Kulturní expati v Londýně: designérka Daniela Dohnálková. Je tu draho, ale možnosti jsou úžasné
Daniela Dohnálková se v britské metropoli pracovně pozoruhodně uchytila. V následujícím rozhovoru vypráví například o tom, co její profese obnáší, jak Londýn proměnila olympiáda, jak nahlíží na brexit nebo proč se raději jezdí léčit do Česka. A také se zmíní o svém setkání s britskou královnou.
Kulturní expati v Londýně
Jak těžké je odstěhovat se do zahraničí a začít tam pracovat v kultuře? Je to dnes jednodušší než dříve, anebo naopak? Jaké to přináší výhody a jaké překážky je třeba překonat? Mají cizinci stejné šance uspět jako místní? Ve volné sérii rozhovorů s expaty z různých kulturních odvětví (design, hudba, výtvarné umění, film), kteří se usadili v Londýně, se podíváme na to, co obnáší život v britské metropoli, když se chce člověk „živit se uměním“, případně disciplínou, která k němu těsně náleží. Jako první se ptáme interiérové designérky Daniely Dohnálkové.
Interiérová designérka Daniela Dohnálková (* 1975) se narodila v Třebíči a vyrostla v Brně. Od roku 2003 žije v Londýně se svým partnerem, s nímž má sedmiletou dceru. V Anglii vystudovala University of Arts London, obor retail design. Spolupracovala s firmami jako je Aston Martin, Wagamama či Hyundai Card, účastnila se řady soutěží oceňujících design s přesahem do umění. Momentálně pracuje na volné noze pod značkou Studio DD.
Proč jste si zvolila Londýn? Co vás přimělo v britské metropoli zůstat?
Londýn byla vlastně náhoda, původně jsem přijela jako au pair. Chtěla jsem si zlepšit angličtinu, kterou jsem na gymnáziu zanedbávala. Lákalo mě poznat jiný svět.
Vystudovala jste University of Arts London. Proč padla volba právě na ni?
University of Arts měla – a pořád má – skvělou reputaci. Jejich College of Fashion znají snad všichni. Přemýšlela jsem tenkrát i o několika privátních školách, ale ty nabízely pouze roční kurzy a platila bych mnohem víc. University of Arts poskytovala klíčově možnost výuky CAD, bez toho se člověk při navrhování dnes neobejde.
Proč jste se rozhodla pro dráhu interiérové designérky?
Vždycky jsem chtěla dělat něco kreativního, odmala jsem milovala výtvarku. Design relativně dobře spojuje kreativitu s finančním ohodnocením.
Interiér provozovny asijské kuchyně Wagamama na londýnském letišti Gatwick, na němž se designově významně podílela Daniela Dohnálková, zdroj: remierconstructionnews.com
Co obnáší práce interiérové designérky?
Záleží, jestli je to projekt komerční – například restaurace nebo hotel, či residenční. Dále hraje roli zadání a samozřejmě finance. Klient může požadovat celkový návrh daného prostoru, nebo jen částečný.
Pokud bych to měla nějak shrnout, tak každý projekt začíná analýzou zadání a průzkumem, kdy se dívám na historii budovy a oblasti, kde se projekt nachází. Vyhodnocuji konkurenci, dívám se na trendy, analyzuji značku, pro niž mám pracovat. Není to o tom, že chci následovat poslední výstřelky, jde o inspiraci a hledám podněty k vytvoření příběhu, který bude klienta nebo danou značku reprezentovat. Veškeré informace použiji při „brainstormingu“, tato počáteční fáze informuje a vytváří jakýsi vizuální podklad, který se potom aplikuje do daného prostoru. Tento koncept nastavuje určitá pravidla, k nimž se pak v celém procesu můžu vracet.
Interiérový design však není pouze o estetice, což si spousta lidí myslí. Jsem rovněž zodpovědná za to, že můj návrh bude dobře fungovat, lidé se v prostorech budou cítit příjemně a bezpečně. Existuje množství pravidel, které designér musí dodržovat, včetně ergonomie, technických a stavebních norem a požárních předpisů.
Jak probíhá komunikace s klienty?
Různými způsoby. Zpočátku prezentuji „mood board“, což je taková inspirační koláž a náčrtky rukou, které se potom přenášejí do 3D modelování. Mám raději více umělecky zaměřené zobrazení prostoru než perfektní vizualizace, ovšem co je vhodné prezentovat u jednoho projektu, to nemusí fungovat u druhého. Odsouhlasená verze návrhu se zanese do výkresů a společně s různými specifikacemi, materiály, s osvětlením či doplňky se odesílá na nacenění a na výběr stavební firmy. Ve finálních fázích se stávám manažerkou, musím sledovat vývoj na stavbě a ujistit se, že se vše buduje podle návrhu.
Z návrhů Daniely Dohnálkové: interiér knihovny pro Hyundai Card v Soulu, která je věnována jídlu a vaření, foto: archiv Daniely Dohnálkové
Pro jaké firmy jste pracovala?
Zejména pro malá a středně velká studia, kupříkladu pro značku Blacksheep, která proslula v hospitality designu, jenž se zaměřuje na tvorbu interiérů hotelů či restaurací – proslavili se návrhem restaurace Fifteen pro Jamieho Olivera. Ale pracovala jsem i pár let ve velké globální agentuře Imagination, kde mým klientem byla firma Aston Martin. Měla jsem tam na starosti takzvaný „roll ou“, byla jsem zodpovědná za rozvinutí existujícího designu a aplikaci do nových prostor. Otevírali jsme showroomy po celém světě, cestovala jsem i do Číny. Zástupci Aston Martin byli úžasní a velice dobře se s nimi pracovalo, navíc jsem měla skvělého šéfa.
Práce ve studiu Blacksheep byla zase klíčová z kreativního hlediska. Měla jsem štěstí, jelikož tam jsem dostala možnost zapojit se do řady prestižních projektů: od budování Wagamamy – známé asijské jídelny v Británii či návrhu kavárny pro rodinnou italskou značku sušenek Loacker přes návrh knihovny pro Hyundai Card v Soulu, která je exkluzivně věnována jídlu a vaření, až po projekt v hrabství Devon, ve vesničce Woolsery, jenž se snažil ambiciózně spojit a zapojit celou komunitu.
Co pro vás byla dosud nejzajímavější zakázka?
Asi projekt na Eagle Street v centrálním Londýně, dokončený relativně nedávno. Sedmipatrovou budovu ze šedesátých let minulého století jsme transformovali na ústředí postprodukční firmy, která tvoří dokumentární filmy. Projekt byl specifický a komplexní díky jeho audiovizuální nátuře. Design takového druhu projektu většinou navrhují technicky zaměření odborníci, protože většina peněz jde zejména do technické stránky, ale můj klient se k tomu chtěl postavit jinak.
Inspirovala jsem se atmosférou starých kin. Ve vstupní hale jsme nakombinovali krémovou, terakotovou, lososovou barvu s tmavě zeleným terrazzem (obklad z úlomků barevného mramoru, přírodního kamene a cementu – pozn. red.) recepce a baru. Tohle je největší prostor v budově, myšlený jako centrum veškerého dění, kde se můžou setkat kolegové, dát si kávu, pracovat na laptopu nebo pozvat klienty. Každé ráno si zde zaměstnanci můžou ke kávě udělat toust či vzít croissant a večer si dát třeba sklenku vína.
Chtěla jsem navíc prostory pojmout i více rezidenčně, žádné sterilní kancelářské prostředí. Tmavě zelená a olivová barva dominují prvnímu až třetímu patru. Použili jsme spoustu vlněných závěsů, které mají i druhotnou akustickou funkci. Mimo specializované audio místnosti a studia, kde se upravují filmy, jsme na každém patře vytvořili flexibilní prostory, kam si člověk může sednout sám, nebo se může sejít s kolegy. Pokojové rostliny jsme umístili na všech patrech.
Z návrhů Daniely Dohnálkové: sídlo filmového Eagle Studia v Londýně – barový pult v lobby a kuchyňský kout skrytý ve skříních, foto: archiv Daniely Dohnálkové Kdybyste měla jmenovat jednu věc, za jejíž zapojení do tohoto interiéru jste opravdu ráda, co by to bylo?
Prosadila jsem spoustu přírodních materiálů, které se vyznačuji dlouhověkostí a nejsou úplně běžné v komerčních prostorech, například dřevěná a korková prkna – tedy takzvaná plovoucí podlaha, která se však nelepila, a tím pádem se může v budoucnu relativně jednoduše opravit či částečně vyměnit. Objevili jsme „dřevěné“ terrazzo vyrobené z odpadu dřeva, které jsme použili při výrobě nábytku na míru – od kuchyňských desek a desek pod umyvadla v koupelnách až po pracovní desky. Většina přírodních materiálů „hezky“ stárne, člověk se však musí oprostit od představy, že vše musí být v perfektním novém stavu, a brát to tak, že ten materiál vyjadřuje nějaký příběh.
Poslední dvě horní patra jsou inspirována dílnou, tyto prostory jsou vizuálně více neutrální, tady jsem přírodní materiály doplnila nerezovou ocelí, sídlí zde management a finanční oddělení. Celkově se podařilo vytvořit vizuálně silnou identitu. Dostali jsme pozitivní zpětnou vazbu od lidí, kteří prostory používají, jsou na budovu pyšní. To mě nesmírně těší.
Je pro vás snazší, anebo naopak komplikovanější vykonávat vaše povolání v zahraničí?
Vzhledem k tomu, že jsem studovala a pracovala zejména v Londýně, tak je to možná nejjednodušší tady, jelikož vím, jak to tu chodí, mám nějaké kontakty a znám dodavatele.
Každopádně žijeme v globálním světě. Kde člověk sídlí a kde se nachází projekt, to možná není tak důležité jako v minulosti, spousta věcí se dá řešit na dálku. Měli bychom spíš zvážit dopad na naši planetu, máme kolektivně nějakou zodpovědnost. V dnešní době preferuji lokální a evropské přírodní materiály než převážení něčeho z jiného kontinentu. Je to ovšem i otázka financí.
Mezi mými projekty mimo Británii byl i rezidenční projekt v Praze, kam jsem při realizaci dojížděla dle potřeby. S manažerem stavební firmy se pracovalo skvěle, ale musím se přiznat, že komunikace v českém jazyce pro mě byla občas těžká, protože jsem studovala v angličtině a pracuji v angličtině, ne vždy ovládám českou designovou terminologii. Je to trochu bizarní, vzhledem k tomu, že mým rodným jazykem je čeština. Každopádně bych si moc přála dostat v České republice další zakázku.
Z návrhů Daniely Dohnálkové: obývací pokoj v rezidenci v londýnské Jerningham Road, foto: archiv Daniely Dohnálkové
Nakolik se proměnil Londýn, potažmo Velká Británie, za tu dobu, co tam žijete a pracujete?
Hodně a v různých aspektech. Když jsem sem kdysi přijela, překvapilo mě, jak málo lidí vědělo, kde Česká republika je. Dneska všichni minimálně navštívili Prahu. Libra kdysi byla za šedesát korun, teď je to radikálně méně. Dřív jsem si vozila kváskový chléb z Česka, teď už nemusím, vznikly tady vynikající nezávislé pekárny a troufla bych si říct, že na pár místech koupíte lepší croissant než v Paříži.
Londýn se vyvíjí neskutečným tempem. Je to evidentní na architektuře, která neustále tvaruje siluetu města. Mrakodrapy vyrůstají v City of London jako houby po dešti. Kdysi tak slavná budova The Gherkin, která vznikla v roce 2003 podle návrhu Normana Fostera, dnes není přes nové budovy v blízkém okolí skoro vidět. Existují však určitá pravidla, která chrání pohled na Katedrálu svatého Pavla, na Monument čili Památník Velkého požáru Londýna a Tower of London, aby nově postavené budovy výhled na ně neblokovaly.
Možnost půjčení kola navíc zásadně změnilo cestování po Londýně. Vidíte denně davy lidí, kteří volí tento způsob přepravy. I když s touto myšlenkou původně přišel v prvním desetiletí našeho století levicový starosta Londýna Ken Livingstone, kredit za to dostal Boris Johnson, který jej v květnu 2008 ve funkci starosty vystřídal. Lidé tomu totiž říkají „Boris bikes“.
Co podle vás přinesla Londýnu olympiáda v roce 2012?
Celé město tehdy žilo jak olympijskými hrami, tak následnou paralympiádou, ta úžasná atmosféra všechny strhla. Obrovským přínosem her byla rozsáhlá regenerace východního Londýna okolo Stratfordu, kde vznikl Olympijský park. To dalo podnět dalšímu rozvoji této lokality. Například vloni se v oblasti otevřelo Victora & Albert Museum East Storehouse a divadlo Sadler‘s Wells East.
Jedna z největších změn je, že král Karel III. nahradil královnu Alžbětu II. Když v roce 2022 zemřela, veřejnost jí mohla vzdát poslední poctu ve Westminster Hall. Vytvořila se fronta, která vedla podél řeky, okolo London Eye, Tate Modern, London Bridge, Tower Bridge až do Southwark Park. Fronta se zformovala i na naší ulici. V jednu chvíli byla ta fronta prý dlouhá až šestnáct kilometrů. Říká se, že Britové milují fronty, ale tak velkou asi v životě nezažili.
Představte si, že jsem měla štěstí se s královnou v roce 2014 osobně setkat! Bylo to díky práci mého přítele, jeho firma tenkrát pracovala na projektu s lidmi z armády. Byli jsme pozváni na privátní recepci ve Windsoru, kde jsme s úžasem pozorovali, jak se královna zapojuje do konverzace s různými lidmi, obdivovali jsme, kolik má energie.
Z návrhů Daniely Dohnálkové: kuchyně v rezidenci v londýnské Jerningham Road, foto: archiv Daniely Dohnálkové
Jak jste vnímala brexit?
Naprostý šok, nechtěla jsem tomu věřit. Stále cítím obrovské zklamání. Británie si teď přiznává, že to byla chyba, a labouristé naznačují zájem o sblížení se s EU, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.
A jak Londýn změnil podle vás covid?
V Londýně je zřetelné, že se spousta lidí naučila v pondělí a v pátek pracovat z domova, na ulici je viditelný kontrast oproti větším davům uprostřed týdne. Dříve byly hospody narvané v pátek večer, teď jsou plné ve čtvrtek.
Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
Ano, přiznám se, že je mi občas smutno. Brno bude vždy blízké mému srdíčku, mám tam pořád pár dobrých kamarádů, čehož si nesmírně vážím. Milujeme i Prahu, kam pravidelně jezdíme. U nás je to vše ale komplikované, protože přítel česky nemluví, asi nemusím zdůrazňovat, že výslovnost a česká gramatika nejsou jednoduchou záležitostí. Nevím, jestli by to bylo reálné i kvůli jeho zaměstnání.
Každopádně, ať žijeme kdekoliv, je pro mě nesmírně důležité, aby dcera uměla česky. Přestože to není lehké, zvládá to zatím velice dobře, jsem na ni neskutečně pyšná. Nevím, jestli takhle bude pokračovat i nadále, ale říkám si, že jí to otevře možnosti a třeba jednou bude chtít v České republice studovat.
Co považujete na životě v Londýně za nejtěžší?
To, že lidé přicházejí, ale i často odchází. Potkala jsem spoustu skvělých lidí z různých koutů světa, ale spousta jich také odjela. Britové nedají dopustit na svůj systém zdravotní péče. Je samozřejmě úžasné mít státní zdravotní systém, jenže to, jak momentálně funguje, mi úplně nedává smysl. Děti tady nemají pediatry a ženy nemají gynekology, vše se řeší nejprve přes praktického lékaře. Navíc v Londýně žije moc lidí, nemají tu pro všechny dostatečnou zdravotní kapacitu, na vše se dlouho čeká. Pokud můžu, řeším své zdravotní problémy v Česku, kde si péči hradím jako samoplátce. Považuji zdravotní systém své rodné země za velice dobrý. Jinak Londýn nabízí vše, nač si vzpomenete, ovšem finančně je hodně náročný.
Interiérová designérka Daniela Dohnálková, foto: archiv Daniely Dohnálkové
Máte sedmiletou dceru. Jak vnímáte britské školství?
Kvalita státních škol – základních i středních – se tady vzájemně neskutečně liší. Můžete mít štěstí a žít blízko skvělé školy, ale většinou tomu tak není. Pak musíte dojíždět, nebo se přestěhovat. Pokud volíte privátní školu, zaplatíte za roční školné mezi šestnácti až pětatřiceti tisíci liber, přičemž tato částka nezahrnuje výdaje za uniformu, družinu, kroužky nebo výlety. Navíc se změnilo pravidlo o výjimce platby daní, takže studenti v privátních školách od začátku roku 2025 platí dvacetiprocentní daň.
A anglické upršené počasí?
Počasí je tady opravdu někdy mizerné, velice proměnlivé, navíc je více a více evidentní dopad globálního oteplování. V létě nemůžete počítat s několika měsíci sluníčka a tepla jako v České republice. Dříve jsem nechápala, proč v Británii počasí figuruje prakticky v každé konverzaci, ale když tady žijete, pochopíte to.
Co naopak považujete za největší výhodu života v Londýně?
Cítím zde určitou svobodu – svobodu slova, každý si dělá, co chce, obléká se, jak chce… Londýn prostě dává prostor člověku být tím, kým chce. Je to obrovské kosmopolitní město, jedno z nejvíce multikulturních míst na světě, což mě naprosto a neustále fascinuje. Žije tady nesmírná spousta imigrantů jako jsem já, necítím se tady jako cizinka, jsem Češka, ale považuji se zároveň i za Londýňanku.
Londýn je poutavý v tom, co se tady děje, je stále co objevovat. Pracovně i kulturně nabízí neuvěřitelnou spoustu možností. Tím spíše, že bydlíme v centru města. Vyrazíme na jakoukoliv stranu a najdeme něco zajímavého. Do Tate Modern a White Cube chodíme pravidelně, také Hayward galerie a Barbican patří k mým oblíbeným místům – nejen kvůli výstavám, ale i kvůli jejich interiérům a architektuře.
Dcera vyrůstá ve dvoujazyčném prostředí, navíc chodí na německou konverzaci a v anglické škole se učí ještě francouzsky. Studie evropské unie poukazují na obrovský kognitivní prospěch dvou (nebo více) jazyků od narození, dává jí to výhodu i ve studiu ostatních předmětů. Žije v prostředí, kde soužití různých národností je běžná záležitost. Ve třídě má namixované děti z Itálie, Francie, Polska, Hong Kongu, Somálska, mají tam silnou bangladéšskou komunitu, samozřejmě jsou tam Britové. Jde o toleranci, o otevřenost mysli. Dcera už teď chápe, že jiný systém je tady a jiný v Česku. Chápe a respektuje jiné kultury. To je přece úžasné, nemyslíte?
