Privilegovaná americká bílá osoba popisuje svoji tranzici. Poněkud smutné čtení

Není pro mě snadné se s muzeem sebevražd jedné trans holky srovnat. Ne proto, že by mě trans lidé jakkoliv pohoršovali. Co mě však na textu hannah baer irituje, to je pisatelčina zpovykanost. Ano, hned na začátku upozorňuje, že jde o svědectví „bohaté bílé subjektivity“, že její rodina patřila k horním pěti procentům (matka lékařka, otec profesor filozofie), že peníze pro ni nejsou problém. Svoji privilegovanost si uvědomuje. Ale nic opravdu důsažného z toho pro sebe nevyvozuje, její (sebe)uvědomění je především deklaratorní a efektní. Lidi kolem sebe totiž umí soudit velmi příkře, pro sebe ovšem žádá plný respekt. Dává najevo, jak velmi jí záleží na tom, aby měla oblečky a jiné propriety těch správných značek.

Obzvláštní pozornosti se zde dostává ketaminu, jenž může být, jak známo, lékem i drogou: „Víc trans jsem možná kvůli ketaminu. Poprvé jsem ho vyzkoušela s partou kamarádek a kamarádů v létě 2012. Šňupali jsme jednu pořádnou lajnu za druhou a byli tak sjetí, že jsme nemohli mluvit, a pak jsme na mole u velkého šedomodrého jezera stáli nazí na slunci a váleli se střídavě po něm a po svých teplých tělech jak v kontaktní improvizaci. A pak jsme se spolu všichni vyspali.“ – Tolik jedna z plejády ketaminových partií, na něž lze v textu narazit (kolik při té ketaminové parádě hannah bylo, těžko říct, rok jejího narození není k dohledání).

V New Yorku žijící hannah baer publikuje své internetové memy na instagramovém účtu @malefragility, zdroj: balamii.com

„V metru mi došlo, že jsem fakt sjetá, možná až tak, že je trapný být na veřejnosti. Všímali si mě lidi a já si říkala, že je to tím ohozem, ale to, že vypadám divně, mě rozhodně trápilo míň, než kdybych si káčko nedala,“ píše baer. Tyto věty otvírají odstavec, v němž se následně vyskytují  důležitější formulace: „Pak mi došlo, že o sobě ráda přemýšlím jako o jednotlivci, jako o někom zvláštním, tvůrčím, chytrém a výjimečném – nebýt výjimečná, proč bych si koneckonců zapisovala všechny ty kecy o tom, že jsem bláznivá transka v šílených hadrech, co se chytá stébel života, aby jí nezmizel před očima –, ale jakmile dojde na podstatu bílého rasismu a kapitalismu, nijak nevynikám a jsem jenom součástí obrovské rasistické mozaiky, která se skládá do sebe a stává se z ní stavební kámen fyzické a ideologické reality.“ – To už je o něco lepší, i když rovněž nedůsledné. Proto zkusím o té knize říci něco nuancovanějšího, než co sugeruje její odpal v úvodu recenze, vedený potřebou vlítnout do toho, nechodit kolem horké kaše. Horkou kaší jsou fundamentální pochyby nad muzeem sebevražd jedné trans holky, ale to ještě neznamená, že si z té knihy není co vzít.

Remcající dítě kapitalismu

Autorka rukopis štrykovala mezi jarem 2017 a jarem 2019 (hned roku 2019 vyšel originál): forma skutečně připomíná texty „work in progress“, tedy průběžně soukané a uchovávající náladu přítomných okamžiků a stavů. Většina z deseti kapitol je časově konkrétně zakotvena. V uvedeném dvouletém výseku hannah baer procházela medikamentózní tranzicí (hormonální terapií), čili podstupovala zásadní kroky, aby své tělesné znaky sladila s genderovou identitou.

Na rok 2027 připravuje hannah baer svoji druhou knihu – ponese název The Life of the Party, zdroj: Johns Hopkins University

O tom, že se narodila do „špatného“ těla, nemá pochyb – a to jí lze věřit: uvádí příklady, kdy a jak se necítila být „standardním“ chlapečkem a chlapcem. Pochyb je však baer i tak plná.  Přivádějí ji k nim psychické stavy i fyzické projevy spojené s tranzicí. („Život transky mě vyčerpává. Můj penis má jiný tvar. Moje prsa taky. Zajímalo by mě, jestli mění tvar i můj obličej,“ píše ke konci jara 2018.) Ale nejen: myšlení baer zaměstnává proměňující se vztah společnosti k jinakosti/queer, který nahlíží vždy jako historicky podmíněný. Jistý pokrok pozoruje, ale spokojená se současným stavem zdaleka není. Kritické poznámky směřuje jak dovnitř trans komunity (například k trendu transmedikalismu), tak na adresu současných většinových pořádků – volá po společenské kultuře, v níž by pohlaví znamenalo zhruba tolik jako „být katolík v sekulární kultuře“ a šlo by jen o jednu z vlastností člověka a „transnost by nebyla tak šokující, nedělala by se z ní taková věda“. Z řady partií v knize je patrné, že překladatelka Sylva Ficová musela prokázat obeznámenost se širokou paletou queer výraziva, a její překlad kreativně hledá příhodné české formulace.

Určité autorčiny sebereflexe mi přijdou důležité tím, co pojmenovávají, ale i hranicemi onoho pojmenování: hannah baer polemizuje s představou, že když „queer člověk objeví svou osobní pravdu“, dojde u něho samosebou k úzdravě. Tato iluze podle ní „patří ke spiknutí kapitalismu, který dává přednost osobní identitě před solidaritou, kolektivní mocí nebo širším hnutím za kulturní a společenskou spravedlnost“. Pochybnosti tudíž pisatelku jímají i na rovině řekněme strukturální: to ovšem především rozumově, intelektuálně, ale nikoliv holisticky a hlubinně. Polemizuje totiž se svým třídním vědomím a sociálním statusem, spílá kapitalismu, ale současně je jeho produktem a vehementně čerpá z privilegií své sociální vrstvy, nezdráhá se požitků, které jí umožňuje její ekonomický status. Její třídní rebelie zůstává verbální a akademická. Takže muzeum sebevražd jedné trans holky můžeme číst i jako zprávu o nesnesitelné snadnosti kritiky kapitalismu s osobním ručením dosti omezeným.

Žádané zboží dodáno

Nebo ještě jinak: kniha hannah baer je půdou prokypřenou pocity a současně intelektualismem (v době svých záznamů se zrovna hlásí na doktorát), i když ten autorka různě shazuje. Protimluvy jsou nedílným rysem jejího textu, dají se z něho vyzobávat věty, jež oproti sobě stojí v téměř dokonalé opozici. To není nic neobvyklého a deficitního, jde o vlastnost řady textů spontánně zaznamenávajících prožívání, přemýšlení v různých fázích životního procesu.

Autorčino psaní má současně špinavou energii, hutnost, nápřah zcela jiný, než na co jsme zvyklí z tuzemských obezřetných chození po špičkách motivovaných tím, abych se nikoho nedotkl/nedotkla, zejména ne nikoho „mezi svými“, protože by se tím ublížilo „naší věci“. „Na vysoké škole jsem se vyoutovat jako trans nechtěla, protože mi queer spolužačky a spolužáci přišli uječení,“ píše baer a nebojí se mluvit o averzích, arogancích i násilí, které se queer lidem nevyhýbají.

Grafickou úpravu knihy zhotovily Tereza Hejmová & Jana Hrádková a využily pro ni dílo Pauly Gogoly pshhtyra (2024, kombinovaná technika na plátně), repro: tranzit.cz

V březnu letošního roku vyšla kniha Petra Pospěcha Osamělí hrdinové s podtitulem Jak kultura autonomie rozleptává společnost. Brněnský sociolog stejně jako americká psychoterapeutka zmiňují slavného francouzského filozofa Michela Foucaulta, každý v jiné souvislosti. Pospěch, rozebírající ústřední pojem své knihy, vidí jako problematické to, že kultura autonomie se svým zaměřením na autenticitu „vše převádí na jednotlivce a jeho vztah k sobě samému“ neboli současní lidé jsou totálně zacíleni na sebe sama, to jen oni sami mají právo stanovit si kritéria pro své jednání. „Michael Foucault toto nutkavé hledání sebe sama ironicky popisuje jako kalifornský kult já – v jeho jádru leží představa hluboko uloženého pravého já, které je třeba osvobodit pomocí psychologických a psychoanalytických nástrojů.“

Proč to zde připomínat? Protože muzeum sebevražd jedné trans holky je příkladným produktem oné kultury autonomie; hannah baer vykazuje četné rysy „osamělých hrdinů“, sebestředných, pečujících prvořadě o sebe sama, k čemuž je ovšem společnost se svou kulturou, že ty sám jsi mírou všech věcí, vede. Pospěch kromě jiných cituje i korejsko-německého filozofa a kulturního teoretika Byunga-Chula Hana. Jeho slova na hannah baer výborně sedí: „Dnešní svět není divadlo, v němž by se předvádělo jednání a emoce a četlo se v nich, nýbrž tržiště, na němž jsou vystavovány, prodávány a konzumovány intimnosti. Zatímco divadlo je místem předvádění, trh je místo, kde se vystavujeme.“ K tomu Pospěch dodává, že „vlajkovým žánrem kultury autonomie je svěření se“. Nahlédnuto takto, hannah baer dodala knižní produkt, jenž jde zcela v intencích základního požadavku dneška: „vystav a prodávej své já, anebo zemři“.