Katedrála techna. Kultovní berlínský klub Berghain slaví patnáct let své existence

Zmíněná zóna vznikla na hranicích berlínských čtvrtí Kreuzberg a Friedrichshain likvidací obřího nádražního skladiště. Nicméně majestátní budovu, v níž se dříve opravovaly vlaky, nechali stát. Vznikl v ní taneční klub Berghain. Už roky je považován za Mekku berlínské techno kultury. Na konci loňského roku klub oslavil své patnácté narozeniny.

Když člověk do Berghainu vstoupí, rozlehlost vnitřního prostoru jej překvapí: je to jako ocitnout se v katedrále. Jen místo kazatelny se zde nachází djský pult obklopený hradbou reproduktorů; ty visí i z vysokých neomítnutých stěn. Příliš mnoho dalších modernizačních zásahů budova nedostala. Berghain si uchovává přísně industriální ráz. Jestli jinde komercionalizace klubové kultury přinutila majitele, aby se zaměřili na úhledný design, v Berghainu se vás chopí pocit, že jste se propadli do přelomu osmé a deváté dekády na jakémsi ilegálním večírku v opuštěné továrně. Když chladné stěny tovární haly vibrují dunivými beaty techna a v mase tanečníků se hýbete do rytmu, je to spirituální zážitek.

Kdo má odvahu, může se z hlavního prostoru Berghainu vydat do temné spleti chodeb bývalých kancelářských prostor. Tady ve třech patrech nad sebou sídlí menší bary, třeba kultovní Panorama nebo lab.oratory, dále nahrávací studia i zkušebny, ale jsou tu rovněž darkroomy – místa určená k sexuálním radovánkám.

Berghain si vybrala americká zpěvačka, skladatelka, klavíristka, textařka, herečka a hudební producentka Lady Gaga v říjnu 2013 pro německou prezentaci svého alba Artpop, foto: ČTK/AP – Markus Schreiber

Na programu klubu jsou v drtivé většině DJové hrající techno – právě pro ně se stal Berghain synonymem. Stejně jako pro renesanci berlínské taneční scény, která přišla na přelomu minulé dekády a vlastně trvá dodnes. Po devadesátkové taneční euforii, odstartované pádem Berlínské zdi a následným sjednocením Německa, se na začátku nového tisíciletí kouzlo večírků napájených drogami a repetitivní hudbou poněkud vyčerpalo. Volnomyšlenkářský duch parties se přesunul do míst, jako je právě Berghain, kde večírky málokdy končí před polednem druhého dne.

Skutečná historie Berghainu ovšem začíná o pár stovek metrů dál, přes koleje směrem k řece Sprévě, nedaleko East Side Gallery, v místech, kde nyní stojí Mercedes-Benz Arena (neboli O2 Arena) hostící obří koncerty či hokejové zápasy. Dříve tady stála jiná opuštěná tovární budova, v níž se na konci devadesátek usídlil legendární gay bar Ostgut pořádající taneční večírky zaměřené na techno. Když se v roce 2003 rozhodlo o zbourání domu, komunita kolem Ostgut se přesunula do výše zmíněné budovy na hranicích Kreuzbergu a Friedrichshainu – nový a podstatně větší klub (dovnitř se vejdou až tři tisíce lidí) dostal jméno podle koncových podstatných jmen zmíněných čtvrtí Berg a Hain. Ostgut se dodnes jmenuje vydavatelství, které komunita kolem klubu provozuje.

Díky zájmu médií i levným letenkám se Berghain za posledních patnáct let stal vyhledávanou turistickou atrakcí, kterou najdete i v tištěných průvodcích. Ani pod náporem nových návštěvníků klub neustoupil z původní myšlenky. Když čekáte v páteční večer v dlouhé frontě na vstup, která se vine jako had mezi mobilními ploty, začnete si vybavovat všechny legendy, které klub obklopují. Nejvíc asi tu o nekompromisních vyhazovačích, kteří každého návštěvníka u vchodu přísně prolustrují pohledem a ti, kteří se jim nelíbí, mají jednoduše smůlu. A je jedno, jestli jste novinář nebo turista, který sem cestoval z druhé půlky zeměkoule. Před vyhazovačem si je každý rovný. Na internetu kolují historky zhrzených návštěvníků i zaručené triky, jak se chovat a vypadat, aby vás pustili dovnitř. Těžko říct, jestli jsou k něčemu – já měl zatím pokaždé štěstí.

Mohlo by se zdát, že přísná politika u vchodu je znakem exkluzivity, která tradičně patří k luxusním klubům vybírajícím si tu správnou klientelu. U Berghainu je to vlastně naopak – selekce slouží coby pojistka proti tomu, aby se do klubu nedostali lidé, kteří by mohli narušit pokojnou atmosféru. Další neobvyklé pravidlo je, že uvnitř je přísný zákaz focení. A to i mobilem. „Každá fotka je tak trochu mostem do vnějšího světa, připomínkou, že vnějšek vůbec existuje. A žádný klub na světě není tak úspěšný v tom, jak se oddělit od okolního světa, jako Berghain. Slunce už může být vysoko na obloze – uvnitř máte ale pocit, že jste pořád ponoření v soumraku brzkého rána,“ všímá si německý novinář Tobias Rapp v knize, která v angličtině vyšla pod názvem Lost and Sound: Berlin, Techno und der Easyjet set.

Tobias Rapp v knize popisuje, jak se scéna berlínských tanečních klubů zrodila z tajnůstkářství a exkluzivity gay klubů, které se v jeden okamžik rozhodly svoji „utopii lásky“ otevřít i dalším skupinám obyvatelstva. Za předpokladu, že budou dodržovat jejich pravidla. V Berghainu má člověk skutečně pocit, že v šeru na parketu se vymazávají rozdíly mezi pohlavími, národností i sociálními statusy. Že si tady jsou všichni rovní. (Tedy alespoň do chvíle, než si musíte jít koupit k baru poněkud předražené nápoje.) To jsou ideály raveové kultury, které zůstávají platné i dávno poté, co vlna komercionalizace taneční hudbu změnila.

Berghain těží i z unikátnosti německého hlavního města, jeho lokace uprostřed Evropy a samozřejmě i toho, že sem – na rozdíl od Londýna nebo New Yorku – ještě úplně nedorazila agresivní gentrifikace zvyklá polykat autentická místa alternativní kultury a proměňovat je v unifikovanou masu spotřební kultury. Možná na to časem dojde. Zatím však osazenstvo Berghainu mohlo v půli prosince oslavit patnácté narozeniny pořádným večírkem.