Dvaatřicet let poté. Jak Barcelona využila olympiády, aby se stala cool městem

Když se v roce 1992 konaly v Barceloně letní olympijské hry, politická situace byla docela jiná než dnes. Pád Berlínské zdi, zrušení jihoafrického apartheidu, rozpad SSSR… Na olympiádě se objevily týmy Estonska, Lotyšska (poprvé od roku 1936) a Litvy (poprvé od roku 1928). Olympiádu po dvaceti letech v podstatě nikdo nebojkotoval. Více o samotných hrách a jejich historickému kontextu se můžete dočíst na oficiálních stránkách Mezinárodního olympijského výboru. Já se do Barcelony vydala, abych zjistila, jak se město vlivem olympiády proměnilo. A hlavně – jak místa, která tenkrát obletěla svět prostřednictvím fotografií a televizního vysílání, vypadají po třiceti dvou letech.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Možná bych měla poznamenat, že jsem tenkrát ještě nebyla na světě. Nečekejte proto výpravu do hlubin paměti ani nostalgické vzpomínání. Bude to spíš výprava do „živoucího muzea“, dějiště jedné z významných sportovních akcí moderní historie, která tvář města zásadně proměnila. A její ozvěny tu jsou znát i dnes.

Pravděpodobně nejvíce ikonické fotografie z olympiády v Barceloně zachycují skoky do vody. Na snímku Un Sil Ryu, foto: Stephen Savoia – ČTK / AP

Na místo, kde vznikly v roce 1992 pravděpodobně nejvíce ikonické fotografie,  zachycující skoky do vody, jsme zabloudili paradoxně trochu omylem – šli jsme právě od Miróova muzea, které je odsud jen kousek (jistě se nebudete zlobit, že sem právě díky tomuto faktu propašovávám i fotku z onoho muzea).

Fundació Joan Miró v Barceloně uchovává a vystavuje malby, kresby, sochy a koberce Joana Miróa, foto: Kateřina Zemanová

Ale zpátky do baru Salts – Terrassa Bar Montjuïc, který se nachází přímo na tribuně náležící ke skokanskému můstku. Na Googlu má 4,2 hvězdičky a dát si drink, patatas bravas a okouzleně sledovat Barcelonu před sebou (které samozřejmě vévodí stále rozestavěná Sagrada Familia) je podle mě skvělý způsob, jak využít jinak nevyužívané tribuny.

V letních měsících se navíc můžete zchladit i v mělčím bazénu. A k tomu někdy hraje živá hudba. Úspěch tohoto baru i nevelkých bazénů je však zapříčiněn zejména umístěním tribuny s výhledem na město. Lidé prostě milují výhledy. A když je ten výhled okořeněn ještě trochou olympijské historie (bar se k této události hrdě hlásí velkoformátovými fotografiemi), i desítky let poté se sem budou lidi rádi vracet – i když zrovna nebude nikdo skákat z můstků.

Už jsem naznačila, že Barcelona uměla pořádání olympiády náležitě využít. Jak dokládá v knize Architektura olympijských her Martin Vlnas, pouze kolem dvaceti procent výdajů padlo na sportoviště, většina posloužila k vylepšení městské infrastruktury. Jednotlivé městské části se propojily, rozšířilo se metro, zmodernizovala se telekomunikace.

Telekomunikační věž Montujuic právě díky olympijským hrám vznikla, foto: Kateřina Zemanová

To je koneckonců vidět i na telekomunikační věži Montujuic, která právě díky OH vznikla. Navrhl ji španělský architekt Santiago Calatrava a měla sloužit pro bezproblémové televizní přenosy olympiády. Možná v ní uvidíte klečícího atleta s pochodní nad hlavou – a možná taky ne. Tato 136 metrů vysoká věž i z dálky označuje prostranství, jež bylo pro olympiádu naprosto klíčové.

Palau Sant Jordi, krytá aréna, kterou navrhl japonský architekt Aratou Isozakim, foto: Kateřina Zemanová

Hned vedle věže se nachází Palau Sant Jordi, krytá aréna, kterou navrhl japonský architekt Aratou Isozakim. I dnes slouží pro sportovní, ale zejména kulturní akce. Vystoupili tu například Tina Turner, Frank Sinatra, Aerosmith, AC/DC, Britney Spears, Leonard Cohen, Katy Perry, Dua Lipa a mnozí další.

Palau Sant Jordi nepůsobí vytíženě, foto: Kateřina Zemanová

V parných dnech toto prostranství ovšem přívětivé moc není. Sice i odtud je krásný výhled na město, nicméně stín člověk hledá marně. A když se tu zrovna nic neděje, místo působí spíš jako tichá vzpomínka, která nečinně čeká na svou další hvězdnou chvíli. Zato hlavní olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys, který se nachází jen o pár kroků dál, je o něco živější.

Estadi Olímpic Lluís Companys se nachází hned vedle Palau Sant Jordi, foto: Kateřina Zemanová

I když se na něm zrovna nehraje žádný zápas, je možné ho volně a zdarma navštívit. Naopak, ve dnech, kdy se tu něco děje, je veřejnosti zavřený. Postaven byl už v roce 1929 pro mezinárodní výstavu. Pak se využíval i jako uprchlické centrum během občanské války nebo jako útočiště během záplav města v letech 1957/1958.

Estadi Olímpic Lluís Companys je možné volně a zdarma navštívit, foto: Kateřina Zemanová

V letech před olympiádou byl stadion podstatně zrekonstruován. Například atletická dráha se zapustila více do země a – jak zmiňují oficiální stránky stadionu – kameny, které byly kvůli rekonstrukci vyvezeny, se použily pro stavbu Sagrady Familie. Jediné, co zůstalo v podstatě beze změn, je původní fasáda.

Během olympiády tu probíhala například zahajovací ceremonie. Dnes stadion hostí jak sportovní, tak kulturní akce. A momentálně tu hraje i FC Barcelona, neboť jejich domácí (a mnohem větší) stadion Camp Nou prochází rekonstrukcí.

Mimochodem, jen kousek odsud je i Olympijské a sportovní muzeum Joan Antoni Samaranch. Vstupné není drahé, ale bohužel je zajímavější expozice pojednávající o historii olympijských her jako takových než ta o OH v Barceloně, kterou tvoří neživoucí sbírka exponátů s minimálním příběhem a kontextem. Nevyužitá šance.

Pokud se však předem podíváte na (nebo si připomenete) onen zahajovací ceremoniál, pak si tady můžete zblízka prohlédnout i kostýmy vody nebo ohně, které na televizní obrazovce vypadaly docela působivě.

Olympijské hry v Barceloně neznamenaly výhradně úspěch, jak upozorňuje Vlnas v již zmíněné knize Architektura olympijských her. Zisk her byl pouhých 3,8 milionu dolarů, ačkoliv se předpokládalo bezmála stonásobně více (350 milionů). Plavecký bazén byl nakonec dražší, než se očekávalo, své udělala inflace a pohyb měnových kurzů. Nicméně platí, že Barceloně se povedlo využít OH pro svou dlouhodobou strategii rozvoje.

Před olympiádou Barcelona sice měla moře – ale nevyužívala ho. Lokace, které jsou dneska chloubou, kdysi bývaly industriální částí města, což s sebou neslo jak znečištění moře, tak okolí. Žádná pláž, žádná promenáda. Dostat se k moři bylo navíc značně komplikované. To se zásadně změnilo: vlakové koleje se zahloubily pod zem, vylepšilo se čištění odpadních vod, z industriální zóny se stala zóna odpočinku s kilometry chodníků, cyklostezek, pláží (i nudapláží), barů a restaurací.

Olympiáda Barceloně přinesla také snadnější přístup k moři a plážím, foto: Kateřina Zemanová

Tato proměna nastala i proto, že právě do míst, kde dříve býval slum Somorrostro (dnes se takto jmenuje zdejší pláž) a přebývalo v něm kolem patnácti tisíc lidí, byly naplánovány přístav a olympijská vesnice, jež sloužila jako ubytování pro sportovce, po olympiádě obyvatelům města. Gentrifikace se nevyhnula ani Barceloně.

Poslední zastavení míří do netradičních prostor, o nichž byste na první pohled asi neřekli, že byly dějištěm olympijských her. Estacio del Nord, neboli bývalé železniční nádraží, přestalo svému účelu sloužit v roce 1972. Teď je z něj nádraží znovu – ovšem autobusové, a navíc jen na půl; zbytek budovy slouží sportu. Během olympiády se tady hrál stolní tenis. A hraje se tu i dnes. Místo navíc využívá Unie katalánských sportovních federací a kromě multifunkční haly se zde nachází posilovny a bazén. A kolem budovy s krásným skleněným secesním průčelím se rozléhá park.

V Barceloně je zkrátka vidět, jak město dokázalo využít sportoviště (nebo budovy), které mělo k dispozici a většinu peněz investovalo do projektů s trvalejším využitím. I když se nejednalo o nejvýnosnější olympiádu, její dědictví je zde nadále patrné – a má mnohem dlouhodobější charakter a cenu, než by byl býval jednorázový zisk.