Za uměním k našim sousedům. Osm tipů na výstavy, které by letos mohly stát za to

Paula Modersohn-Becker a Edvard Munch. Velké otázky života

Vznikání, bytí a zánik. Život, láska, smrt. Otázky, jež zaměstnávaly jak Paulu Modersohn-Becker (1876–1907), tak Edvarda Muncha (1863–1944). Tito dva solitéři moderny se vůbec poprvé setkají na společné výstavě v Drážďanech, kde se Modersohn-Becker před sto padesáti lety narodila. Za svůj krátký život (zemřela ve svých jednatřiceti letech) prodala jen pár obrazů. Navštěvovala uměleckou školu v Anglii, po návratu do Německa studovala na učitelském semináři, neboť otec si přál, aby se stala vychovatelkou. Matka ji však podporovala v dráze umělkyně – a tou se i stala.

Při své cestě do Paříže se setkala s Ottou Modersohnem. Poté, co jeho manželka zemřela, se za něj provdala. Sama Paula zemřela náhle, několik dnů potom, co porodila dceru Mathildu. Její raná díla poznamenal impresionismus a fauvismus, jako jedna z prvních německých umělkyň začala experimentovat s expresionismem. Tomu se věnoval i Munch: v obrazech zpracovával emoce s otevřeností, která byla ve své době vnímána jako provokace. Jejich společná expozice čítá více než 150 maleb, kreseb, grafických listů a soch.

Edvard Munch, Vlastní podobizna před modrým nebem (Selbstbildnis vor blauem Himmel), 1908, foto: © Munchmuseet, Oslo

Graciela Iturbide: Oči, s nimiž lze létat

Tichá pozorovatelka rituálů, básnířka všedního dne i neúnavná kronikářka Mexika. Výstava Eyes to Fly With ve fotografickém centru C/O Berlin představuje první rozsáhlou retrospektivu Graciely Iturbide (* 1942) v německé metropoli. Jedním z autorčiných ústředních témat je postavení žen. V cyklu Juchitán de las Mujeres zachytila komunitu Zapotéků v mexickém státě Oaxaca, kde ženy zastávají klíčové ekonomické i veřejné role a narušily zakořeněné genderové stereotypy. V sedmdesátých a osmdesátých letech fotografovala kočovné etnikum Seri na severozápadě Mexika, jehož způsob života vzdoruje normám většinové společnosti. Cyklus La Matanza dokumentuje rituální porážku koz v oblasti Mixteca a otevírá témata kolonialismu, přežití i smrti. V osmdesátých letech se rovněž věnovala mexicko-americké subkultuře cholos a cholas, která vznikla ve východním Los Angeles. Z těchto setkání vzešel projekt White Fence, rozvíjený více než tři desetiletí a citlivě mapující zkušenost migrace, marginalizace i hledání identity v městském prostoru. Zvláštní kapitolu tvoří autorčin fotografický dialog s Casa Azul, domem Fridy Kahlo. Přítomnost malířky rekonstruuje skrze dokumentování osobních předmětů, které v domě zůstaly.

Graciela Iturbide, výstava Eyes to Fly With, v C/O Berlin, El Señor de los pájaros Nayarit, Mexico, 1985, foto: © Graciela Iturbide

Marina Abramović: Balkánský erotický epos

Ještě jednou německé hlavní město. Pokud jste nestihli nedávnou velkou retrospektivu Mariny Abramović (* 1946) ve Vídni, letos budete mít možnost se s jejím uměním setkat v berlínském Gropius Bau. Radikální performerka i neúnavná průzkumnice hranic těla, jedna z nejznámějších umělkyň současnosti, představí projekt Balkan Erotic Epic.

Připravovaná výstava čerpá z folkloru autorčina rodného Balkánu a propojuje filmové a sochařské instalace se živou performancí. Ženy bijící se do prsou v rituálním žalozpěvu, živá těla propletená s kostrami. Abramović ohledává možnosti nahého těla jako „nositele duchovního, politického a ekologického významu“. Říká k tomu: „Veškerá energie, kterou máme v těle, je sexuální energie. Můžeme ji využít pro kreativitu, pro duchovní záležitosti, nebo se z ní stane agrese, válka, hněv.“

Po výstavě v Gropius Bau bude během několika říjnových dnů následovat monumentální, zhruba tříhodinová performance v Haus der Berliner Festspiele. Premiéru měla vloni v Manchestru. Zapojeni budou zpěváci, tanečníci a hudebníci. A stejně jako v dřívějších slavných performancích – Balkan Baroque (1997) nebo The Artist is Present (2010) – i zde bude Abramović zkoumat hranice mezi tělem, vědomím a publikem.

Barbara Kasten: Postabstrakce

Nyní dvě zastávky v Polsku. Ta první míří do hlavního města. Vizionářka geometrie, architektka světla a cestovatelka mezi materií a optickou iluzí. Velká retrospektiva americké umělkyně Barbary Kasten (* 1936) představuje více než sto děl – od fotografií a soch až po monumentální instalace. Kasten se narodila v Chicagu a malbu studovala v Arizoně, zásadní zlom v její kariéře nastal na začátku sedmdesátých let právě v Polsku. Jako stipendistka programu Fulbright-Hays přijela do Poznaně na stáž do ateliéru legendární sochařky Magdaleny Abakanowicz (1930–2017). Právě zde, fascinována polskou textilní školou, která vlákno chápala jako sochařské médium, začala tvořit své první prostorové objekty ze sisalu, tedy z textilního vlákna, které se získává z listů agáve sisalové, rostoucí v tropickém a subtropickém pásmu.

Varšavská výstava sleduje vývoj americké tvůrkyně od experimentů s kyanotypií a polaroidy až po komplexní studiové kompozice. Kasten nefotografuje existující realitu; ve svém ateliéru ji konstruuje pomocí zrcadel, ocelových prutů, skleněných tabulí a barevných filtrů. Její obrazy vznikají bez jakékoli digitální manipulace jako čistá fyzikální hra odrazů a lomů světla.

Dílo Barbary Kasten, foto: CC BY-SA 4.0

Toyen: Sny z okraje

Za dílem české malířky Marie Čermínové (1902–1980), která ovšem velkou část života prožila ve Francii a nechala si říkat Toyen, se v následujících měsících můžete vydat do polského Krakova. Aktuální výstava, jejímž kurátorem je Adam Budak (v letech 2014–2019 působil v Národní galerii Praha), se zaměřuje zejména na grafickou tvorbu malířky. Na výstavě, která začala minulý týden, je k vidění téměř kompletní soubor autorkou ilustrovaných knih, dále grafik a plakátů. Některé jsou provokativně erotické, jiné reagovaly na tehdejší politickou situaci, na nástup fašismu.

Toyen studovala na pražské Uměleckoprůmyslové škole, válečné roky strávila v okupované Praze, kde ukrývala židovského básníka Jindřicha Heislera. V roce 1947 emigrovala do Paříže, kde se stala součástí mezinárodního surrealistického hnutí a blízkou přítelkyní Andrého Bretona.

Toyen, Spící (Dormant), 1936, akvarel a tuš na papíře, 23 × 28 cm, COLLETT Prague | Munich, foto: Oto Palán

Gustave Courbet: Realista a rebel

Jeden z nejvýznamnějších představitelů realismu, který se vzepřel idealizujícím konvencím umění 19. století. Rebel i snílek. Expozice čítající na sto třicet děl představuje Gustava Courbeta (1819–1877) v celé jeho rozporuplnosti. Byl sebevědomý bouřlivák, stejně jako v tichosti hledal únik v krajině před industrializací své doby.

Již probíhající vídeňská výstava sleduje Courbetovu cestu z rodného Ornans, jehož drsná krása a vápencové skály se staly celoživotním zdrojem jeho inspirace. K vidění je padesátka ikonických autoportrétů, v nichž se ztvárnil v odlišných rolích a náladách – od trpícího, introvertního zraněného muže k někomu, kdo zešílel strachy. Kvůli svým autoportrétům byl často terčem karikaturistů, což mu nevadilo, neboť to zvyšovalo jeho věhlas. Odmítl akademické konvence své doby a zaměřil se na antihrdiny, obyčejné muže a ženy každodenního života. Odhaloval tak jejich křehkou životní situaci, i když způsob, jakým to dělal, pobuřoval tehdejší společnost. Právě autenticita z něho učinila průkopníka moderního realismu.

Courbetův radikalismus nezůstal jen u štětce. Po pádu Francouzského císařství (1870) se proslavil jako politik během Pařížské komuny v roce 1871. Politické angažmá se mu však nevyplatilo. Po rozdrcení Komuny byl odsouzen k šesti měsícům vězení a upadl u nové vlády v nemilost. Chystal velkou retrospektivu pro Světovou výstavu ve Vídni v roce 1873, nakonec tam byl vystaven pouhý zlomek jeho děl.

Karol Kállay (1926–2012): Svědectví epochy

A na konec našich tipů dvě výstavy na Slovensku. Sto let uplyne na konci dubna od narození Karola Kállaye, jednoho z nejvýraznějších slovenských fotografů druhé poloviny minulého století. Při té příležitosti byla minulý týden otevřena autorova retrospektiva, hostí ji Danubiana Meulensteen Art Museum v jižní bratislavské části Rusovce. Již samotná stavba této galerie, kterou založili holandský sběratel a donátor Gerard Meulensteen z Eindhovenu a slovenský galerista Vincent Polakovič, stojí za návštěvu.

Kállay byl mimořádně univerzální a v rámci středoevropského prostoru také žádaný fotograf. Reportážně pracoval pro obrazové časopisy nejprve v rámci Československa, ale později třeba také pro věhlasné tituly jako GEO, Stern, Merian či Paris Match. Byl členem německé obrazové agentury Bilderberg. Obdobně tomu u něho bylo s módní fotografií: Bratislava a Praha mu začaly být malé, módní produkce byla zajímavější v Berlíně či Paříži, a tak se uchytil tam. Vydal bezmála padesát knih, měl více než osm desítek výstav v různých zemích světa.

Dolce Vitaj: Dadamaino

Jedním z pomyslných „hnízd odporu“ na slovenské výtvarné scéně je Považská galerie umění v Žilině, jak také naznačují její webové stránky, jejichž nedílnou součástí je výrazný odkaz na hnutí Kultúrny štrajk. Cílem této aktivity je „zastavit devastační zásahy vedení Ministerstva kultury SR do kultury na všech jejích úrovních“.

Ke konci května bude v žilinské galerii otevřena – ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Bratislavě – výstava prací významné italské umělkyně druhé půle minulého století známé jako Dadamaino, vlastním jménem Edoarda Emilia Maino (1930–2004). Výstava bude součástí 19. ročníku italského festivalu na Slovensku Dolce Vitaj.

Emilia Maino se narodila v Miláně a s tímto městem, včetně jeho výtvarné scény, byla podstatně spjata, také v něm ve svých třiasedmdesáti letech zemřela. Studovala medicínu, ale táhlo ji to k umění. Zlomem pro ni bylo setkání s avantgardními díly Lucia Fontany a Yvese Kleina. V roce 1958 měla v Miláně první samostatnou výstavu. Vypracovala se ve výraznou představitelku toho experimentujícího umění, které se ptalo po povaze zobrazování, zkoumalo iluzivnost prostoru a pohybu. Dadamaino vytvářela díla kinetická i kresebná, drobná i monumentální. V její pozdější tvorbě byla například patrná obsese grafickými znaky, které navršením vydávaly nové významy (učinit si lze představu třeba z tohoto videa). Autorčina díla mají ve svých sbírkách významné instituce, dvakrát se zúčastnila Benátského bienále.

Dadamaino při instalaci výstavy, Careof, Cusano Milanino, červen 1994, foto: fotografický archiv Careof, Mario Gorni, CC BY-SA 3.0