Když mám ještě síly, tak mi to nedá
Česká televize přichystala na tento měsíc přehlídku děl Jiřího Krejčíka. 26. června totiž uplyne sto let od narození tohoto režiséra. Zde nabízíme Krejčíkův profil – pro základní orientaci v jeho tvorbě.
Tuzemská kinematografie měla dva muže, které ani po devadesátce neopustila touha režírovat. Jednak to byl Otakar Vávra (1911–2011), jenž se ještě v pětadevadesáti podílel na hudebním klipu Hlava kance, jednak Jiří Krejčík (1918–2013), jenž svůj poslední projekt Můj Vladimír Pucholt už nestihl dokončit, pročež se do vysílání dostal (záměrně ve tvaru nehotovém – chybí třeba hudební podkres) až dva roky po Krejčíkově smrti. Posledním hraným titulem, který Krejčík dokončil, jsou Osudové peníze (2010), adaptace dle předlohy Karla Čapka. Než natáčení dospělo ke zdárnému konci, uplynulo několik let, neboť Krejčík svými nároky zkrušil herce i štáb.
Režiséři Otakar Vávra (vlevo) a Jiří Krejčík na večírku Asociace producentů v audiovizi (APA); Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, 11. července 2008, foto: Jiří Herman (ČTK)
Rychlá srážka s režimem
Začínal krátkometrážní tvorbou. Během protektorátu vytvořil několik řekněme náborových dokumentů (najmě o hornictví). Ve svých devětadvaceti se propracoval k režii celovečerního debutu – k Týdnu v tichém domě (1947). Již zde se projevila jeho orientace na kvalitní literární předlohy (v tomto případě Nerudovu). Za průhled do života rázovitých malostranských lidiček v Týdnu v tichém domě a za následující příběh z nově osidlovaného území po odsunu Němců ve Vsi v pohraničí (1948) získal nejedno ocenění. Rázem se vyšvihl mezi nejnadějnější režiséry. Jenže následovalo psychologické drama Svědomí, jež mělo premiéru v březnu 1949, a Krejčík byl osočen, že se vyhýbá budovatelským námětům. Což tehdy bylo velmi vážné obvinění.
Tím se odstartovaly kaskády střetů, umocněné režisérovou prostořekostí. Pověstným se stal výraz „ten dobytek, ten zločinec“, jímž častoval kdekoho z kolegů i mocných Barrandova za činy, s nimiž nebyl srozuměn. Krejčíkova dominantní osobnost se tím logicky ocitala v těžkých srážkách. Nemohl realizovat některé své náměty, v případě Císařova pekaře a Pekařova císaře (1951), kde se ocitli dva kohouti na jednom smetišti, byl vyměněn – Jan Werich byl přece jen zasloužilejší.
Ve stalinistické éře Krejčíkovi nezbylo než se přizpůsobit, chtěl-li dále natáčet. Agitky o socialistickém uvědomění situoval do hornického prostředí (Nad námi svítá, 1952) a na združstevňovanou vesnici (Frona, 1954).
Jakmile se naskytla šance na svobodnější výpověď, okamžitě se jí chopil. Zaujal svědomitě vykresleným měšťáckým prostředím (Morálka paní Dulské, 1958), s touž psychologickou drobnokresbou zkoumal dopad válečné hrůzovlády na jednání všedních lidiček, kteří se ocitli ve vražedném sevření (Vyšší princip, 1960; Polnočná omša, 1962). V průkopnickém Probuzení (1959) se obrátil k revoltujícím mladým lidem sklouzávajícím na scestí. Smysl pro čapkovsky úsměvnou laskavost prokázal v povídkových snímcích O věcech nadpřirozených (1958) a Čintamani a podvodník (1964).
Zlatá šedesátá, a co bylo potom
V roce 1967 Krejčík vytvořil jeden ze svých nejlepších filmů, zdánlivě nezávaznou komedii Svatba jako řemen. Anekdotická zápletka kolem údajného znásilnění zavede dvojici policistů na svatbu, neboť jeden z možných pachatelů se právě žení. Krejčík rozehrál obratně vypointovanou zábavu, ale především poskytl výmluvné postřehy o různorodé mentalitě, počínaje dvěma muži zákona, přes funkcionáře či domnělou oběť až ke svatebčanům. Už dříve byl považován za „hereckého“ režiséra, zde svou pověst definitivně stvrdil.
Ačkoliv byl Krejčík v povědomí publika zapsán především coby tvůrce vážných látek, humor byl integrální součástí jeho díla. Svatba jako řemen se nezrodila z ničeho. Stylistická cvičení „v humoru“ provozoval v televizi, s níž spolupracoval bezmála od jejích počátků. Jeho první tituly se nezachovaly, byly uváděny takříkajíc v přímém přenosu, jak bývalo v druhé půli padesátých let zvykem. Volil vtipné a dramaticky nosné předlohy G. B. Shawa (Muž budoucnosti, Záblesk pravdy, Živnost paní Warrenové). Rovněž se chopil ruské klasiky (Gorkij, Ostrovskij), k níž se bude vracet i později.
Ale především: v polovině šedesátých let se Krejčík ujal O’Caseyho Pensionu pro svobodné pány. Realizoval jej na jevišti, v televizi i ve filmu. (Televizní verze této původně divadelní hry, poprvé vysílaná o Vánocích 1965, byla technicky natolik mizerná, že se ve zrestaurované podobě dočkala reprízy až o půlstoletí později.) Krejčík uměl zacházet s erotickými dvojsmysly, s lechtivými situacemi, kde balancoval na hraně „neslušnosti“. Mistrovský kousek tohoto druhu předvedl i ve svém dalším povídkovém filmu Hry lásky šálivé (1971), zvláště v jeho druhém, rokokovém příběhu. Nastavenou laťku pak sice již nikdy nepřekonal, ale ke zvolené tónině se ještě několikrát vrátil v televizní tvorbě: ať již to byli Milenci paní Suzanne (1985) nebo Dědictví slečny Innocencie (2003).
Po Hrách lásky šálivé nastalo pro Krejčíka další složité období – sedmdesátá léta, normalizace. V roce 1972 ještě natočil dnes zapomenuté kriminální drama Podezření. Následovaly čtyři nevýrazné televizní snímky. Ta smutná dekáda však přece jen byla pro Krejčíka završena jistým trumfem – v Božské Emě (1979), určené pro kina, vzdal hold operní zpěvačce Emě Destinnové coby společensky angažované umělkyni, která naráží na nepřízeň vojenské i politické mašinerie. Nebylo divu, že diváci odečítali významy ryze současné. Diváckého ohlasu se dočkal i následující – a také poslední – Krejčíkův celovečerní film pro kinodistribuci, tragikomedie Prodavač humoru (1984), v níž vykreslil beznaděje estrádní zábavy, ubíjející ambice i talent.
Polistopadový čas
Jedinou platformou, kde mohl Jiří Krejčík aspoň zčásti uplatnit své nápady a projekty, zůstala Československá či později Česká televize. V roce 1991 natočil hned dva TV filmy: devětačtyřicetiminutový komediální horor Podnájem na Champs Ellysées a o tři minuty delší drama Muž, který neměl důvěru. Pak až po dalších deseti letech vytvořil krátký film na motivy jednoho z příběhů Knihy apokryfů Karla Čapka.
Krejčíkův hlas však byl velmi slyšet v diskusích o stavu tuzemské kinematografie i společnosti. S tímto jeho v zásadě občanským angažmá souzní dva jeho polemické dokumenty: ve snímku Praha… bude naše? (1994) vznáší provokativní dotaz, zda rychlý vpád kapitálu nezničí český ráz hlavního města. Celovečerní Maturita v listopadu (2000) pozoruhodně zaznamenává vzrušené dění na jedné střední škole během pádu komunistického režimu.
Zbývá doplnit, že několikrát Jiří Krejčík neodolal vábení kolegů, aby jako herec přijal účast v jejich filmech. V Menzelových a Hrabalových Slavnostech sněženek (1983) skvěle vyhmátl rozežranost břichatého pana Karla. Obdobně nezapomenutelný je v Hřebejkově komedii Pelíšky (1999). Ve Štancelově snímku Pamětnice (2009) hrál čiperného profesora již notně zestárlých hrdinek. Úplně naposledy byl coby herec ke spatření roku 2010 v jedné epizodě seriálu Cukrárna.
Člověk se nesmí vzdávat, takové bylo krédo Jiřího Krejčíka. Jen zarputilá činorodost drží lidskou mysl nad vodou, nehledě na věk. V knize Sametová kocovina, která je přepisem stejnojmenného televizního dokumentu z roku 2000, se dočteme: „Já už bych se na to dneska vysrat mohl, ale nějak to nejde! Když máte ještě síly, tak vám to nedá!“ Jiří Krejčík naplňoval ta slova do posledních okamžiků svého života.
Přehled vysílání snímků a dokumentu Jiřího Krejčíka
Sobota 23. 06. 2018, 14:15 na ČT1
Slavné okupační drama režiséra Jiřího Krejčíka podle povídky Jana Drdy o statečnosti starého profesora postaveného tváří v tvář smrti (1960). Hrají: F. Smolík, J. Brejchová, I. Mistrík, J. Šmíd, A. Postler, P. Kostka, R. Lukavský, M. Vášová, V. Lohniský a další. Scénář J. Drda a J. Krejčík. Kamera J. Tuzar
Sobota 23. 06. 2018, 16:00 na ČT1
Dámské návštěvy zakázány! Rozverná komedie Jiřího Krejčíka podle stejnojmenné divadelní hry Seana O´Caseyho (1967). Hrají: J. Abrhám, I. Janžurová, J. Hrzán, V. Ferbasová, P. Landovský, J. Hlinomaz, N. Urbánková a další. Kamera R. Milič
Pondělí 25.06.2018, 20:20 na ČT Art
Vyšší principy Jiřího Krejčíka
Autobiografický dokument z roku 1998 o jednom z našich nejosobitějších filmových režisérů, který v těchto dnech oslavil své 95. narozeniny. Jeho filmy jako Vyšší princip (1960) či Božská Ema (1979) jsou navždy zapsány do dějin světové kinematografie. Připravili: J. Krejčík, K. Taussig a D. Zborník
Pondělí 25. 06. 2018, 21:45 na ČT Art
Na motivy vzpomínek herce Jindřicha Mošny. Velké sólo Ladislava Peška v mužských i ženských rolích (1972). Scénář Z. Hedvábný a J. Krejčík. Kamera P. Čech. Režie J. Krejčík
Pondělí 25. 06. 2018, 21:50 na ČT2
Jana Brejchová jako dívka s temnou minulostí ve filmu Jiřího Krejčíka (1959). Dále hrají: J. Šmíd, P. Kostka, J. Kodet, J. Štíbr, L. Pešek, V. Chramostová, V. Menšík, J. Kemr a další. Scénář O. Kirchner a J. Krejčík. Kamera V. Novotný
Středa 27. 06. 2018, 20:20 na ČT Art
Unikátní výpověď režiséra Jiřího Krejčíka o herci, který byl objevem českého filmu první poloviny 60. let 20. století
Středa 27. 06. 2018, 22:00 na ČT2
O muži, kterého obchod s radostí dohnal k slzám. Július Satinský v hlavní roli českého filmu (1984). Dále hrají: N. Divíšková, I. Vyskočil, J. Pleskot, I. Kornová, P. Zedníček a další. Scénář J. Krejčík a R. Ráž. Režie J. Krejčík
Neděle 01. 07. 2018, 21:50 na ČT2
Příběh muže, který se chtěl vyhnout trestu. Mistrovský film režiséra Jiřího Krejčíka (1948). Hrají: M. Nedbal, M. Vášová, J. Prokeš, I. Kačírková, B. Záhorský, I. Jandl a další. Scénář J. Fried a J. A. Novotný. Kamera R. Stahl
