V obraze: Hluk ve výtahu, pak ticho. Vladimir 518 se chopil tužky a štětce
Konec pasivního prohlížení. Výstava Mezi námi v tichu v Libčicích nad Vltavou vyvádí diváky z míry a nachází krásu v hluku z výroby šroubů. Téměř všeuměl Vladimir 518 se zase v pražské galerii Platforma 15 představuje v intimní roli malíře, který hledá hlubší smysl života. Podařilo se mu to?
Galerie Uhelný mlýn funguje především o víkendech, případně ve čtvrtek a v pátek. Nachází se v miniměstě (necelé čtyři tisíce obyvatel) Libčice nad Vltavou, nedaleko Prahy. Na nynější výstavě Mezi námi v tichu ovšem ticho reálně úplně nevládne. Prostorem se line hluk bývalých šroubáren, jejž v roce 2019 – pouhých několik metrů od jmenované galerie – zachytil umělec střední generace Michal Kindernay.
Hra na schovávanou
Je to trochu paradox. Kindernay se dlouhodobě věnuje hledání ticha v přestimulované Praze – vytváří zvukové mapy, na nichž vyznačuje ruch ulic, aby věděl, kterým místům se vyhnout. Tentokrát se však ponořil do hledání krásy v hluku. A našel ji: do starého výtahu v prostoru galerie umístil nahrávky pořízené ve šroubárně. Některé jsou rytmické, připomínají beaty, s trochou představivosti by se na ně dalo tančit. Jiné „prostě“ zaznamenávají zvuk. Ale: i když je instalace ve výtahu libčické galerie hlučná, zdaleka neprodukuje takový hluk jako někdejší reálná výroba. Další dvě Kindernayovy zvukové instalace jsou již mnohem tišší. Ve srovnání s instalací ve výtahové šachtě jim však poněkud schází vtip – k výrobě odkazují přímo: zrezlé šrouby na deskách pomalu vibrují.
Práce Michala Kindernaye vnáší do galerijního prostředí něco, co díky změně kontextu zásadně proměňuje svůj význam. Z hluku, který se člověk v běžném životě snaží vytěsňovat, se stává předmět pozornosti a nositel estetické kvality. Taková „změna kódu“ nasvěcuje schopnost a snad i sílu výstavní prezentace.
Na okolí libčické Galerie Uhelný mlýn reaguje i umělec Matěj Liška. Do galerijního prostoru nanosil hlínu z okolí. Na podlaze z ní vytvořil ostrůvky a doplnil je kameny – „nositeli času“. Ještě zábavnější jsou jeho mikroinstalace, které návštěvník musí tak trochu hledat. Třeba: ze štěrku nechal vyrůstat zelené výhonky a rozmístil je po galerii. Možná tak naráží na otázky, z čeho všeho lze „vydolovat“ růst, jímž jsme tolik posedlí… Jindy Liška narušil galerijní podlahu vybouleními. Tyto výdutě by člověka „měly zpřítomnit“ – jakmile na ně šlápne, ucítí něco jiného než to, na co je zvyklý.
Na jednom objektu pak Liška spolupracoval se Šárkou Koudelovou. Iluzivním kamenem „obalili“ skleněný tubus chránící galerijní techniku, kromě toho jej „dovybavili“ madly a dovnitř tubusu ukryli jeden obraz Koudelové. I tím pokračují ve hře „na schovávanou“: znesnadňují pasivní procházení galerijního prostoru, snaží se ponoukat diváka k pečlivějšímu vnímání prostoru a snad i k nějakým hlubším úvahám…
K vidění zde jsou i klasické závěsné obrazy: menší formáty jsou od zmíněné Koudelové, větší od Petra Grubera, jenž sepětí člověka a krajiny, respektive spíš zásahy člověka do krajiny, akcentuje přímočařeji: Les polyká dům. Člověk se sklání k pokácenému stromu. Lyžařská kotva osamoceně čeká uprostřed noci na lyžaře. Pokud vás nebude bavit „schovka“ Lišky a Koudelové, tak u Grubera budete mít takzvaně „na co koukat“.
Mezi námi v tichu
Petr Gruber. Michal Kindernay. Šárka Koudelová. Matěj Liška. Kurátorka: Tea Kříž. Galerie Uhelný mlýn, areál šroubáren 860, Libčice nad Vltavou. Výstava trvá do 31. května 2026.
Voda, výhra a hledání smyslu života
Proutkař a boxer. Oba se snaží vyhrát svůj osobní zápas. Jeden hledá vodu v krajině, druhý bojuje jak proti soupeři, tak sobě samému. Pro Vladimira 518 (je týž ročník jako Kindernay – 1978) nicméně tato snaha představuje spíš metaforu neustálého hledání smyslu života. Voda (v případě proutkaře), anebo výhra v zápase (u boxera) slibuje naplnění; Vladimir 518 si však klade otázku, nakolik je to naplnění reálné. Návod, jak z dilematu uniknout, nepředkládá.
Vladimir 518 (vlastním jménem Vladimír Brož) vyrostl na graffiti scéně a odkazy na ni se promítají i do jeho aktuálních kreseb a maleb na výstavě nazvané Věčný hledání vody tam, kde ve skutečnosti není. Pracuje v nich s písmem, zachytává útržky vět, ve slovech znásobuje litery („MOMENT, KDY JSEMMM SEE CHTĚL NNĚĚČČÍÍMM SSSTTTÁÁÁTTT“), škrtá v nich, či naopak podtrhává jejich části. Tváří se to jako záznam tvůrčího procesu. Ale možná jde o docela racionální pokus, jak v obrazech posílit emocionální náboj.
Zřetelná je autorova fascinace poválečnou architekturou (na jeho námět vznikl i seriál a celovečerní film Architektura 58–89 a byl rovněž tvůrcem konceptu a editorem stejnojmenné dvousvazkové knihy). Do obrazů vkládá pozdně modernistická schodiště stejně jako třeba pražskou budovu Federálního shromáždění (nyní budova Národního muzea). Oproti zbytku obrazů se těmto momentům věnuje s velkou pečlivostí a s jistou rukou, jejich „učesanost“ ale rozbíjejí barevné plochy, škrtance, pokroucená těla. Některé jiné obrazy však spíše evokují školní studii aktuálního rozpoložení umělce; v sérii menších kreseb si tvůrce vyzkoušel třeba to, co se stane, když se počet prstů na ruce postupně zvyšuje.
Nynější výstavu kurátorsky tvaroval Radek Wohlmuth. Jak je u něho zvykem, i s malým prostorem si dokázal kreativně poradit (ve spolupráci s výtvarníkem). Na jedné stěně se nachází pás utvořený z maleb v těsném vzájemném sousedství – jde o díla různé velikosti a hloubka pláten vytváří neobvyklý prostorový efekt. Protější stěnu kurátor zasvětil menším kresebným formátům. Byť prostorově jde o velmi skromnou galerii, neodcházím s pocitem, že bych toho viděla málo.
Výstava Věčný hledání vody tam, kde ve skutečnosti není, foto: Lenka Lormanová
Vladimir 518: Věčný hledání vody tam, kde ve skutečnosti není
Kurátor: Radek Wohlmuth. Platforma 15, Písecká 2192/15, Praha. Výstava trvá do 17. dubna 2026.
TIP ODJINUD: Shh Tobiase Pilse
Dosud nejrozsáhlejší prezentace Tobiase Pilse (*1971), jednoho z pozoruhodných současných rakouských malířů, je k vidění ve vídeňském mumoku (Museum moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien). Výstava nazvaná Shh se zaměřuje na jeho tvorbu z poslední dekády, na přechod z abstrakce k figurativní malbě, z černobílé palety k barevné.
„Pšt není slovo, které něco označuje, nýbrž spíše zvuk, jehož cílem je dosáhnout určitého efektu. Zvuk, který povzbuzuje k tichu. Je to gesto, které může působit uklidňujícím nebo autoritářským dojmem, vyvolávat pocit intimity či odstupu, otevírat nebo uzavírat prostor. Pšt se vztahuje ke komunikaci, k tělu, k emocím a k atmosféře – to vše jsou dimenze, které hrají roli i v Pilsově malbě,“ píše se k výstavě na webu muzea. Tobias Pils pracuje s motivy vzatými z dějin umění, z náboženství i z jeho vlastního života. Velkoformátové malby začal vytvářet až v roce 2005, do té doby se věnoval zejména kresbě. Do svých obrazů vnáší kreslené postavičky, které označuje jako Wiener Vögel nebo Knilche.
Zlom v tvorbě těchto karikaturních postaviček nastal v roce 2022. Pils si při cyklistické nehodě vážně poranil rameno. Když se po dlouhé rekonvalescenci vrátil k malování, vytvořil skupinu obrazů s názvem Shh. Zobrazuje na nich kostnaté postavy s končetinami groteskně zkroucenými nebo nahrazenými protézami. Vídeňské expozici pak dominuje velkoformátová nástěnná malba, v níž Pils opouští hranice plátna a vstupuje do přímého dialogu s architekturou mumoku.
Pohled do výstavy Shh Tobiase Pilse, foto: Georg Petermichl/mumok
Tobias Pils: Shh
Mumok, Museumsplatz 1, Vídeň. Výstava trvá do 12. dubna 2026.
