Martínez & Rodríguez, jak se to rýmuje. Portréty dvou slavných jihoamerických fotbalistů

Jeden je brankář, druhý útočník. Oba jsou třicátníci. Jeden je Argentinec, druhý Kolumbijec. Jeden dlouhodobě působí v Evropě, druhý sice hrál ve dvou špičkových evropských klubech, ale v tomto desetiletí je světoběžníkem v rychlém sledu střídajícím týmy a kontinenty. Jeden je stále na vrcholu, pro druhého je nynější mistrovství téměř jistě poslední šancí výrazněji se předvést na globální scéně. Věkově jsou sice od sebe jen něco málo přes rok, ale každý se nachází v jiné fázi kariéry, což je dílem dáno tím, že brankáři obecně mívají delší životnost než útočníci, dílem pak rozdílnými náturami. V jejich dráze však lze najít styčné plochy. Ten první se jmenuje Damián Emiliano Martínez, zkráceně Emi Martínez, přezdívka: Dido. Celé jméno toho druhého zní James David Rodríguez Rubio, zkráceně James Rodríguez, ještě zkráceněji James (čti chámes), přezdívka: El Nuevo Pibe.

Související článek

Třikrát britský fotbal v netflixovské sérii Neslýchané. Mistrovství světa se blíží…

• Josef Chuchma

Pohádka o klukovi se superschopností

Podstatnou část sedmasedmdesátiminutového dokumentu o brankáři Emilianu Martinezovi (* 1992) tvoří animované pasáže vyprávějící příběh kluka z argentinského přístavu a letoviska Mar del Plata. Onen kluk, jemuž říkají Dibu, pochází z obyčejné rodiny, oba rodiče tvrdě manuálně pracují. Dobu je zblázněný do fotbalu. Zprvu mezi vrstevníky, respektive o něco staršími kluky, není zrovna respektovaný, ale když se postaví do brány, překvapí, prokáže talent a schopnosti. V rodném městě chodí do katolické školy Sagrada Familia a hraje za místní malé kluby. Rodiče jej v zapálení pro fotbal natolik podporují, že s ním zajedou do hlavního města, kde to Dibu marně zkouší při náborech ve slavných klubech River Plate a Boca Juniors. Ale zaujme v jiném velkém argentinském mančaftu, Independiente, jenž sídlí v Avellanedě v metropolitní oblasti Velkého Buenos Aires. Klukovi je něco málo přes deset a stěhuje se od rodiny, nějakých čtyři sta kilometrů daleko. Bydlí na internátu fotbalové akademie, nezná nic než školu, tréninky a zápasy. Tvrdá lekce, těžká zkouška odolnosti. Odloučení nenese lehce ani Dibu, ani rodiče a bratr. Ve filmu Martínez přiznává, že některé rány na duši si spravoval až v dospělosti za pomoci psychoterapie.

Argentinský režisér Gustavo Cova, jenž v čase letošního mundialu, jak se ve španělštině světový šampionát nazývá, oslaví šedesátiny, v zásadě vypráví na půdorysu téměř pohádky o cílevědomém chlapci, který vlastní pílí ke slávě a štěstí přišel. Kreslený Didi má namísto pupíku přepínač, který zapíná v okamžicích, kdy na něho letí míč, jenž se mu vysmívá, že na něj si nepřijde, že stejně se dostane do sítě. Didi je však po zapnutí přepínače schopen bleskově určit trajektorii míče a vychytat jej; s míči prostě vede souboje a nenechá se od nich deptat. Tuto linii režisér prokládá reálnými záběry Martínezových skvělých zákroků v dospělosti, home videy a fotografiemi, na nichž je protagonista zachycen jako teenager, který rostl a sílil (až se vytáhl do výšky 195 cm), a pochopitelně vzpomínkovými promluvami čili mluvícími hlavami – jak Emiliana samotného, tak jeho rodičů a manželky, ale i kupříkladu fenomenálního spoluhráče z reprezentace Lionela Messiho či někdejšího vynikajícího hráče a později trenéra národního týmu Argentiny Lionela Scaloniho. Tyto promluvy jsou obrazově striktní, tuhé, kamera je statická, neukazuje nic než tváře, ačkoliv Martínez a jeho blízcí hovoří ve svém domácím prostředí, ale jako kdyby nic kromě tváře a postavy raději nechtělo být ukazováno.

Reklamní vizuál k dokumentu Emi Martínez: Kluk, co umí zastavit čas, repro: Netflix

Výsledný tvar je, alespoň pro mě, poněkud iritující, neboť promluvy reálných lidí režie porcuje do několikavětých sdělení, zatímco animovaná „pohádka“ si bere slovo až příliš často a zatlačuje realitu, která je redukována specifickým způsobem. Když přijde řeč na Martínezova angažmá na britských ostrovech, zmíněn je londýnský Arsenal, v němž argentinský brankář de iure působil v letech 2012–2020, jenže v tom čase vesměs hostoval v jiných klubech (v celkem šesti!) a v Arsenalu jako takovém, pokud se v něm zrovna reálně vyskytoval, byl povětšinou náhradníkem. Ve filmu sice padne zmínka, že Emi/Didi potřeboval klubovou stabilitu, usazení v jednom klubu a v něm nastupovat jako jednička sezónu po sezóně, aby vynikly jeho schopnosti. Tohle skutečně nastalo poté, co v roce 2020 Martínez přestoupil do birminghamské Aston Villy, která se i jeho zásluhou v posledních sezónách prodrala na přední příčky anglické Premier League. Ovšem o Aston Ville nepadne ve filmu zmínka! – což je skoro neuvěřitelné…

Režisér Gustavo Cova tedy brankářovu dráhu v Aston Ville naprosto pomíjí (jen pro informaci: tohle angažmá skončilo letos na jaře, v nové sezóně bude Didi chytat v italském Juventusu Turín) a vyzdvihuje Martínezovu pozici v národním týmu Argentiny, který v roce 2022 získal titul mistrů světa. Pro diváka mého typu, čili takového, který Premier League průběžně sleduje a Martínezovu každotýdenní práci v brance birminghamského klubu oceňuje, je režisérův přístup obtížně akceptovatelný. Ovšem to jsou právě a jen evropská měřítka.

Argentinská sociálně-kulturní realita je významně jiná. Vyprávění o úspěšných jedincích jsou tam nesena odlišným, vypjatějším étosem, než standardní evropské portréty. Uchytit se ve „velkém světě“ má v Jižní Americe o poznání větší váhu a pro tamní „hladovou“ mládež jde o evidentně silnější inspiraci, než v poněkud zpovykané střední Evropě. Tak je podle mě třeba k portrétu Emiliana Martíneze přistupovat, protože při striktním nasazení našich „běžných“ měřítek netflixovský snímek sotva obstojí. Však také na začátku dokumentu, při záznamu z ceremoniálu, při němž Didi převzal nějakou z cen pro nejlepšího brankáře, Martínez upřímně děkuje rodičům za podporu. A dávno předtím, než to mohl realizovat, snil rodák z Mar del Plata o tom, že jednou zakoupí tátovi a mámě pěkný dům a oni už nebudou muset chléb svůj vezdejší dobývat v potu tváře a s obavou, aby bylo zítra co jíst.

Plakát k dokumentu Emi Martínez: Kluk, co umí zastavit čas, repro: Netflix

Maminčin chlapec

Animované pasáže se objevují i v třídílné minisérii James. (ano, skutečně – psáno včetně té tečky) o kolumbijském útočníkovi Jamesu Rodríguezovi, jemuž bude ke konci letošního mundialu pětatřicet. Režisér Simon Brand, pětapadesátiletý tvůrce reklam třeba pro značky Coca-Cola, AT&T nebo BMW, či klipů pro umělce jako Shakira, Enrique Iglesias nebo Ricky Martin, však nevytvořil výrazový hybrid jako Argentinec Gustavo Cova, jenž animace využil měrou až příliš vrchovatou. Kolumbijský tvůrce v minisérii skrze animace ozvláštní několik partií, ale víceméně běží o (zbytný) ornament, nikoliv o rovnoprávný, natož dominantní prvek vyprávění.

James Rodríguez to v dětství neměl o nic lehčí než Emiliano Martínez, spíše naopak – otec, profesionální fotbalista, opustil velmi mladou matku se synem, když chlapci byl rok. Ti dva se přestěhovali do zhruba půlmiliónového města Ibagué, kde školou povinný James na sebe upozorňoval v tamních týmech a nevlastní otec mu fotbalové nasazení rozhodně nerozmlouval. Jamesovi ještě nebylo ani patnáct, když si odbyl profesionální debut. Vzápětí docela logicky náležel k národnímu mládežnickému reprezentačnímu týmu U-17, s nímž se kvalifikoval na mistrovství světa této kategorie v Jižní Koreji. Uskutečnilo se roku 2007 a zakrátko se James coby hostující hráč připojil k argentinskému Clubu Atlético Banfield a na konci roku 2009 s ním získal mistrovský titul; vzhledem k útočníkově věku to byl unikát. Následovala klubová angažmá v západní Evropě: F. C. Porto, A. S. Monaco, Real Madrid, Bayern Mnichov – tyto štace z něho učinily mezinárodní hvězdu. A nadchl na světovém šampionátu v roce 2014, konaném v Brazílii. Ovšem zhruba od roku 2020 Rodríguez v klubovém fotbalu stagnuje.

James Rodriguéz oslavuje na mistrovství světa ve fotbale 2014, které se konalo v Brazílii, v zápase proti Pobřeží slonoviny, foto: AFP / Profimedia – Eitan Abramovich

Ačkoliv minisérie – na rozdíl od snímku o brankáři Martínezovi – hráčovu klubovou kariéru posledních let nenahlíží zcela bokem, nacionální aspekt rovněž dominuje. Jako klubový hráč se James poslední roky permanentně i zoufale hledá (letos byl hráčem amerického Minnesota United. F. C.). Ovšem jakmile oblékne národní dres, je odhodlán odevzdat mu ze sebe vše – i proto, že se v něm cítí být plně akceptovaný. V národních barvách ožije, tým coby kapitán diriguje a výkony jeho i týmu jdou nahoru.

Kromě empaticko-emfaticko-nacionálního náboje, který režie na „plné koule“ odpaluje, si nefanouškovský divák nemůže nepovšimnout Jamesovy poněkud „uhnuté“ dimenze intimní a rodinné. Obdobně jako jej jeho matka Pilar Rubio Gómez porodila mladá, tak se James brzy stal manželem a otcem: roku 2011 se oženil s volejbalistkou Danielou Ospinou, sestrou věhlasného kolumbijského fotbalového brankáře Davida Ospiny. Jamesovi ještě nebylo dvaadvacet, když žena v květnu 2013 porodila dceru. Ta se v dokumentu také průběžně vyskytuje, na rozdíl od své matky – manželé totiž v létě 2017 oznámili rozchod a od toho okamžiku se Daniela pro filmaře stala neviditelnou. Avšak více než dcera a syn, jenž se pak v říjnu 2019 narodil náhradní matce a James k němu dle všeho má chůvu, se v minisérii vyskytuje fotbalistova matka Pilar Rubio Gómez, jeho oddaná fanynka a obhájkyně. Paní matka, zdá se, nadále potřebuje držet synův osud ve vlastních rukách a ve vzduchu se vznáší vzkaz: Žádná druhá není pro Jamese tak dobrá, jako já! – možná ještě tak jeho dcera, ovšem v mezích jejího věku a pozice…

V nedávno zde probíraných třech netflixovských britských fotbalových filmech z cyklu Neslýchané byl sice vždy určitou obsažen i patos, ovšem v jihoamerických příspěvcích je přítomen daleko intenzivněji, hrději a nacionálněji. Zejména v minisérii o Rodriguézovi nabírá národní reprezentační dres povahu až jakéhosi mocného a čarovného roucha, které protagonistovi vrací fotbalový zápal a hráčské schopnosti. Oba jihoamerické tituly jsou výrazově barevnější, co do způsobu vyprávění uvolněnější a celkově emotivnější, avšak současně pro Evropany možná i naivnější a „kolektivističtější“ než zmíněné ostrovní trio „neslýchaných“ dokumentů. A to je vlastně dobře. Fotbal se sice co do taktiky a individuálních schopností hráčů globalizuje, volným pohybem hráčů a trenérů napříč kontinenty se herní projevy národních týmů ve srovnání s minulostí nivelizují či možní lépe řečeno sbližují mimo jiné díky propracovaným defenzivním strategiím, přesto zejména v reflexi a chápání významu fotbalu coby společenského fenoménu zůstávají mezi kontinenty a kulturami rozdíly.

U Emiliana Martíneze i Jamese Rodrígueze se dá vysledovat příběh silné potřeby, a hlavně touhy vymanit se ze sociálních daností. Byl to tuším jeden z amerických černošských atletických olympijských vítězů na hrách v Mexiku roku 1968, nejspíš Lee Evans na 400 metrů nebo Tommy Smith na 200 metrů, kdo řekl: Když běžím, cítím pušku v zádech. Narážel tím na rasismus ve své vlasti, na svůj občanský pocit. A pomyslnou, i když ne snad primárně rasovou či politickou, nýbrž sociální pušku v zádech možná v dětství a mládí cítili i Martínez a Rodriguéz. Bytostná potřeba zmizet z neodbytné mušky pomyslné hlavně je hnala kupředu a své talenty i díky tomu zhodnotili tak, že hrají na současném světovém šampionátu.

Jeden z plakátů k trojdílné dokumentární minisérii James, repro: Netflix