměť je primárně individuální a není dokonalá. Abych to ilustroval, na výstavě jsem vystavil dílo Gerharda Richtera Šedé zrcadlo. Tato práce navazuje na scholastickou diskusi raného středověku mezi Bernardem z Clairvaux a opatem Sugerem z pařížského opatství Saint-Denis. Suger věřil, že fyzická krása umění je odrazem krásy Boží a plédoval tudíž pro přítomnost „zlata“ v kostelích. Bernard z Clairvaux naopak tvrdil, že se nemáme nechat rozptylovat vnějšími vjemy a máme se koncentrovat na to podstatné, na slovo ve svatém Písmu. Vzdělaný Richter jakoby na tuto diskuzi navazoval otázkou, zda to, co vidíme jako odraz v zrcadle, je skutečnost anebo pouze její odraz a bude zdůrazňovat, že zrcadlo odráží pouze to, co se v daném okamžiku a úhlu nachází před námi. I vnímání reálného světa vyžaduje mnoho úhlů pohledu, což prakticky znemožňuje jednoznačnou interpretaci, zejména v případě historických analýz. „Objektivní“, tedy ověřitelnou realitu, pak můžeme vnímat každý jinak.

Existuje ovšem i paměť kolektivní, která existuje u lidských společenství obývajících jedno místo a sdílejících společnou historickou zkušenost. Toto kolektivní vědomí se bude lišit u nás, v Polsku či v Maďarsku podle toho, jak a na co dávají dané komunity důraz.

Pohled do výstavy Fragmenty paměti. Dílo Magdaleny Jetelové a Gerharda Richtera, foto: Správa Pražského hradu, Connor Jandourek Photostudio

Kdo má dnes nad pamětí moc?

Moc nad pamětí máme my, lidé. Jsou státy, v nichž si tuto moc uzurpuje diktátorský režim. Vidíme to třeba v Rusku, kde Putin nechává přepisovat učebnice dějepisu, aby „vylepšil“ příběh druhé světové války. Na druhé straně pobaltské země si teprve dnes vytvářejí národní historiografie, což je proces, který v ostatních částech Evropy probíhal již od 19. století.

Po druhé světové válce až do roku 1989, s krátkou výjimkou šedesátých let, u nás převažovala a dominovala koncentrace paměti do jednoho ústředí prostřednictvím médií jakožto hlásných trub totalitního režimu. Po roce 1989 u nás zvítězil demokratický princip společného sdílení jedinečných individuálních příběhů a byl bych nerad, kdyby mělo dojít k jakémukoli zpětnému vývoji.

Nicméně na této výstavě máte hlavní moc nad pamětí vy. Z dějin jste vybral jen několik událostí, přičemž jste se zaměřil zejména na ty traumatické. Proč?

Předměty ze Svatovítského pokladu jsem na výstavě využil jako „oslí můstky“ k aktuálním tématům tlumočeným současnými umělci. Základním kritériem při jejich výběru byla jejich schopnost nahlížet a zpracovávat fenomén paměti. V první vitríně na výstavě se tak potkávají relikviář sv. Václava ve tvaru vztyčené paže z poloviny 15. století s instalací německého experimentátora a provokatéra Josepha Beuyse. Zatímco u středověkého relikviáře je kosterní ostatek vidět jen malým okénkem horského křišťálu, u Beuyse je vše až ostentativně přiznané. Oba artefakty nicméně spojuje středověký kult ostatků a úcta spojená s jejich vystavováním.

Svatovítský poklad a dílo Josepha Beuyse, foto: ČTK – Michal Krumphanzl

Tato spojitost mě ale dovedla dál. Beuys svou instalaci na konci šedesátých let 20. století věnoval Lidicím jako prosebné gesto odpuštění za odporné násilí způsobené nacisty na českém obyvatelstvu. A najednou jsme se od středověku dostali k heydrichiádě a druhé světové válce.

Aby vedle toho zazněl i český hlas, oslovil jsem Magdalenu Jetelovou. Při návštěvě v jejím západoněmeckém ateliéru mě zaujala fotografie její instalace Vyhnání z roku 1969, která představuje bosé nohy utíkajícího muže a ženy, což v první řadě odkazuje k biblickému Vyhnání Adama a Evy z Ráje. Druhým inspiračním zdrojem však byl příběh její rodiny. Magdalenin dědeček byl Rakušan ze severočeských Sudet, byl úspěšný podnikatel a aktivní v protifašistickém odboji, a přesto byl po válce vyhnán.

To mě dále dovedlo k dalšímu německému umělci Anselmu Kieferovi, který celoživotně ve své tvorbě zpracovává trauma kolektivní viny Němců za to, co lidské civilizaci způsobily ve 20. století. Jeho monumentální obraz Čechy leží u moře pracuje s utopickým motivem „Bohemie“, jak jej ve své básni z roku 1964 zpracovala rakouská básnířka Ingeborg Bachmannová po intenzivním zážitku z milované Prahy. „Bohemia“ v jejím zpracování není pouhým teritoriálním vymezením, ale bájným místem, kde může dojít k utopickému sociálnímu smíru, místem, kam všichni směřujeme, ale nikdy ho nedosáhneme. Na Kieferově obraze pak vidíme cestu klikatící se v poli s vlčími máky, symbolem válečných veteránů, kterou jako by udupaly boty těch tří milionů vyháněných Němců po válce. A představa o českých březích omývaných mořskou vodou je podobně utopická jako možnost návratu vyhnaných Němců do svých domovů.

Tyto myšlenkové konstrukty mají svůj prapůvod ve Svatovítském pokladu a aktualizují jeho poselství. Pro pražskou zastávku výstavy jsem zvolil dvě doplňující témata, která jsou podobně nezpracovaná většinovou českou společností a jsou podstatná pro její charakter a chování. Prvním je dění za druhé světové války a následné vyhnání Němců. To bylo aktem státem organizovaného bezpráví, a jedno bezpráví přece v civilizované společnosti nelze nahradit druhým.

Dalším tématem je pak kritika církve jako instituce, což má v českém prostředí hluboké kořeny od Jana Husa na počátku 15. století. O sto let později v českém prostředí rezonovalo vystoupení Martina Luthera, podstatné bylo i založení husitské církve za první republiky, dnes se zase velmi diskutuje o ateismu a spiritualitě české společnosti. Tato témata mají potenciál polarizovat společnost a budit vášnivé reakce.

Pohled do výstavy Fragmenty paměti. Dílo Anselma Kiefera, foto: Michal Sváček / MFDNES + LN / Profimedia

Jak svá historická témata a traumata zpracovává Německo, kde dlouhodobě pracujete?

Žiji v Berlíně od roku 2000 a měl jsem možnost vidět, jak moje děti ve škole procházejí výukou cíleně zaměřenou na Výmarskou republiku, nástup nacismu a druhou světovou válku. Je to ústřední část jejich vzdělávání. V německé společnosti se tato diskuse naplno otevřela až s rokem 1968, kdy se tehdejší mladá generace začala bouřit a konfrontovat své rodiče s otázkou, co dělali za války. Do té doby to bylo tabu. Poté se ale diskusní kultura v Německu obrovským způsobem vyvíjela. Společné sdílení fragmentárně dochovaných příběhů je zásadně pozitivním příkladem, jak o paměť pečovat.

Jistý rozdíl vidím i v naplňování veřejné služby v médiích. Německé veřejnoprávní televize mají různé diskusní formáty v každodenním programu. U nás se v médiích (bohužel) příliš často ptáme jen politiků, kteří sledují pouze vlastní zájmy. A já stále častěji jejich moudra raději vypínám. V Německu v pětičlenné debatě najdete maximálně jednoho zástupce vládnoucí koalice a jednoho opozice, zbytek tvoří novináři, odborníci či další reprezentanti občanské společnosti. Tato kultivace společnosti skrze diskusi nám trošku chybí, ale myslím, že se to zlepšuje.

Ale je opravdu přínosné ptát se například biologa na izraelsko-palestinský konflikt?

Ano. I on tu situaci nějak zaznamenal, i jeho pohled je součástí kolektivní paměti. Nikdy nehodnotíme jednu situaci stejně, ale většina z nás je politickými bytostmi v tom smyslu, že chceme vnímat, co se kolem nás děje. Je podstatné, aby si lidé sdělovali svou reflexi reality, i když nejsou experty na dané téma. Diskuse je proto naprosto stěžejní, protože nic není pouze černobílé. A pokud se nebudeme setkávat a mluvit o tom, co se odehrávalo, zůstaneme hluboko v zákopech a budeme na sebe jen povykovat.

Pohled do výstavy Fragmenty paměti, foto: ČTK – Michal Krumphanzl

Kdy na takovou diskusi přichází čas? Moje zkušenost ze školství byla, že dějepisář končil výklad rokem 1989 s tím, že na hodnocení pozdějších událostí je ještě brzy. Je i podle vás nutný časový odstup?

Mlčet a čekat desetiletí je chyba. Příběhy a pohledy na ně, které sdílíme dnes, se za dvacet let mohou lišit, ale to neznamená, že bychom měli mezitím mlčet.

Pokud mluvíme o paměti, musíme mluvit i o zapomínání. Existuje oblast, kde by nám prospělo vědomě zapomenout?

Lidský mozek to dělá přirozeně, ale v celospolečenském měřítku je každé zapomínání špatné. Zapomínáním se věci jen skrývají, zametají pod koberec. I o nepohodlných a kontroverzních tématech se musí mluvit. Jedině v diskusi lze nalézt řešení.

Zapomenout pro vás tedy neznamená odpustit?

Nikoliv.

Paměť lidstva do budoucna pravděpodobně ovlivní umělá inteligence. Kvůli falešným „důkazům” bude například schopna vyznění historie pozměňovat. Bude to pro paměťové instituce velká výzva?

Bojovat s umělou inteligencí nedává smysl, je již tady, musíme s ní umět pracovat. Ano, každopádně to je výzva, která by nás měla vést k mnohem důslednější péči o paměť. Přece se nechceme dožít toho, že za nás umělá inteligence bude psát naše příběhy nebo dokonce svou vlastní historii. Pokud budeme znát lidskou historii vznikající „odspodu“ skrze společné vyprávění a sdílení, budeme dobře vyzbrojeni proti svodům zrádné technologie. Umělá inteligence bude totiž vždy chybovat.

Pohled do výstavy Fragmenty paměti, foto: Michal Sváček / MFDNES + LN / Profimedia

Výstava Fragmenty paměti se nejdříve uskutečnila v Drážďanech, teď je její rozšířená verze v Česku. Čtou Němci a Češi stejné artefakty a témata jinak?

V německém prostředí jsem si uvědomil zajímavé specifikum – a mluvím teď o Drážďanech, v Bavorsku by byla situace jiná. Drážďany leží v reformovaném luterském Sasku, zatímco Bavorsko je převážně katolické, což zásadně ovlivňuje zkušenosti, intelektuální zázemí a způsob vnímání. Návštěvníkům v Drážďanech bylo při komentovaných prohlídkách nezbytné od samého začátku vysvětlovat, co to je svatý ostatek a jakou měl roli v dějinách křesťanství, potažmo římsko-katolické církve.

A přestože se o české společnosti tvrdí, jak je ateistická, patří povědomí o katolické minulosti k základním znalostem české společnosti. Možná je to dáno i tím, že česká společnost se silněji dokáže identifikovat s historickými osobnostmi, které za těmito příběhy stojí – zejména s Karlem IV., díky němuž se katedrální poklad tak rozrostl a byl povýšen vzácnými ostatky. Češi na to reagují velmi intenzivně a s pochopením.

A pak je tu ještě jeden rozdíl, který mě v Německu několikrát až vyvedl z míry. Komentovaná prohlídka byla předepsána přesně na šedesát minut. A když jsem přetáhl o pět nebo deset minut, což se mi běžně stávalo, byl jsem několikrát až popuzeně upozorněn návštěvníkem, že čas vypršel a měli bychom končit. To se mi u nás nikdy nestalo! V Čechách moje prohlídky obvykle trvají klidně tři hodiny a většinou cítím, že to lidi baví.

V Německu je to možná dáno občanskou sebejistotou. Tamní občanská společnost působí vůbec robustnějším dojmem, což pak může mít i tyto důsledky – lidé se zkrátka o svá práva dokážou hlasitěji přihlásit. Tomu rozdílu ale rozumím a je přirozený – my jsme neměli onoho „západního bratra“, který by nám pomohl se dříve zocelit.

Pohled do výstavy Fragmenty paměti. Dílo Magdaleny Jetelové a Gerharda Richtera, foto: Správa Pražského hradu, Connor Jandourek Photostudio

Působíte ve Státní umělecké sbírce v Drážďanech a zároveň máte dlouhodobé zkušenosti z českého prostředí. Liší se mentalita německých a českých uměleckých institucí?

Pokud mluvíme o Německu, musíme stále rozlišovat mezi bývalým Západem a Východem. Institucionální kultura se v obou částech totiž stále podstatně liší. Moje zkušenosti z Drážďan se do značné míry blíží tomu, co známe z Čech. V lidech je stále přítomna skepse vůči autoritám, což je nejspíše dáno srovnatelným poválečným vývojem. Společným a stále palčivějším problémem je ovšem proces byrokratizace. V Německu jsem od roku 2000 a tehdejší institucionální prostředí se na hony vzdaluje od toho dnešního. A zdá se mi, že je situace stále horší i přesto, že současný spolkový kancléř zdůrazňuje potřebu odbyrokratizování – roste administrativní zátěž, papíruje se pro papírování a alibismus nezná mezí.

Čím si ten posun vysvětlujete?

Na pozadí asi byla chvályhodná snaha vytvořit všeobjímající systém, který měl bránit korupčnímu nebo jinak nekalému jednání. Ve jménu transparentnosti jsme si vytvořili bariéry bránící rozumnému řízení věcí veřejných. Ve svém důsledku pak tento systém u zodpovědných protagonistů způsobil mentální blok s jediným cílem, ochránit sebe a nevystavovat se riziku odpovědnosti. Lidé se tak bojí rozhodovat a schovávají se za byrokratické systémy kolektivního rozhodování, které ale nefungují. Zodpovědnost se v komisionálním prostředí zatemňuje natolik, až není jasné, kdo za co ručí. To ostatně platí pro celou veřejnou sféru v Evropě. Přebujelá byrokracie je pak základní překážkou ve snaze zvýšit efektivitu našeho konání a naši konkurenceschopnost.

Pohled do výstavy Fragmenty paměti, foto: ČTK – Michal Krumphanzl

Mluvil jste o proměně byrokracie, ale v Česku je nyní cítit i proměna politického klimatu, která se přímo dotýká kultury. Kde podle vás leží hranice mezi legitimní kulturní politikou a momentem, kdy politická moc začíná kulturu až příliš tvarovat k obrazu svému?

I v Německu sledujeme podobné pokusy. Alternativa pro Německo (AfD) v Sasku-Anhaltsku vydala nedávno směrnice, v nichž označila Bauhaus – kulturní filozofii, která zásadně ovlivnila celý moderní svět 20. století – za „slepou uličku“ a chce ho dát na černou listinu. To už v Německu jednou bylo za nástupu nacistického režimu, který z veřejného prostoru vygumoval nepohodlné umělce. Snahy AfD jsou velmi nebezpečné tendence, které demokratické síly svorně odmítají s odvoláním na ústavně zajištěnou svobodu uměleckého vyjádření.

Takže hranice je jasná: umělecká svoboda je nedotknutelná. Státní moc nesmí omezovat uměleckou tvorbu a určovat, co se smí a nesmí! Nejjednodušší cestou, jak svobodu uměleckého vyjadřování omezit, je finanční nátlak. Jestliže „přiškrtíte kohoutek“, důležitá témata prostě přestanou ve veřejném prostoru znít. Vidíme to i v diskusi o financování veřejnoprávních médií. Nikdo přece nemůže doopravdy věřit tomu, že by současná vláda chtěla cokoliv modernizovat, jde čistě o snahu dostat média veřejné služby pod svoji kontrolu, o ovládnutí veřejného prostoru a diktování, co a jak se může zveřejňovat. A to už je daleko za hranou snesitelného!

Pokud tedy stát začne diktovat jeden jediný narativ do veřejného prostoru, jak jsme to do nedávna viděli například v Maďarsku, je to průvodní jev demontáže právního státu. V demokratické liberální společnosti musí mít každý člověk právo vyprávět svoje příběhy a sdílet je s jinými, i když se vzájemně nebudeme ve všem shodovat. Bez svobody vyjadřování ztrácí demokratická společnost svou základní hodnotu.

Pohled do výstavy Fragmenty paměti, foto: Michal Sváček / MFDNES + LN / Profimedia

Jak byste obhájil veřejné investice do kultury před někým, kdo tvrdí, že přednost mají mít silnice nebo zdravotnictví?

Ano, to je klasický argument proti kultuře a proti společenským vědám obecně. Je sice nutné mít kvalitní silnice, pokud po nich ale pojedou lidé bez kulturního zázemí s jistou mírou kultivovanosti, hrozí, že se na první křižovatce obrazně i doslova pobijí. Kultura je totiž způsob života, který proniká do každého našeho jednání, kultura nás kultivuje. Bez ní společnost hrubne a chová se nevyzpytatelně, neumí naslouchat a vyrovnat se s odlišnými názory a postrádá tolik důležitou empatii.

Společnost je kulturní jen tolik, jakou pozornost kultuře věnuje. A kultura se nakonec promítá i do těch praktických každodenních věcí a rozhodování o nich – třeba do toho, jak bude vypadat ona dálnice, zda ji dokážeme citlivě zasadit do chráněné krajiny, anebo ji bezohledně proženeme přírodní rezervací a kolem si postavíme betonové bunkry logistických center. I to je součástí kultury.

Letos vám v Drážďanech končí pětiletá smlouva. Co s vámi bude dál?

Do Drážďan jsem v roce 2021 přicházel především kvůli generální ředitelce Marion Ackermann, která je mi profesně i lidsky blízká. Mým hlavním úkolem bylo zajistit, aby se do Drážďan nejezdilo jen za Sixtinskou madonou nebo do kunstkomory Augusta Silného, ale i za současným uměním. Mám pocit, že se nám mnohé povedlo, ale situace se změnila. Marion Ackermann odešla do Berlína na pozici prezidentky Nadace pruského kulturního dědictví a Drážďany tak ztratily svou vizionářku. A přestože byly úvahy o prodloužení mojí pracovní smlouvy, rozhodl jsem se nepokračovat. Svou energii a čas bych rád věnoval projektům, kde výsledky budou zjevné v kratším časovém úseku. V Sasku všechno trvá dlouhou dobu…

Aktuálně se věnuji řadě projektů v České republice i zahraničí. Tím hlavním je příprava nové umělecké instituce v léta opuštěném klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. S architektem Josefem Pleskotem na tom pracujeme společně se zkušeným týmem filantropa Karla Komárka a pražským arcibiskupstvím. Projekt se nazývá Georgiana – centrum pro umění a vzdělanost a jak sám název říká, nebudeme pouze vystavovat staré a současné umění, ale budeme o něm i bádat a výsledky zpřístupňovat široké veřejnosti. Naší ambicí je vytvořit místo setkávání, které bude svým významem daleko přesahovat hranice země. Vedle toho se podílím na přípravě velkoryse koncipovaného uměleckého prostoru s rezidenčním programem na Táborsku, jsem hlavním editorem několika publikačních projektů a v hlavě nosím náměty na další výstavy.

Autor a hlavní kurátor výstavy Jiří Fajt, foto: ČTK – Michal Krumphanzl

Jiří Fajt (* 1960)

Historik umění, teoretik a kurátor žijící v Berlíně a Praze. Jeho hlavním zaměřením je středoevropské a východoevropské umění středověku a raného novověku, jakož i současné vizuální umění. Na lipském vědecko-výzkumném institutu (GWZO) byl od roku 2000 vedoucím badatelských, publikačních i výstavních projektů. Profesní dráhu začínal jako kurátor Lapidária Národního muzea v Praze, od roku 1993 působil v Národní galerii Praha, od roku 1994 jako ředitel Sbírky starého umění. Od roku 2000 s rodinou žije a působí v Německu. V roce 2010 vyhrál konkurz na generálního ředitele Národní galerie Praha, jmenován byl v roce 2013 a ve funkci setrval v letech 2014 až 2019. Je absolventem dějin umění na Univerzitě Karlově v Praze, habilitoval se na Technické univerzitě v Berlíně a na Filozofické fakultě svojí pražské alma mater. Profesorské řízení úspěšně zakončil v roce 2014, profesorem byl ovšem jmenován až současným prezidentem v červnu 2023. Od roku 2021 působí ve Státních uměleckých sbírkách v Drážďanech, kde má na starosti program a mezinárodní vztahy. Letos mu pětiletá smlouva vyprší.