Tři parádně trefené knížečky o fotbale, který není jen hra

„Officina Praga [ofičína praga] je pražský samizdat a nakladatelství řízené Jaroslavem Tvrdoněm. Jsou to především knihy vydávané v malém počtu, bez ISBN a předávané z ruky do ruky. Ústraní literatury. Nikým neviděný vzlet,“ stojí na internetových stránkách Officiny. Jde o Tvrdoňův pobočný podnik, jeho hlavní nakladatelskou aktivitou je značka Rubato, kterou provozuje s Petrem Janušem a v níž zprostředkovávají opravdové lahůdky z náročnější světové literatury. Officina naopak stojí na domácích autorech a Tvrdoň v ní dělá knihy „ne pro velkodistribuci, ale pro radost z literatury, z přátelství a ze svobody cokoliv si tisknout“. Ovšem právě proto bych byl s pojmem samizdat opatrný. Samizdaty původně vznikaly coby riskantní reakce právě na nemožnost „cokoliv si tisknout“, rozhodně nebyly jejich znakem tiráže s údaji (včetně tiskárny), jak je tomu u Officiny. Budiž, to je poznámka člověka, který kdysi byl u některých děl odkázán na ony ručně vyráběné samizdaty…

Vzestup a pád

Teď už k těm fotbalovým paperbackům. Autorem dvou z nich je S. d. Ch. čili Miloslav Vojtíšek (* 1970), tvůrce řady divadelních her, próz i komiksů, také písničkář. Druhý autorem je Petr Šmíd (* 1985). A právě jeho literární hrou začněme. Jmenuje se docela věcně: Brazilské fotbalové legendy.

Šmíd si vybral si čtyři fotbalisty, kteří v minulém století, ještě před Pelém, pobláznili Brazílii a byli vzýváni s jihoamerickou vášní: Heleno de Freitas (1920–1959), Canhoteiro (1932–1974), Garrincha (1933–1983) a Flávio Costa (1906–1999). Roky narození a úmrtí zde neuvádím jen tak pro pořádek; lze z nich vyčíst, že tři z nich zemřeli předčasně. Na hřištích, když dávali góly a vyhrávali trofeje, byli za bohy. Slávu však neusnesli. Také to nebyli mozkoví titáni. De Freitas ve velkém holdoval alkoholu, drogám a ženám, uhnal si syfilis, rozjela se mu paralýza. Canhoteiro propadl alkoholu a zemřel jako bezdomovec. Garrinchu rovněž zabil alkohol, propil se k cirhóze jater. Závislosti se u nich nedostavily až po konci fotbalové kariéry, ale už během ní, jenže tehdy fotbal vypadal jinak než dnes, kdy nestačí takzvaně kouzlit s míčem (v tom Brazilci vždy vynikali), ale je třeba podávat stále namáhavější běžecké výkony a hráči jsou pod permanentním dohledem.

Pohled do knihy Brazilské fotbalové legendy, na snímku je Heleno de Freitas, repro: Officina Praga

Poněkud jiný případ byl nejstarší z kvarteta, Flávio Costa, jenž se dožil úctyhodného věku. Víc než jako fotbalista proslul coby trenér riodejaneirského klubu Flamengo. Proto jej povolali trénovat brazilskou reprezentaci. V roce 1950 se mistrovství světa konalo u nich a všichni Brazilci měli za hotové, že v rozhodujícím zápase přejedou Uruguay. Jenže naprostí favorité prohráli a Flávio Costa byl ne snad naprosto zatracen, avšak již nikdy nenabyl pozici, kterou měl před prohrou, jež se zapsala do dějin fotbalu jako jedno z největších překvapení a zklamání.

Petr Šmíd svět každého z těch čtyř načrtává drobným mystifikujícím příběhem – ironickým, ne však zlomyslným, ve výsledku vlastně především melancholickým a soucitným. U de Freitase zvolil monolog v ich-formě. Běží o vzpomínku nyní osmatřicetiletého fotbalového vysloužilce, jenž ovšem vyhlíží již jako stařec, na jeden zlomový životní okamžik. U zbylých autor použil er-formu. Canhoteiro bloudí předměstím a snaží se splašit drobáky na levný chlast, když vtom na zemi zahlédne medailonek s podobenkou krásné černošky a nápisem Rosa Egipcíaca. Šmíd rozvine ženin příběh, a pak vyprávění vrátí ke kolabujícímu, ze světa odcházejícímu Canhoteirovi. Garrincha jej inspiroval k asi nejbláznivějšímu ze čtyř příběhů: někdejší fotbalová hvězda je alkoholikem, který se za sklenky cachaçy (brazilská obdoba rumu) nechá naverbovat do bizarního kšeftíku, který ještě bizarněji skončí. A konečně trenér Flávio Costa: chodí po setmění po břehu moře, snaží se koncentrovat před výše zmíněným mistrovstvím světa, pak na pláži potká vysokou štíhlou dívku, a jejich setkání Šmíd dofabuluje do mystické koncovky. Za každý z těch minipříběhů autor připojil kurzívou vysázený faktografický profil daného fotbalisty. Kromě toho jsou texty ilustrovány jednak snímky protagonistů, jednak vtipně vybranými žánrovými fotkami mladých atraktivních žen z oněch dob či záběry jihoamerické krajiny.

Brazilské fotbalové legendy jsou hříčkou na jedno zhltnutí. Milou, rozvernou, ale ve své podstatě posmutnělou, neromantizující. Vypráví o světské slávě a polní trávě čili o pomíjivosti, o schopnosti oddat se okamžiku, žít přítomností, což však při určité konstelaci může být zárukou příštího pádu. Za carpe diem se někdy velmi tvrdě platí.

Spása četbou

Občan Miloslav Vojtíšek šest let pracoval jako správce pražského fotbalového areálu FC Háje. Inspirován touto zkušeností napsal „sportovní povídku“ Molièrův učeň, jejíž divadelní podobu má od května 2019 ve své Klubovně na repertoáru Divadlo v Celetné pod názvem Politika správcovny (správce v inscenaci ztělesňuje Jakub Špalek).

Molièrův učeň je typický kus S. d. Ch. – lapidární, sarkastický, vtipný. Jestli něco jeho správce–vypravěč opravdu nemá rád, jsou to fotbalisti a lidi kolem nich. Vlastně možná nemá rád ani lidi. Vede řeči misantropa. Ale dá se to i pochopit, když dnes a denně správce usiluje alespoň o bazální pořádek a řád v areálu hřiště, ale jeho úsilí je dokonale a setrvale mařeno lhostejností a jistou tupostí hráčů, trenérů i funkcionářů klubu, který sice nenese žádné jméno, ale snad každý, kdo jen trochu přičichl k provozu reálného okrajového klubu, tomu správci dobře porozumí. Řekl bych to zhruba takhle: Molièrův učeň by měl být povinnou četbou pro kluby od krajských přeborů níž. Tam by se měl prodávat především! Kdyby něco takového nastalo, Officina Praga a s ní S. d. Ch. by z toho mohli mít pěkný vejvar; žádný „samizdat“ o dvou stovkách výtisků, to by byly tisícovky prodaných kusů!

Pohled do úvodní pasáže knihy Molièrův učeň s ilustrací Zuzany Bramborové, repro: Officina Praga

Mě jako pamětníka, který v jednom takovém v klubu coby žák a dorostenec hrál v sedmdesátých letech, udivuje, kolik z toho, co věčně zpruzený správce ve svých poznámkách líčí, mi zní povědomě. Některé jevy jsou zřejmě nesmrtelné, jen třeba sprchy vypadají v 21. století lépe než v normalizačních sedmdesátkách, rovněž míče a dresy jsou kvalitnější, ale zíváctví a určitý druh debility asi trvají. I ten náš správce byl skoro pořád načuřený. Ještě že mě z fotbalu vysvobodila kultura…

Něco málo z Molièrova učně pro představu zacituju. Třeba toto: „Jiným sportovcům pánbů do hlav taky extra nenadělil, to je známá věc, ale pocit, že jsou něco výjimečného, i když hrají B třídu v druhé polovině tabulky, mají jenom fotbaloví dementi. Říkám tomu nízkoprahové sebevědomí, které s běžně známým sebevědomím nemá nic společného. Jde spíš o druh zatmění…“ – Výživná je tato pasáž: „Trendem současnosti je ignorování sezónnosti. To vidíme na příkladu ovocnářského sortimentu. Asi proto se fotbal, letní sport zařazený na program letních olympijských her, hraje celou zimu. Každoroční upřímné překvapení dementů z přítomnosti lednového sněhu a únorového mrazu na hřišti je pro jejich demenci typické.“ – A něco k vysvětlení titulu knížky: „Molière je naším člověkem už proto, že se zabýval takzvaným nízkým dramatem. A přesně to je kopaná.“

Těžko se pak divit molièrovskému správci, že se utíká k detektivním a jiným příběhům některých zahraničních autorek přeložených do češtiny. Sice k nim také má ironické poznámky, ale pořád lepší, než tupí fotbalisti z blbého klubu. Jistěže je to od S. d. Ch. všechno trochu přestřelené, v zásadě však pravdivé.

Humanistická epizoda

Zásadní věta nejnovější knihy S. d. Ch. se nachází hned na její úvodní stránce, coby motto a měla ji pronést spisovatelka Petra Hůlová, autorova partnerka: „Bude to tvoje první lidská kniha.“ A skutečně: takhle přímočaře a bez drtivého sarkasmu Miloslav Vojtíšek možná ještě nepsal. Svazek Gejša je přitom pozoruhodná věc. Autor sice knihu podepsal svým obligátním pseudonymem, ale vystupuje v ní pod občanským jménem a neskrývaně píše o své rodině, v prvé řadě o dědečkovi Gerhardu Vojtíškovi (1923–2008), jehož životní vášní byl fotbal. To jemu se říkalo Gejša. Nejprve za Slavoj Vyšehrad chytal, pak v něm dlouhé roky trénoval mládež a vůbec tenhle klub byl jeho druhým domovem. Brankářem pak byl i autorův otec a rukavice v žákovském a dorosteneckém věku navlékal i pisatel Gejši. A to všechno vedlo k tomu, že se S. d. Ch. pro jednou stal člověkem. A také investigativcem.

Na začátku stála hrstka autorových vzpomínek pro jeden zájmový časopis „o fotbalových nedělích na stadionu Slavoje Vyšehrad očima malého kluka v polovině 70. let“. Časem mu však z toho vykrystalizovala potřeba napsal něco víc především a právě o dědovi Gerhardovi. A tak se S. d. Ch. pustil do důkladnějšího sběru materiálů a výsledkem je Gejša, dvousetstránkový drobný paperback plný černobílých fotografií s docela důkladnými, fakty naplněnými popisky. Textovou část dokumentarista pojal jako nesoustavný vzpomínkový výklad rozdělený do krátkých kapitol. V bezmála kronikářské mozaice přibližuje dobovou komunitu kolem Slavoje Vyšehrad a atmosféru utkání na dotyčném hřišti, které tenkrát bylo škvárové a dění v klubu v podstatě nevinné – srovnáme-li to s tím, co se dělo před pár lety, kdy Slavoj Vyšehrad figuroval ve velké úplatkářské kauze a etická komise v prosinci 2021 vyloučila jeho první tým z třetí ligy do krajského přeboru, páté nejvyšší soutěže (tam hraje dosud, momentálně je v tabulce třetí). Tuto smutnou fázi, kdy do klubu vpluli bezskrupulózní šíbři, autor  nezmiňuje; ani nemá proč.

Gejša v dolní řadě první zleva – tehdy dvaatřicetiletí brankář záložního týmu Slavoje Vyšehrad, repro: ČT art

S. d. Ch. si je vědom, že vzpomínky zkreslují, jsou různě přibližné, proto pasáže, které nestojí na datech a faktech, jež posbíral, formuluje s obezřetností, spíše jako rozpomínku. Ironii se téměř vyhýbá. Kapitoly vybavil svérázným poznámkovým aparátem, v němž ani tak nejde o zdroje jako o doplnění vyprávění o některé detaily. Kniha je to téměř úplně apolitická, respektive autor se vyhýbá explicitnímu komentování politického kontextu líčených časů; společenské poměry paperback odráží mimoděk: třeba popisováním vybavení hřiště a výstroje hráčů či zmínkami o zahraničních výjezdech týmů. A samozřejmě fotografiemi, sice ne úplně skvěle reprodukovanými, ale možná právě i to posiluje jejich „dobovost“. Vidíme na nich nejen pózující týmy a momentky z různých utkání, ale také snímky z klubových a rodinných sešlostí. Všechno jsou to fotky amatérské, často vyloženě neumětelské, ale i to patří ke  svědectví, dobrovolnosti a amatérismu v rodu Vojtíšků sídlícím nedaleko vyšehradského hřiště. Dokonce bych řekl, že v Gejšovi jako celku se nachází i kapka nostalgie – nikoli za dobou ve smyslu takzvaných poměrů, nýbrž za pospolitostí, za určitou „zpomaleností“ každodennosti, za rituály spojenými s aktivitami v malém, ale tradičním a hrdém klubu.

Text se kolem Gerharda/Gejši obtáčí, on je hlavní postavou v rámci jakéhosi kolektivního hrdiny, jímž je vyšehradské společenství. S. d. Ch. složil knihou dědovi neokázalý hold, a když se svého předka snaží ke konci paperbacku obecněji charakterizovat, píše i toto: „Dokud nepřišlo do módy podivné puritánství a pokrytectví k lidskému prožívání, používal se termín ‚umění života‘. Řekl bych, že Gejša toto umění spontánně ovládal, přestože nebyl žádný rentiér a svou vnitřní i vnější radost si musel vyvzdorovat z pozice proletářské.“