Kniha o provázanosti sportu, médií a politiky sice drhne, ale ve výsledku přece jen boduje

Sport, média a politika náleží k volné řadě svazků, které vznikají spoluprací nakladatelství Togga a Metropolitní univerzity Praha, jejíž pedagožky a pedagogové buď sami kompletně píší práce o různých mediálních tématech nebo pořádají sborníky na dané téma. Sport, média a politika je příkladem kolektivní práce: obsahuje celkem jedenáct příspěvků různého typu, rozsahu a kvality.

Samozřejmě že úvodní věty o sportu a politice v souvislosti s přítomnou knihou nutně a notně zjednodušují, neboť v nemenší míře v ní běží o média, ostatně na publikačně agilní katedře mediálních studiích Metropolitní univerzity Praha působí oba editoři sborníku – Jan Jirák katedru vede a Jan Děkanovský na ní přednáší a v minulosti publikoval o provázanosti sportu a médií již několik knih. Texty ve sborníku Sport, média a politika se tak mimo jiné ptají, jak se mění postavení sportovních rubrik v současných mediálních titulech, jak se s technologickým progresem v redakcích proměňuje psaní o sportu, dva příspěvky se vrací do časů socialistického Československa a analyzují, jak na dvě významné události na mezinárodních sportovních kláních, jež měly značné politické konotace, reagovala tuzemská tištěná média v čele s deníkem Rudé právo, jež bylo tiskovým orgánem ÚV KSČ.

Orbánovy kličky

Osobně za nejpřínosnější texty považuji ty, v nichž autoři syntetizují svá déletrvající pozorování a ucelenější zájem o daný fenomén. Politolog Ladislav Cabada v materiálu Fotbal jako nástroj propagandy a veřejné diplomacie – strategie vlády Viktora Orbána zhodnotil svoji orientaci v maďarské historii i na tamní politické scéně a poskytl věcný náhled do toho, jak dlouholetý maďarský premiér, veliký fanda tohoto sportu, posiloval národní identitu Maďarů či spíše hrál na nacionální strunu prostřednictvím fotbalové historie i značných investic do fotbalové struktury. Mezi napsáním Cabadova textu a přítomností ovšem uplynul nějaký čas a v Maďarsku mezitím, po letošních parlamentních volbách, dochází k demontáži orbánovského režimu. Při čtení proto dotírá otázka, co s maďarským fotbalem bude, pokud mu nová politická reprezentace utne penězovod, jímž jej hýčkal Orbán (přitom ani tak nynější maďarský fotbal díru do světa neudělal). A bude kabinet Pétera Magyara s obdobnou vehemencí připomínat slavnou poválečnou minulost maďarské kopané včetně údajných historických křivd vůči ní, s nimiž Orbán účelově operoval, což Cabada ve svém příspěvku zmiňuje?

Spolueditor svazku Děkanovský přispěl do knihy dobrým rozborem několika ruských hraných filmů, které vznikly v Putinově éře a jež kombinací socialistického realismu a bombastických hollywoodských vypravěčských postupů adorují některé sovětské legendární sportovce, kupříkladu hokejistu Valerije Charlamova, šachistu Anatolije Karpova či krasobruslařku Irinu Rodnivovou – každý z nich stojí tváří v tvář jistým protivenstvím kolektivního Západu či intrikám zrádců vlasti, ale obstojí a vítězí. „Podstatná je skutečnost,“ píše Děkanovský o účelu, s nímž takové filmy vznikají, „že se politika paměti stala v posledních letech mechanismem budování ruského autoritářského režimu a nástrojem jeho zahraniční politiky. Cílem této politiky je vytvořit ucelený narativ o dějinách Ruska, přičemž Putin se k historii obrací jako ke zdroji své legitimity.“

Sovětský hrdina. Ruský hokejista Valerij Charlamov v podání Danila Kozlovského v ruském filmu z roku 2013 Legenda 17, foto: Three T Productions

Naopak nejeden příspěvek nepřesahuje charakter velmi „provozní“ akademické studie, která si sice definuje téma a základní teoretický rámec, ovšem aplikace její metody na daný materiál přináší informačně, natož myšlenkově skromné výsledky. Šárka Waisová si všímá toho, jak do produkce renomovaného britského týdeníku The Economist od konce minulého desetiletí očividně pronikají sportovní témata. Vybrala si období listopad 2024 až květen 2025 a narazila na osmnáct článků „dotýkajících se sportu, nebo se přímo zabývajících sportem“, z čehož však lze učinit závěry jen velmi dílčí.

Totéž lze konstatovat u studie Ondřeje Trunečky, který se deseti českých novinářek a novinářů tázal, zda „politika a společenská témata patří do sportovní žurnalistiky“. Třídění anonymizovaných odpovědí pouhých deseti respondentů se sice vydává za kvalitativní analýzu, ta je však zde z podstaty věci krajně vratká. Druhý autorův příspěvek v knize má na pohled skromnější zadání, zato však uchopitelnější a názornější výstup: Trunečka prošel Rudé právo od září 1974 do konce roku 1979 a všímal si toho, jak deník informoval o Martině Navrátilové a její sportovní dráze před emigrací této mimořádné tenistky v roce 1975 do Spojených států, a pak po ní. V úvodu analýzy autor také připomíná účast Navrátilové na finále Poháru federace v Praze roku 1986, kdy se jí od diváků na Štvanici dostalo bouřlivého přijetí.

U Trunečky a minimálně ještě v jednom případě padne v knize na okraj zmínka o bojkotech olympiády v Moskvě (1980) ze strany řady zemí, zejména západních, kvůli sovětské invazi do Afghánistánu, a následnému odvetnému bojkotu socialistických zemí olympiády v Los Angeles (1984). Ovšem patřilo se by se v práci o sportu a politice zmínit, že nešlo o jediné dva politicky motivované bojkoty, že doposud jich bylo šest, první nastal už v roce 1956, poslední zatím v roce 1988.

U studie rozebírající, jak československý tisk reagoval v září 1972 na fakt, že na olympiádě v Mnichově palestinští teroristé zavraždili jedenáct izraelských sportovců, se autorská dvojice Marek Waic a Pavlína Vostatková dopouštějí pro pamětníka neakceptovatelného zjednodušení, přičemž první ze jmenovaných je profesorem na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, kde vede katedru společenskovědného základu v kinantropologii, zatímco spoluautorka z téže fakulty působí na katedře atletiky, sportů a pobytu v přírodě. Když nastiňují situaci na trhu s českými deníky počátkem sedmdesátých let, píší mimo jiné: „Část nákladu novin, zejména Rudého práva, odebíraly podniky a instituce a ve volném prodeji byly noviny k dispozici na poštách a v prodejnách a stáncích s tabákovými výrobky. Nejvíce lidi kupovali Mladou frontu s relativně nejzajímavějším obsahem a občas odvážnějšími reportážemi či kritikou. Soudruzi z Kulturního oddělení ÚV KSČ a cenzoři pravděpodobně byli k mládežníkům tolerantnější, protože vycházeli z toho, že mládí je radikálnější a nerozvážné.“

Tragédie na mnichovské olympiádě v roce 1972: Palestinská skupina Černé září v průběhu mnichovské olympiády 5. září unesla a následně zavraždila 11 izraelských sportovců. Na snímku jeden z palestinských teroristů v olympijském areálu, foto: ČTK /AP

Realita: stánky PNS čili Poštovní novinové služby sloužily primárně k prodeji deníků a časopisů, kuřivo doplňovalo prodej. Největší zájem byl o deníky Lidová demokracie a Svobodné slovo, ty mizely ze stánků jako první (ostatně měly striktně stanovené, omezené náklady – na rozdíl od Rudého práva, Mladé fronty či odborářské Práce). Deník Mladá fronta se stal relativně žádaný až v poslední třetině osmdesátých let. Akademiky zmíněné Kulturní oddělení ÚV KSČ nemělo s denním tiskem nic společného, tisk v první půli sedmdesátých let řídilo Oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích (pod vedením Oldřicha Švestky).

Vtírá se pak pochybnost, jak asi se na dotyčných akademických pracovištích zachází s minulostí a s fakty o ní, a také jak vyhlíží redakce textů: v knize nejednou narazíme na opakování slov a formulací, tedy na ledabylý styl s nedostatečným využívání synonym, jindy ve formulaci evidentně vypadlo slovo nebo je chybně uvedeno datum, za uši tahají žurnalismy nevhodné pro akademické texty, velmi přibližná je charakteristika loňského cyklistického závodu Vuelta apod.

Národ sobě, národ žije

Jestliže zde došlo na kritické poznámky k některým zastoupeným textům, neznamená to, že Sport, média a politika je zbytná záležitost. I s vědomím kolísavé kvality příspěvků může posloužit coby inspiromat pro uvažování nad podobami prolínání sportu a politiky, potažmo médií. A případný nesouhlas s tvrzeními autorů či autorek nutí k zaujetí vlastního stanoviska, k přesnější argumentaci takříkajíc vlastními silami.

„… sport sám je politikum svého druhu a jeho medializace amplifikátorem této skutečnosti: připomeňme si jako příklad princip tzv. národních reprezentací v mezinárodních kláních jako jsou nejrůznější mistrovství či olympijské hry. Sportovci a sportovní události zde personifikují národní pospolitost v ‚měření sil‘ s jinými národy, naplňují národní identitu té či oné společnosti národním příběhem a podílejí se na její mytologizaci,“ píší editoři svazku Jirák & Děkanovský ve vstupním textu Sportu, médií a politiky. A vyvozují: „Měření sil na úrovni těchto reprezentací je tak pozůstatkem předglobalizované doby, kdy etalonem politické organizace společnosti byl národní stát a jejím základním principem mezinárodně (!) uznaná národní svrchovanost.“

Touto formulací autoři implikují, že nynější národní týmy jsou reliktem z odešlých, „předglobalizovaných“ časů. Celkový civilizační pohyb je však o poznání složitější; ostatně i některé citace ze zahraniční literatury, zahrnuté Jirákem a Děkanovským do onoho vstupního textu knihy, to naznačují. Ekonomická, kulturní či informační globalizace je nesporná, ale daleko nejednoznačnější jsou identitární procesy, tedy reakce na požadovanou minimálně profesní flexibilitu, obecněji na otevřenost v životních strategiích, kterou s sebou globalizace přináší, nárokuje si ji. V reakci na to u mnohých jedinců dochází ke zpětnému rázu, respektive k přilnutí k něčemu neroztékajícímu se v globalizačním kotli. Identifikace s vyšším, ale současně vkořeněným celkem nabývá na nové přitažlivosti. Národní sportovní reprezentace se potom vůbec nejeví coby pozůstatek, nýbrž fungují jako jedna ze symbolických kotev. Obzvlášť patrné je to na podnicích toho formátu, jakým bylo minulý týden skončené mistrovství světa ve fotbale.

Stále častěji se dá číst či slyšet, že osobní je politické. Jak by pak z politiky mohl být vyjmut sport, přesněji sportovní soutěže, natožpak na mezinárodní úrovni? Kniha Sport, média a politika ve svých nejlepších partiích vyargumentovaně sděluje, proč je apolitičnost nemožná a iluzorní.

Obálka knihy navrhl Dušan Neumahr, repro: Togga