Třikrát britský fotbal v netflixovské sérii Neslýchané. Mistrovství světa se blíží…

Všechny tři britské fotbalové příspěvky byly natočeny v rámci volného cyklu o sportovních událostech, úkazech a osobnostech Neslýchané (v originále Untold). Pro Netflix jej vymysleli bratři Chapman a Maclain Wayovi, tvůrci proslulé dokumentární série Wild Wild Country (2018) o vlivném guru jménem Osho. Neslýchané odstartovalo před pěti lety (web ČT artu tehdy přinesl recenzi první várky cyklu). Od té doby se cyklus rozrůstá o další dokumenty, námětově vesměs svázané se scénou v USA. Zatímco v letech 2022 a 2023 přibyly pokaždé čtyři filmy a v letech 2024 a 2025 vždy tři nové tituly, v letošním roce je už teď přírůstků sedm, tři z nich s označením Untold UK čili Neslýchané – Spojené království. Původní ambice přinášet sondy nahlížející bez rukaviček za kulisy sportu a dotýkající se i obecnějších společenských témat, však poněkud zeslábla. Respektive: britská trojice onu výchozí ambici v sobě ne úplně má. Vezměme to popořadě, chronologicky.

Související článek

Seriál Neslýchané citlivě odhaluje skrytou tvář vrcholového sportu

• Vít Schmarc

Chlápek ze starých časů

Byl to raubíř, jeden z nejtvrdších hráčů britského fotbalu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Vinnie Jones, ročník 1965. V novém století, s koncem sportovní kariéry, se vypracoval na velmi obsazovaného herce v akčních filmech a seriálech. Však také, když Jones v Neslýchané komentuje svoji kariéru, herecký temperament nezapře. Gestikuluje, sugestivně artikuluje, neštítí se vulgárnějších výrazů, má smysl pro rytmus a pauzu v řeči. Tohle není žádný kuňkal, který sice umí kopat do míče, ale před objektivem uhýbá a hledá slova. Jones to před kamerou sakra umí. Chvílemi až moc.

Příběh je to zpočátku skoro tuctový: vysoký, dobře rostlý kluk, narozený v anglickém Watfordu, měl nade vše rád fotbal. Skromností a ušlápnutostí netrpěl, považoval se za dobrého hráče, jemuž by slušela profesionální smlouva. V devatenácti se mu podařilo získat smlouvu poloprofesionální a vedle toho pracoval na stavbách. Úplným profesionálem se stal na podzim 1986, v jednadvaceti, kdy podepsal smlouvu s klubem Wimbledon FC, který hrál v první divizi, tehdy nejvyšší soutěž, která se v následující dekádě transformovala v Premier League. Vinnie Jones nastupoval na pozici defenzivního záložníka. Šel z něho strach, hrál agresivně, nesmiřitelně, někdy záludně („legendární“ byl moment, kdy roku 1988 v zápase s Newcastle United úmyslně a vlastně nenápadně zmáčkl v osobním souboji přirození slavného hráče Paula Gascoigneho – viz přiložená fotogalerie). Byl rekordmanem v počtu vyloučení, ovšem současně i užitečným rozbíječem útoků soupeřova týmu. Nosil kapitánskou pásku reprezentačního týmu Walesu (jedna z babiček byla Velšanka, proto mohl za tento národní tým hrát).

Vinnie Jones v netflixovském dokumentu Untold UK: Vinnie Jones. Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Režisérská dvojice Ben Nicholas a David Tryhorn se pochopitelně s gustem chápe archivních záběrů s brutálními Jonesovými zákroky, efektně je nastřihává tak, aby vynikl raubířský aspekt protagonistova herního stylu, což ovšem Jonesovy fotbalové kvality určitě zkresluje, musel mít i řadu dobrých a konstruktivních momentů. Takhle je z toho, zjednodušeně řečeno, „magor na hřišti“. Faktem však je, že v současnosti je nepředstavitelné, aby hráč tohoto typu v nejvyšší anglické soutěži vůbec působil a byl celebritou svého druhu, která svými zákroky a eskapadámi poskytuje potravu i pro bulvární média. Nyní je nepřijatelné, aby se hráči v nejvyšší soutěži chovali na hřišti i mimo ně tak, jak to v osmdesátých a devadesátých letech praktikovali členové Wimbledonu FC. Dostali přezdívku Crazy Gang – jednak pro svůj zastrašovací způsob hry (ovšem v roce 1988 s ním vyhráli FA Cup, když ve finále porazili Liverpool 1:0), jednak pro drsné vtípky a excesy provozované mezi sebou, přičemž někdy je prováděli na veřejnosti. Předseda klubu Sam Hammam, jenž v dokumentu rovněž vystupuje, dokonce jeden čas využíval označení Crazy Gang jako marketingový nástroj.

Ve filmu je to explicitně vysloveno sice pouze na okraj, ale při sledování je mimoděk z mnoha záběrů zcela patrné, jak obrovsky se prostředí anglické nejvyšší soutěže od času Vinnieho Jonese změnilo. A jak a kam se posunula celá společnost. Osmdesátá léta byla na trávnících i v ochozech divočina, vše bylo spontánnější, méně organizované, nebezpečnější. Anglie za tuhle divokost a syrovost platila nemalou cenu – došlo i k incidentům se smrtelnými následky. Bylo to svého druhu válečné pole. (Pro kontext: v tu dobu na ostrovech své krvavé atentáty pořád ještě podnikala Irská republikánská armáda – mírová Velkopáteční dohoda byla podepsána teprve v roce 1998.)

Vinnie Jones v dresu Chelsea při utkání v Premier League v sezóně 1992/1993, foto: Bildbyran / Sipa USA / Profimedia

V devadesátých letech, kdy vznikla Premier League namísto první divize, se vrcholový ostrovní fotbal bezprecedentně nasměroval k byznysu, marketingu a bezpečnosti. Vše se začalo kultivovat, ale také monetizovat (dneska by leckdo řekl, že došlo k naprosté dominanci neoliberálních ekonomických pořádků). Velké kluby nakupovaly za velké peníze ty nejlepší hráče. Na tuhle novou praxi však Jonesův Wimbledon FC neměl, z podstaty šlo o mnohem menší podnik, o „klub rváčů“, jenž herně pozvolna přestával být konkurenceschopný ve srovnání s týmy, které disponovaly dosud nevídanými financemi.

Jak devadesátky postupovaly, Vinnie Jones se stal třicátníkem, fyzicky pochopitelně stárnul, ale především rychle stárlo pojetí, které prezentoval on a klub, za nějž toho odehrál nejvíc, tedy Wimbledon FC. Protože vždy je něco za něco, tak cenou za nové pořádky, které v Premier League zavládla, byl pokles spontaneity a vzestup propočítané systémovosti, neboť u globálního produktu, v nějž se ta liga proměnila, tomu nemůže být jinak. V současnosti jsou ceny hráčů na mezinárodním trhu a jejich platy v anglické nejvyšší soutěži natolik obrovské, že po jejích hřištích nemůže běhat nějaký „magor“, u něhož nikdy není jisté, na koho se zaměří, sejme ho hlava nehlava a bude vyrábět skandál za skandálem.

Nicméně nabízí se poznámka obrácená k současnému českému fotbalu. V mistrovské Slavii i v národní reprezentaci figuruje hráč s příjmením Chorý, občas malá česká soft verze Vinniho Jonese. Chorého jonesovské chování svádí k tomu, že v případě slavistického útočníka se nabízí označení nomen omen.

Česká stopa nespatřena

V roce 2005 se hrálo v Istanbulu finále Ligy mistrů, nejprestižnější evropské soutěže. Nastoupily proti sobě AC Milan a Liverpool FC. Italský mistr po poločase vedl 3:0, utkání se jevilo být rozhodnuté. Jenže ve druhém poločase se Liverpool nevídaně vzchopil, během šesti (!) minut vyrovnal, prodlužovalo se, gól již nepadl, rozhodoval penaltový rozstřel. V něm byl anglický klub úspěšnější. Liverpoolské zmrtvýchvstání vstoupilo do dějin minimálně evropského fotbalu. Snímek z cyklu Neslýchané se k tomuto okamžiku vrací. Zkušený dokumentarista Matt Rudge, jenž spolupracoval s BBC či Channel 4 a pro Netflix se podílel na divácky úspěšné sérii o jezdcích Formule 1, se však jen zpola pokouší zjistit, co se o poločase odehrávalo v šatně, kde tým sebral energii na ten zázrak, neboť milánský klub byl jasným favoritem finále.

Nástup na hřiště. Trailer k sérii Neslýchané – Spojené království: Liverpoolský zázrak v Istanbulu, zdroj: YouTube

Kdyby totiž režisér chtěl rekonstruovat obrat inkriminovaného večera co nejplastičtěji, musel by hovořit s mnohem více hráči a lidmi okolo týmu, než učinil. Před kameru si posadil a v sugestivních detailech nechal snímat tváře trenéra Rafaela Beníteze, kapitána Stevena Gerrarda, obránců Jamieho Carraghera a Djimiho Traorého, brankáře Jerzy Dudka a záložníků Xabiho Alonsa a Didiho Hamanna (ten nastoupil v druhém poločase). Ovšem výrazně ten večer v Istanbulu do hry zasáhl Vladimír Šmicer, jenž vystřídal zraněného australského ofenzivního záložníka Harryho Kewella už ve 23. minutě – a český reprezentant dal druhý gól + proměnil penaltu v rozstřelu. V základní sestavě nastoupil v útoku Milan Baroš, odehrál 83 minut. Oba se však jen mihnou v archivních záběrech. Stejně tak nedojde na další hráče včetně takových opor týmu, jakými byli severští obránci John Arne Riise z Norska a finský Sami Hyypiä.

Neslýchané – Spojené království: Liverpoolský zázrak v Istanbulu na to jde poměrně zeširoka. Nastiňuje situaci klubu v sezóně 2004/2005, kdy se týmu nedaří podle plánu (v domácí lize končí na pátém místě) a v Lize mistrů tak tak, že nevypadl hned ze základní skupiny, ale tuhle krizi překonal a pak se mu dařilo natolik, že postoupil do finále. Matt Rudge tedy staví příběh celé sezóny, jíž je istanbulský zápas vrcholem, a současně režisér akcentuje význam kapitána týmu Stevena Gerrarda, osobnostně dokument stojí především na něm, jako kdyby to byl v první řadě jeho příběh, a teprve pak těch druhých. Ne že by Gerrard v tu dobu nebyl ikonickým hráčem Liverpoolu, ale chvílemi dokument působí až jako pobočný portrét tohoto fotbalisty.

Polský brankář Jerzy Dudek v dresu Liverpoolu, byl členem týmu, jenž v roce 2005 zvítězil v Lize mistrů. Dudek je jeden z těch, kteří vystupují v dokumentu Neslýchané – Spojené království: Liverpoolský zázrak v Istanbulu, foto: Netflix

Když tedy ve vyprávění konečně dojde na to, co se o poločase v šatně liverpoolského týmu dělo, trenér Benítez a několik hráčů si vybavují atmosféru oněch minut včetně chaotických momentů se střídáním. Režisér je při tom poněkud násilně nutí do gest, jimiž vyjadřují své tehdejší poločasové rozpoložení, takže jakoby znovu trpí při vzpomínce na ty krušné okamžiky. V jedné z inscenovaných pasáží je ruka kreslící na tabuli 3 – 5 – 2 a k tomu brankář Dudek říká: „Rafa nám potom začal čmárat na tabuli.“ Jenže v zájmu vytváření napětí nepadne z fotbalového hlediska důležitá informace, která přitom názorně dokumentuje systematické přemýšlení trenéra Beníteze, ostatně on sám o sobě ve filmu mluví jako o racionálním člověku. Trenérův chytrý tah v jednom z rozhovorů vysvětloval Vladimír Šmicer: „Přeházel rozestavení. Ze 4 – 4 – 1 – 1 udělal 3 – 5 – 2. A ono to začalo fungovat. K Milanu Barošovi vysunul Stevena Gerrarda, protože jsme potřebovali někoho vyššího dopředu, aby mohl zakončovat hlavou. A Stevie byl náš nejlepší hlavičkář.“ Gerrard pak hlavou vstřelil první gól Liverpoolu, který spustil obrat.

Jistě, z istanbulského finále se stal legendární zápas, ale patos, efektnost i mnohomluvnost se v ní mohly vyskytovat v menší míře. Příliš dominují na úkor zevrubného tázání se, díky čemu všemu k tomu neslýchanému obratu došlo.

Polepšený hříšník

„Debil.“ Tak fotbalista Vardy odpoví na otázku, co se podle něj lidem vybaví, když uslyší jméno Jamie Vardy. Jiní dotazovaní v této úvodní anketě filmu amerického, v Londýně usazeného režiséra Jesse Vileho odpovídají lichotivěji: „Rychlost.“ – „Agresivita.“ – „Góly.“ – „Věrnost“ – „Kámoš.“ – „Legenda.“ – „Neuvěřitelný.“

Dosud aktivní fotbalista Jamie Vardy (ročník 1987) začal s dospělým fotbalem jako dvacetiletý v osmé anglické lize a zařezával ve fabrice na výrobu ortopedických pomůcek. Ještě ve svých pětadvaceti nastupoval tento útočník v páté lize a pracoval v továrně, zatímco o pouhé čtyři roky později s Leicester City FC vyhrál Premier League, přitom tým byl před sezónou považován za outsidera, adepta na sestup, s kurzem 5 000:1 na zisk titulu. Vardy v onom pro klub vrcholném ročníku 2015/2016 také překonal rekord Premier League v počtu zápasů jdoucích po sobě, v nichž hráč skóruje (dal góly v jedenácti kolech) a byl vyhlášen nejlepším hráčem sezóny. Nastupoval za anglickou reprezentaci.

Trailer k sérii Neslýchané – Spojené království: Jamie Vardy, zdroj: YouTube

Teenager a raný dvacátník Vardy byl tak trochu Vinniem Jonesem v novém století. Rovněž praktikoval agresivní způsob hry, ovšem více konstruktivní a daný i fyzickými dispozicemi: má subtilnější konstituci a průměrný vzrůst (179 cm). Aby se prosadil mezi namakanými obránci, musel do toho jít ostře. Za svou hru rovněž viděl červené karty, ale oproti Jonesovi to byl svatoušek. O to víc Vardy kalil. Po zápasech mířil do hospody, jeho kamarádi z mokré čtvrti na to ve filmu vzpomínají. Po jednom incidentu byl obviněn z napadení, vyfasoval půl roku domácího vězení. Dost se tehdy ve všem potácel a nevěřil, že by s fotbalem mohl udělat díru do světa. Ostatně když Vardyho poprvé spatřila jeho příští manželka Rebekah, byl totálně namol. Rebekah z filmu vychází jako Vardyho spása a kotva.

Jamie Vardy a jeho manželka Rebekah. Záběr z filmu Neslýchané – Spojené království: Jamie Vardy, zdroj: Netflix

Mezi dokumentaristy etablovaný, nejednou cenou ověnčený režisér Jesse Vile natáhl Vardyho portrét na bezmála hodinu a půl, je nejdelším ze tří zde glosovaných snímků. Nicméně vznikl film podstatně méně „neslýchaný“ než je jeho protagonista. V podstatě běží o patetické (mocný podíl hudby!) a fotogenické vyprávění o polepšeném hříšníkovi. Dokument končí Vardyho loňským odchodem z klubu Leicester City FC (bylo mu osmatřicet, hrál zde od roku 2012, loučení to bylo docela logické) a otevřenou otázkou, co dál. Stalo se následující: rodák ze Sheffieldu přestoupil do italského US Cremonese, klubu, jenž hrál nejvyšší italskou soutěž. V ní se však neudržel, před pár týdny sestoupil a Vardy před několika dny prohlásil, že v Cremonese dál nepokračuje, ale ještě by rád hrál v nějaké špičkové soutěži.

A Leicester City FC? Když se Jamie Vardy loučil, nebyly to pro klub dobré časy, což z filmu není zřejmé: sestupoval do druhé ligy. A letos sestoupil do ligy třetí. Během dvou let pád o dvě ligy! – jako kdysi Sunderland. O něm na Netlixu vznikl výborný seriál Sunderland ΄Til I Die tedy Dycky Sunderland. Že by nastal čas vypravit se s kamerami do Leicesteru a sledovat, co lišky (klub má přezdívku The Foxes) vymyslí, aby se z toho zmaru dostali?