Když nevíte, jak na tchyni, sestupte do podzemí. O jedné zbytné knize

okno
V tom jiném, pro jiné nedostupném prostoru nalezneš odpovědi, jak na manželku… Ilustrační snímek, foto: Unsplash – Denny Müller

Představte si, že v podzemí vašeho domu je zvláštní, magický prostor, kde můžete zhlédnout tajné tužby své manželky a poté se, vybaveni těmito znalostmi, vrátit do normálního světa a začít se podle toho chovat. To zažívá protagonista druhé prozaické knihy Jana Ruppa (* 1975) V břečťanu.

Do domu po Pivoňkovi, vesnickém podivínovi, jehož pohřeb vypravování otevírá, se hrdina nastěhoval spolu s manželkou a dcerami. Rodinná situace přitom není zrovna ideální. Vypravěč však shodou náhod nalezne v novém příbytku – konkrétně v podzemí kůlny u domu – vchod do velkolepých prostor, kde zpočátku prochází jakýmisi snovými vizemi spojenými s bývalým majitelem domu a tráví tam hodně času. A brzy se vyjeví, že tento prostor může využít k resuscitaci manželství, neboť v podzemí naráží na všelijaká tajná přání své manželky. Takže když neví, co dělat o víkendu, seběhne se poradit s vyššími silami – a pak se jede k tchyni. Ta protagonistu sekýruje, seč může, on však její útoky zručně odráží, protože předtím v podzemí naznal, co by se tak asi mohlo na návštěvě odehrávat.

To je zhruba myšlenka knihy V břečťanu. Od prvních stran lze vytušit, že text před nás neklade žádné fascinující otázky či obrazy, žádné výzvy, které bychom chtěli následovat, že nebudeme uhranuti tím, jak je napsán, jak se zde zachází se slovy, zkrátka a dobře že v tom všem není něco víc. V břečťanu se totiž pouze dějí z reality vykloubené věci a člověku pravděpodobně dost brzy začne být jedno, kam celé to amorfní vyprávění směřuje. Pokud by však někdo přece jenom hodlal přijít záhadám na kloub, dobrá zpráva je, že v závěru je mnohé vysvětleno – ovšem dost toporně.

A když už se vypravěč dostane z podzemí ven na světlo a vyprávění najede do realističtějších kolejí, následuje jedno klišé vedle druhého. Ilustrativní je návštěva u zmíněné tchyně, která svou stereotypností až připomíná scény z béčkových tuzemských filmů. I manželská krize je vystavěna banálně a stejně takové je chování postav, jejich touhy a rozepře.

Jan Rupp Jan Rupp. Kromě letos vydané prózy V břečťanu publikoval v Argu roku 2009 svoji prvotinu Ostřinec, foto: archiv nakladatelství Argo

Kromě toho jsou v textu rozesety básně, jimiž autor – podle nakladatelské anotace – knihu „dokreslil“ a o nichž Ruppův kamarád prý prohlásil, že jsou, jako když „Krchovský tříská po hlavě Kafku železnou židlí“. To je sugestivní bonmot, pod kterým si lze představit mnohé. Na čtenáře románu nicméně poetické vložky působí především tak, že Jan Rupp má i básnické ambice a jinak než touto cestou o nich nemohl dát vědět.

Abych však trochu krotil útočný tón předchozích odstavců a uvedl věci na pravou míru: Titul V břečťanu zdaleka není to nejhorší, co zde v současnosti vychází. Česká próza „disponuje“ mnoha o poznání horšími tituly. Jenomže Ruppova kniha si žádá čtenáře přece jenom spolupracujícího, jehož například hrdinovy snové vize nutí podstoupit určitou intelektuální námahu. Rupp má umělecké ambice. A je tedy adekvátní na jeho text klást zřetelně vyšší nároky než na tituly takové Radky Třeštíkové, jimiž se leckdo prostě a dobře pobaví a nebude v nich nic pitvat a odhalovat dějové nesrovnalosti či stereotypy. Čtenáři, který chce něco víc a je ochoten investovat do četby jisté nepohodlí za účelem poznat něco nového a vyššího, nemá próza V břečťanu co nabídnout.

Obálka knihy Obálka knihy, repro: Argo

Jan Rupp: V břečťanu

Ilustrace Lucie Anděrová. Argo, Praha 2022, 172 stran, doporučená cena 248 korun.

Související