V obraze: Co dnes mohou dát díla Adrieny Šimotové a kolik tváří měl Petr Geisler

Komunikovat, komunikovat, komunikovat

Adriena Šimotová by letos oslavila sté narozeniny (zemřela v květnu 2014). V Galerii Benedikta Rejta (GBR) je teď k vidění první ze tří výstav, které se letos mají k tomuto jubileu vztahovat (další by měla být v pražském Museu Kampa a na konci roku v Moravské galerii v Brně). Lounská výstava Rozhraní představuje retrospektivní, ovšem docela úzký výběr autorčiných děl, které spojuje téma komunikace – se sebou, se svými blízkými, s místy, která se snažila zachytit a promlouvat s nimi a k nim…

Bylo tomu tak třeba v osmdesátých letech, kdy jezdila na pracovní výjezdy do opuštěného kláštera v Hostinném v Podkrkonoší. Tam dříve působilo františkánské řeholní společenství, ale v noci ze 13. na 14. dubna 1950 ho příslušníci Státní bezpečnosti v rámci akce K násilně rozehnali. Adriena Šimotová po letech hledala stopy, které tu mniši zanechali, svou tvorbou se je snažila znovu zpřítomnit a také uchovat to, co z kláštera zbylo. Pracovala zejména s frotáží – na velkoformátový papír tak „promítala“ klenby a další části kláštera. V té době nemohla vystavovat ve významných institucích, neoficiální výstavy proto pořádala v Hostinném – vzpomínala na to třeba v dokumentu Jaroslava Brabce z roku 1996. Část z cyklu Mapování prostoru – Tělo kláštera, který tam v roce 1989 vznikl, je nyní k vidění v lounské galerii.

Podobně jako zaznamenávala kouty opuštěného kláštera, přenášela na papír i obrysy předmětů své rodiny. A s prsty od barevného pigmentu se dotýkala i sebe sama, stejně jako svých blízkých. Všechna tato setkání nyní do Loun přenesl kurátor Pavel Brunclík, který působí v Nadačním fondu Adrieny Šimotové a Jiřího Johna.

V roce 2001 Adriena Šimotová v pořadu České televize „21“ říkala, že by nechtěla být nazývána umělcem papíru, ale právě toto médium jí pomáhá reagovat citlivě na dotek. Není okázalé, a tak i práce, které takto vznikají, jsou velmi intimní. Nekřičí, nedožadují se pozornosti, vyžadují notnou dávku soustředění, a přestože některé dokážou působit sugestivně samy o sobě, jisté předporozumění u nich není na škodu.

Její dílo poznamenala válka i brzká ztráta manžela, malíře, grafika a ilustrátora Jiřího Johna v roce 1972. Předčasně zemřel i její syn. Všechny tyto události ovlivnily její tvorbu – ubylo barev, papír začala mačkat, prořezávat, vrstvit. Neustále hledala nové techniky. Kromě kreseb z papíru vytvářela reliéfy a sochy. Zobrazila tak i svoji babičku a tetu, v roce 1994 takto vzniklo dílo O blízkém a vzdáleném (Čtení). Na výstavě na sebe tento objekt strhává asi největší pozornost. Na papírové sochy se promítá fotografie korespondenčního lístku, který psala její babička v roce 1894 svému manželovi, českému chemikovi. I tady se – i když trochu jinak – odráží téma a potřeba komunikace. Se sebou, s druhými i s těmi, kteří už na světě nejsou.

Nerada bych dílo Adrieny Šimotové „přeintelektualizovala“, i když k tomu lounská výstava trochu svádí. Z rozhovorů a dokumentů, které s ní vznikly, jsem získala pocit, že o důležitých věcech dokázala mluvit buď jednoduše a lidsky – nebo o nich ani mluvit nechtěla, ukryla je do svých děl. Ta jsou proto velmi osobní, přesto univerzální. Vlastně až extrémně jednoduchá, ale vybízí k dlouhému zastavení.

Zbytek lounské galerie už k Adrieně Šimotové nepatří. V druhém a třetím patře jsou k vidění nové akvizice galerie z let 2021–2026. Tahle výstava se jmenuje Přírůstky a stojí za ní hlavní kurátorka GBR Lucie B. Šiklová. Ačkoliv je ta přehlídka povedená a oceňuji, že galerie nelení, nakupuje a svůj depozitář otevírá k nahlédnutí, v tomto případě je opravdu škoda, že dílo Šimotové dostalo „jen“ jedno patro. Pokud by tomu tak nebylo a Pavel Brunclík by měl větší prostor pro komplexní retrospektivu, šlo by bezpochyby o jednu z nejdůležitějších výtvarných událostí roku na poli regionálních galerií. Takhle lounská výstava plní roli „jen“ jakéhosi prologu k událostem, které se pro letošek ještě chystají.

Adriena Šimotová: Rozhraní

Koncepce výstavy, kurátor: Pavel Brunclík, kurátorka za GBR: Lucie B. Šiklová. Galerie Benedikta Rejta, Pivovarská 34, Louny. Výstava trvá do 31. května 2026.

Kaligrafický pankáč Petr Geisler

Japanolog, novinář, překladatel, kaligraf a fotograf. Petr Geisler (1949–2009). Měl mnoho tváří – a jeho uměleckou tvář pro širokou veřejnost rozkrývá aktuální výstava v pražském Centru současného umění DOX. Vedle japanologa Petra Holého se na ní kurátorsky podílela i protagonistova dcera Ester Geislerová, jako spolupracovnice pak Anna Geislerová. Do výstavy tím vnesly osobní rovinu, která je citelná zejména v prvním patře výstavy. Místnost „japonsky“ voní, je tu věrně reprodukovaný jeho pracovní stůl a nechybí u něj ani láhev vína (alkohol se Geislerovi stal osudným).

Kurátorský tým. Zleva: Ester Geislerová, Petr Holý, Anna Geislerová, foto: DOX – Jan Slavík

Na stěně za stolem je ledabyle poskládaná přehlídka kaligrafií, doplněná náhodnými fotografiemi. Tento pracovní chaos zřejmě reflektuje jeho neustálou potřebu tvořit, přičemž mnoho kaligrafií prý házel jen tak do gauče. I když je jeho dílo zastoupeno i ve sbírce Národní galerie Praha a doprovázel jím několik publikací (například Pár much a já: malý výběr z japonských haiku, Zlatý pavilon nebo Cesta srdce), jeho dcery ho za umělce až dosud nepovažovaly – a tvrdí, že ani on sám sebe tak nevnímal.

S japonskou kulturou strávil celý život, osobně se však do Japonska podíval jen dvakrát. Z jeho první cesty v roce 1987 vznikla série fotografií, povětšinou dvojexpozic. Díky této technice do jednoho snímku dokázal koncentrovat mnohem více informací a kontrastů – jako na snímku, kde se klid spícího bezdomovce střetává s frekventovaným provozem na několikaproudové silnici. Právě vrstvením obrazů a významů proměnil obyčejné momentky v komplexní výpovědi. K technice víceexpozice se pravidelně vracel.

První patro kromě osobních artefaktů představuje Petra Geislera i jako novináře a překladatele. Studia japanistiky a anglistiky na Univerzitě Karlově dokončil v roce 1973 a hned rok na to začal pracovat pro japonský deník Yomiuri Shimbun, nejprve jako asistent a od roku 1984 jako zahraniční redaktor. Jeho sloupky v novinách prý vycházely bez redakčních úprav, psal třeba o tom, co se dělo v Československu… Ve vitríně jsou k vidění jeho články, stejně jako jeho novinářský průkaz.

Ve volných chvílích se věnoval kaligrafii, ovšem coby naprostý samouk. Zatímco japanolog Petr Holý tvrdí, že by u jeho kaligrafií ani Japonec nepoznal, že je netvořil člověk narozený mimo zemi vycházejícího slunce, Ester Geislerová otce popisuje jako „kaligrafického pankáče“. Používal netradiční materiály jako třeba savo nebo stříbřenku na roury, psal na faxový papír nebo prostě na to, co bylo zrovna po ruce. Jeho kaligrafie i pracovní nástroje jsou potom k vidění ve druhém patře. Vznešené výrazy se tu potkávají s obyčejnými znaky pro sójovou omáčku. Rukopis kaligrafa je nicméně patrný i v jeho raných kresbách. Často na nich zpodobňoval nahé ženy, ale také třeba kočky.

Z posledního patra se line hlasitá recitace Sútry srdce v podání kurátora Petra Holého. Na stěně se přitom postupně zjevují znaky textu přesně tak, jak je v devadesátých letech Petr Geisler napsal na panel v paláci Metro. Z této náhodné performance vznikla fotografie, kterou animátorka Misha Zábranská spolu s kaligrafkou Mari Kučerou a Ester Geislerovou nyní přetvořily v digitální projekci. Proces to byl složitý – cílem bylo zachovat absolutní věrnost každému Geislerovu tahu. Animace běží ve dvou barevných variantách, černé na bílém a naopak, až se v závěru vyjeví původní snímek s autorem v nadživotní velikosti.

Happening z 90. let v paláci Metro, Sútra srdce, foto: archiv rodiny

Petr Geisler: GA-I-SU-RA

Kurátoři: Ester Geislerová, Petr Holý, koncept výstavy: Ester Geislerová, Anna Geislerová. Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha. Výstava trvá do 7. června 2026.

TIP ODJINUD: OVER, UNDER AND IN BETWEEN – Mona Hatoun vystavuje v Miláně

Stovky ručně foukaných skleněných koulí nad hlavami návštěvníků vytvářejí křehkou pavučinu. Na zemi se z červených kuliček skládají obrysy mapy světa. Mezitím se kovová kinetická konstrukce v jeden moment téměř hroutí k zemi, aby se vzápětí opět napřímila. Palestinsko-britská umělkyně Mona Hatoum připravila pro milánské Fondazione Prada site-specific projekt, který „reflektuje zmatek dnešní doby a nejistotu naší existence“. Tři hlavní instalace tu pracují s motivem sítě, mapy a mřížky.

Pavučinu, první ze tří konceptů, vnímá umělkyně jako hrozbu tísnivého uvíznutí, ale i jako bezpečné útočiště. „Ráda v tom vidím aluzi na vzájemnou propojenost všech věcí,“ dodává v anotaci k výstavě. Její mapa světa ztrácí geopolitické hranice, zachovává pouze rozdělení kontinentů. Kinetická instalace s názvem all of a quiver „svým cyklickým pohybem symbolizuje stav nejistoty, nekonečné setrvávání mezi protikladnými stavy lidského bytí, jako jsou konstrukce a destrukce, levitace a kolaps, odolnost a křehkost“.

Mona Hatoum se proslavila v osmdesátých letech svými performancemi, v nichž nakládala s lidským tělem. Nyní pracuje s instalacemi, sochami, videoartem i papírem. Narodila se v Bejrútu v roce 1952, tady studovala grafický design, od roku 1975 pak studovala umění v Londýně. Její díla odrážejí zkušenost s exilem, násilím a útlakem a věnují se geopolitickým otázkám.

Pohled do výstavy Over, under and in between, Mona Hatoum, foto: Ph. Roberto Marossi, Fondazione Prada

Mona Hatoum: OVER, UNDER AND IN BETWEEN

Fondazione Prada, L.go Isarco, 2, Miláno, Itálie. Výstava trvá do 9. listopadu 2026.