Výtvarnice Andrea Vytlačilová: Bylo skvělé vidět svoji kabelku v Buckinghamském paláci
Mladá výtvarnice a módní návrhářka Andrea Vytlačilová prostřednictvím své tvorby už takzvaně nakoukla do velkého světa. Spolupracovala s některými známými módními domy, věnuje se i volné tvorbě. A její kabelku si vzala manželka českého prezidenta Eva Pavlová na korunovaci Karla III.
Vytvořila jste kabelku pro českou první dámu, kterou měla u sebe letos v květnu na korunovaci britského panovníka. Jak jste se k té spolupráci dostala?
Oslovila mě její tehdejší stylistka a autorka garderoby, návrhářka Štěpánka Pivcová. Paní Pavlová využila hned několika mých šátků a posléze si na korunovaci vzala i mou kabelku. Doplňovala bleděmodrý outfit od Štěpánky Pivcové, zdobilo ji bukové madlo ze součástek nábytkářské firmy TON a detailní výšivka reflektující českou lípu a anglický dub, zdobená českými korálky a krystaly Preciosa. Přála jsem si, aby kabelka byla poctou českému řemeslu a česko-britským vztahům. A nejkrásnější na tom bylo, že se moje práce vrátila do Londýna, nadto do přímé blízkosti krále Karla III. Symbolicky jsem tak – možná prozatím – uzavřela svou londýnskou kapitolu. Genezi kabelky doprovázelo stěhování ateliéru a starání se o naši malou holčičku, a tak vznikala hlavně po nocích.
Pocházíte z Podkrkonoší. Vysokou školu jste odjela studovat právě do Londýna. Co vás k tomu kroku vedlo? A nastal pro vás kulturní šok?
Byl to velký skok, ale zároveň splněný sen. Central Saint Martins jsem si vysnila, věděla jsem, že je to nejlepší škola pro obor, jemuž jsem se chtěla věnovat. Ačkoliv jsem na tom svém snu intenzivně pracovala, nevěřila jsem, že by se mohl proměnit v realitu. Na druhou stranu jsem Londýn díky cestování na střední škole už trochu znala. Z Česka jsem si prozíravě přivezla i jízdní kolo, na kterém jsem se pak po Londýně a blízkém okolí pohybovala, takže jsem se brzy cítila jako doma. Tento pocit mám doteď. Londýn už pro mne bude navždy druhým domovem, nechala jsem tam kus sebe a přivezla si nový způsob myšlení i pohled na svět.
Co vás vůbec přivedlo k výtvarné tvorbě a módnímu návrhářství?
Přišlo to nějak postupně. Od dětství jsem měla neustálé nutkání něco kreslit, zaznamenávat, vytvářet… Moje mamka učila mnoho let na vysoké škole, a když jsem na ni při přednáškách čekala, měla jsem po ruce vždy papír, pastelky a nůžky, byla jsem ponořená ve svém vlastním světě a nevnímala univerzitní šrumec okolo. K oděvu jsem přešla někdy na základní škole. Nepamatuji si přesně na moment, kdy se mi v hlavě rozsvítilo návěští „směr móda“, ale měla jsem na té cestě velkou oporu v panu učiteli na základní umělecké škole, kam jsem docházela od pěti let až do maturity. Zatímco ostatní kreslili a malovali, já se mohla věnovat oděvu a látkám. A už mi to zůstalo.
Pro vaši tvorbu jsou typické jak barevné kompozice, tak ovšem rovněž příběhy, které jsou nositeli výrazu, a to i u vašich textilních návrhů. Proč příběhy?
Ano, jsou pro mou práci klíčové. Když dostanu zadání, poslechnu si příběh, který má výsledná práce sdělit nebo od něhož se odvíjí. První podnět přichází buď od klienta, anebo v případě volné tvorby jsou to myšlenky, útržky nebo články, které si ukládám. Myslím, že jsem poměrně zvídavý člověk, ráda se učím novým věcem. Když mě nějaké pro mě dosud neznámé téma zaujme, zakousnu se a hledám si o něm informace: Poslouchám audioknihy, podcasty, čtu články, podívám se na dokument, zajdu na výstavu… Můj muž říká, že jsem v tu chvíli posedlá věděním. Po čase, kdy nasbírám dost informací, se zastavím a v mysli se mi vše přetaví v myšlenku nebo nápad, který se pak snažím přetvořit v realitu. Někdy je to oděv, jindy kolekce šátků, kabelka nebo textilní obraz či grafika. Spektrum je to tedy poměrně široké, ale právě díky tomu je práce dobrodružstvím i zábavou.
Spolupracovala jste s nejednou významnou oděvní firmou – ve Stockholmu, Paříži, New Yorku. Měla jste z toho kromě užitku i nějaké nečekané zážitky?
Těch bylo! Třeba když jsem přišla první den do Acne Studios ve Stockholmu, zjistila jsem, že sídlí v budově bývalé československé ambasády. Nebo v New Yorku při zkouškách na přehlídku, když jsem pomáhala fittovat šaty na Gigi Hadid nebo Christy Turlington (americké topmodelky – pozn. red.) a po cestě domů jsem před divadlem narazila na herce Jakea Gyllenhaala. Nebo když jsem v Paříži v butiku viděla na ramínku viset moji práci. Každý den a každá minuta v takovém prostředí pro mě byly poučné a inspirativní. Asi nejvíc jsem si toho odnesla ze Stockholmu, protože to po Londýnu byla moje první velká zkušenost s módním kolotočem. Ve Švédsku jsem pochopila, v jak obrovském kolosu jsem se ocitla a kde mám prostor se projevit.
Navrhla jste oděv také pro Graysona Perryho, známého britského umělce, držitele Turner Prize, autora několika knih a televizní osobnost. Co na vašem oděvu ocenil?
Myslím, že nejvíc ho zaujal právě příběh. Sám často pracuje s legendami, folklorem nebo s vírou a podobná témata jsem zpracovala i v jeho oděvu. Oděv také doprovázela tapiserie, která si před časem našla cestu do jednoho malostranského bytu, jen kousek od našeho ateliéru, takže se kruh uzavřel… Grayson si pak oděv ode mě oblékl na vernisáž své autorské výstavy v Monnaie de Paris. V tu dobu jsem žila ve Stockholmu, takže mě zpráva zastihla v ateliéru u příprav na pařížský fashion week, to byly krásné náhody. Grayson také pokaždé zmiňuje, kdo jeho oděv vytvořil, což je pro mě pocta.
Nyní žijete převážně v Praze, vracíte se však často i do Londýna. Nemáte v plánu se tam v budoucnu opět přesunout?
Ačkoliv mám momentálně ateliér v Praze, pořád jsem jednou nohou na Britských ostrovech, protože se tam vracím za klienty a materiálem. Dříve tomu bylo naopak, žila jsem v Londýně a cestovala za klientelou do Prahy. Jsem ráda, že mohu vést „dva životy“, které se navzájem doplňují. V Praze jsem šťastná, miluju to město a jeho historii, zejména Malou Stranu, ale každodenní Londýn mi chybí. Kdoví, možná nastane čas, kdy se tam vrátím i s rodinou natrvalo.
Váš manžel Josef Zlamal je výtvarník. Do jaké míry se prolíná váš osobní a pracovní, respektive umělecký život? Spolupracujete na některých projektech společně?
U nás neexistuje hranice mezi pracovním a osobním životem. Jelikož sdílíme ateliér, často se obracíme jeden na druhého pro radu, protože se každý přece jen pohybujeme v trochu jiných vodách a máme od tvorby toho druhého jistý odstup. Ani jeden z nás nemá pevně ohraničenou pracovní dobu, což napomáhá porozumění pro pracovní zápal toho druhého. A co se týče spolupráce, za ty roky se naše tvorba protnula několikrát. Naší nejnovější spoluprací je naše malá dcera.
Co vám tahle životní role přinesla?
Asi určitý vnitřní klid. Práce je pořád hodně a času méně, což by mohlo být stresující – zvlášť pro perfekcionistu a maniaka na disciplínu jako jsem já, ale s novou životní etapou se na věci nedívám už tak fatálně. Vždy jsem dokázala hodně věcí dokončit silou vůle, když docházela energie při nedostatku spánku, takže v tomhle mě mateřství ani moc nerozhodilo. Jsem ráda, že díky práci kterou dělám, mohu kombinovat profesní i rodinný život, protože pro mne samotnou jeden bez druhého ztrácí smysl.
Na čem teď pracujete?
Druhá polovina roku bývá často pracovně intenzivnější než ta první – a stejně tak je tomu i letos. Chystám novinky v autorské tvorbě, pracuji na vánočních zakázkách pro klienty: několik kabelek, šaty i šátek na přání. Tradičně chystám věci pro firemní klientelu; aktuálně to jsou hotely, vinařství a šperkařství. A také připravuji několik věcí, které musím prozatím držet pod pokličkou, ale postupně vyplují na povrch po Novém roce a moc se na jejich odhalení těším…
Máte nějaký konkrétní cíl, či spíše sen?
Mít možnost tvořit a vytvářet smysluplnou práci, která bude dělat lidem život krásnější, radostnější, barevnější. Ráda říkám, že móda není jaderná fyzika, ale může nám udělat příjemnější den, podpořit naši osobnost, dodat odvahu. Budu mít obrovskou radost, když budu nadále moci tvořit pro inspirativní ženy – a někdy i pro muže. Když budu moci vstoupit do jejich životů, domovů a zanechat po sobě stopu, na kterou budou rádi vzpomínat. Moci tvořit a žít je přece ten největší dar.
Andrea Vytlačilová v hedvábné šále Ruce z kolekce New York, foto: archiv Andrey Vytlačilové
Andrea Vytlačilová (* 1996)
Pochází z Hradce Králové, dětství strávila v Podkrkonoší, v malé obci Mžany. Vysokou školu odjela studovat do Londýna, kde na prestižní Central Saint Martins absolvovala jak bakalářský, tak magisterský program. Kromě vlastní produkce spolupracovala s řadou oděvních společností, jako jsou Acne Studios, Marc Jacobs nebo Kenzo, ale i s některými tradičními českými firmami (Preciosa či TON). Žije s manželem, výtvarníkem Josefem Zlamalem a dcerou v Praze. Nyní v občanském životě používá příjmení Zlamal Vytlačilová.
