Kulturní expati v Londýně: Výtvarnice, manažerka a učitelka Zuzana Jungmanová. To město mě nabíjí

Zuzana Jungmanová (* 1980) se narodila v Praze a vystudovala UMPRUM (ateliér klasického textilu). Umělecké tvorbě se kontinuálně věnuje, i když je nyní více spojována s projektem londýnské Czech School Without Borders, jehož je ředitelkou a kterou navštěvuje i její dcera. Vloni z rukou předsedy vlády (Petra Fiala) přijala Medaili Karla Kramáře za zásadní přínos k rozvoji českého školství v zahraničí.

Obraz, který otevřel cestu do Londýna. Hynek Martinec: Zuzana in Paris studio, akryl na plátně, 130 x 110 cm, 2006–2007. Autor s ním uspěl v soutěži Young Artist Award v BPG (British Portrait Gallery), zdroj: Wikipedia.org / archiv Hynka Martince

Proč jste se rozhodla po studiích v Praze odjet nejdříve do Paříže?

Pařížská mise byla plánovaná jen jako prázdninový pobyt, který se nakonec protáhl skoro na dva roky. Vlastně jsme se z těch „prázdnin “ do Čech už nevrátili. Po skončení studií, to bylo před létem 2005, se nám – mně a mému příteli Hynku Martincovi – nechtělo hned zaplout do českého uměleckého rybníčku. Chtěli jsme cestovat, vidět nové věci a poznávat své vlastní možnosti.

A jak došlo na Londýn?

Během naší pařížské eskapády byl Hynek okouzlen hyperrealismem a namaloval můj portrét, který přihlásil do soutěže Young Artist Award v BPG (British Portrait Gallery) v Londýně. To bylo v roce 2007. A neočekávané se stalo skutečností – zabodoval! Byli jsme tedy pozváni do Londýna, a tak to celé začalo.

Já se v Paříži cítila velmi dobře. Seznámila jsem se s Lucií Slavíkovou-Boucher z občanského sdružení Entract en France. Velmi mě nadchl jejich koncept bilingvismu. V době mého pobytu v Entract en France vznikl koncept Českých škol bez hranic a sen byl na světě. Otevřeli jsme v české škole další klub češtiny pro nejmenší a organizovali mnoho zajímavých aktivit. Co se týče umělecké seberealizace, věnovala jsem se hlavně studiu materiálů a starých textilií, protože jsem chtěla pokračovat ve studiu jejich restaurování.

Hynek Martinec a Zuzana Jungmanová v roce 2026, foto: archiv Zuzany Jungmanové

Jak náročné bylo se v britské metropoli usadit a začít kariéru?

Měli jsme obrovské štěstí, protože londýnská portrétní cena byla velmi prestižním krokem a otevřela nám dveře k mnoha zajímavým lidem, institucím i k neotřelému způsobu života chudých studentů v mega metropoli. Byla to úžasná doba. Rok 2007, 2008… – tehdy všechno bylo možné a v umění velmi otevřené. Samozřejmě, být turistou, anebo se snažit stát občanem UK, to jsou dvě zcela rozdílné věci. Ale hřálo nás mládí, obrovská touha dělat zajímavé a nevšední věci a být evropským vše-občanem. My neodešli jako mnoho emigrantů za prací, chtěli jsme se toulat uměleckým světem bez hranic.

Hynek tedy v Londýně hledal možnosti pronájmu studia pro výtvarnou práci a já se rozhodla pokusit se s Lucií Slavíkovou-Boucher založit něco podobného tady v Londýně, tedy školu bez hranic. Bylo to náročné, protože v Londýně je strašně draho a není lehké jen tak zaplout. Ale měli jsme štěstí.

Takže jste zakladatelkou projektu Czech School Without Borders v Londýně. Tedy víkendové České školy, která pomáhá dětem naučit se česky, i když žijí v zahraničí. V příštím roce budete slavit dvacet let od prvního Kids‘ Art Clubu. Ten míval kolem deseti dětí, dnes má škola na dvě stovky studentů. Přitom původně jste začínala se skupinkou několika dětí a projekt se jmenoval Living Museums. Jak jste se k tomuto nápadu dostala?

Living Museums vznikl už v Paříži, kde jsem děti a studenty provázela po muzeích, výstavách a zajímavých expozicích. Výuka češtiny byla pro všechny kategorie a byla provázena hrou a výtvarnými aktivitami. Vodili jsme s Hynkem i studenty ze škol, které nás oslovovaly.

Jak se londýnská Česká škola bez hranic proměnila za dobu své existence?

Obrovsky. Už na začátku se náš tým rozhodl, že je pro nás nejdůležitější skladba učiva, systém, jak vše přelít do zajímavé formy a dostat se na kobylku efektivnímu bilingvnímu vzdělávání, což je setrvalá výzva. Za dobu, po kterou se tomu věnuji, jsme ušli dlouhou cestu a některé komponenty jsou – na rozdíl od minulosti – dnes samozřejmostí: učebnice pro každý ročník, logopedka, knihovna, projektové vyučování, školní sbor, časově tematické plány, aktivity venku jako součást výukového plánu a podobně. Opravdu velkou změnu jsme pocítili, když nám do týmu začali nastupovat ti nejstarší absolventi. Kruh se tedy uzavírá a bilingvní děti učí bilingvní absolventi, což byl můj sen.

Obrovským úspěchem byla dokončená série učebnic od nultého ročníku po 9. třídu včetně učebnic pro přípravě na certifikovanou zkoušku B1, B2 a C1. Celá naše série obsahuje 21 učebnic, tedy 21 celků, které na sebe navazují a mapují všechny důležité aspekty celoroční výuky. A pak bych řekla, že zajímavým pokrokem jsou přístupy ve výuce, rozšířené týmy o absolventy, dobrovolníky, ale i rodiče dětí.

Jak nahlížíte na britský vzdělávací systém? Máte s ním osobní zkušenost i skrze svoji dceru…

Osobně jsem nadšená z britského primárního školství. Základ v projektové výuce, a hlavně práce s jazykem skrze fonetické praktiky a vedení dětí už od čtyř let věku k samostatnému uvažování a vyjadřování. Pracovala jsem s britskými dětmi v zajímavých mezinárodních projektech, ve workshopech a pak jsem i na vlastní dceři pozorovala, jak se vše pěkně ukládá a doplňuje. Samozřejmě při vícejazyčném vzdělávání je nejdůležitější vést oba jazyky ve stejné úrovni a ve všech výukových fázích – čtení, porozumění textu, psaní a vlastní vyjadřování.

Český systém stále příliš memoruje, a tím se mnoho dovedností věkem vytrácí, zapomíná. Upevňování všech dovedností vlastní zkušeností funguje mnohém lépe a efektivněji. Tedy i nudné gramatické jevy se dají memorovat mnoha zajímavějšími způsoby a v širším kontextu.

Výuka v nultém ročníku londýnské Czech School Without Borders, foto: archiv Zuzany Jungmanové

Česká škola ovšem není vašim jediným zaměstnáním. Co vím, máte momentálně ještě další dvě práce…

To zní trochu děsivě a maličko se cítím jako workoholička. Ale jsem prostě činorodá povaha… Takže jsem součástí kreativního týmu, který se věnuje uměleckému světu a dětem v týdenních setkáních přibližujeme kompozice, práci s barvou i zajímavé osobnosti ve výtvarném umění od Vincenta van Gogha až třeba po Davida Hockneyho.

No a také spolupracuji s týmem v Natural History Museum, který se zabývá výzkumem života na mořském dně a dopady na životní prostředí, která s sebou nese těžba surovin… Moje role v týmu je nepatrná: klasickou kresbou dokumentuji pozorované živočichy a pomáhám při jejich popisu a v posléze publikovaných studiích obstarávám obrazovou část. Práce v muzeu je úžasná a naplňující, doufám, že se třeba v budoucnu mé možnosti rozšíří. Byla jsem zasvěcena do světa konzervace, uprav vzorků, jejich pečlivého výběru a následné mravenčí práce s porovnáváním vzorků z minulosti. Přesněji řečeno práce s daty nasbíranými v minulosti a porovnání se současnými daty s využitím nových metod, například čtení DNA. Je to úchvatný svět plný překvapení a zvratů!

Uvažovali jste někdy s partnerem, že se vrátíte do České republiky? Co vám v Londýně z domoviny nejvíce chybí?

Zatím o návratu neuvažujeme. Nejsem melancholický člověk, který se dojímá takovým tím klasickým způsobem. Vždycky mě dostanou ty milé české věci v souvislosti s nějakým větším celkem, slyšet Výlet pana Broučka v Barbicanu, vidět českého nadaného vědce v Natural History Museum, být na dražbě Toyen obrazů v Sotheby’s nebo vidět malé nádherné Hollarovo zátiší v luxusní soukromé sbírce evropského typu.  Je stále co nového objevovat v nás i kolem nás. S Hynkem nejsme zrovna plánovací typy, necháváme se unášet intuicí, která umí být čarovat a uchvátit vás. Necháváme se jí stále inspirovat.

Říkáte, že nejste plánovací typ, ale přece: nějaký výhled pro nejbližší dobu mít musíte. To snad ani nejde nemít…

Přiznávám, že už před dvěma lety jsem se rozhodla londýnskou Českou školu bez hranic opustit a věnovat se něčemu trochu jinému, nebo nějak jinak nasměrovat další energii. Mám velké štěstí, že ve škole se vytvořil skvělý tým a jsou tu nadějní nástupci. Proto ty dva zbývající roky vyplním úklidem všeho druhu a přípravou na to, abych po dvaceti letech tohoto angažmá školu předala ve skvělém stavu a ona dál prosperovala i navzdory turbulentnímu 21. století.

V čem vám přijde život v Londýně pro vás jednodušší, a v čem naopak složitější, než kdybyste žili v Česku?

Máme rádi to londýnské tempo, které nás stále žene kupředu a nenechává nás moc si oddechnout. Je to úžasný zdroj neustálého kmitu.

Rodinný život bez rodinných vazeb je asi nejtěžší povolání, vyžaduje to od vás velké zapření, neutuchající energii a kreativitu všeho druhu.

Jak se Londýn proměnil za dobu dvaceti let, co v něm žijete?

 Neuvěřitelně – jako celý svět okolo. Od roku 2008, po první finanční krizi, se neustále potýkáme s novými a novými obtížemi, globálními i domácími. S potížemi, které si do té doby nikdo neuměl ani představit, brexit, covid… To v roce 2007 nikoho nenapadlo ani v nejhorších snech. Zrychlila se dynamika změn, není mezi nimi odstup, prostě se dějí skoro přes noc a vy musíte reagovat. Ztvrdly podmínky v běžném životě, nastala neustálá nejistota. Dnešek je hektičtější a ta hektika zasahuje všechny oblasti našeho života.