Fotbalista Haaland sice je nevídaná individualita, ale stvořily jej širší společenské souvislosti

Hned na začátku se dopusťme norsko-českého srovnání. Norský národní fotbalový tým byl v devadesátých letech průběžně velmi dobrý až vynikající v evropském, ale i ve světovém kontextu. Měl však problém: na světovém šampionátu v roce 1994 nepostoupil ze skupiny, o čtyři roky později vypadl z osmifinále s Itálií. A poté nastal dlouhodobý útlum. Na světový šampionát se Norům povedlo postoupit až letos!

Související článek

Martínez & Rodríguez, jak se to rýmuje. Portréty dvou slavných jihoamerických fotbalistů

• Josef Chuchma

Česká reprezentace si v devadesátých letech rovněž uměla vydobýt respekt, a ještě více než Norové – v roce 1996 získala na evropském šampionátu stříbrné medaile. O osm let později hrála na evropském mistrovství asi nejhezčí fotbal ze všech týmů, v semifinále prohrála s Řeckem, které nakonec turnaj vyhrálo obranářským „antifotbalem“, Češi brali bronz. Roku 2006 se poslední tuzemská silná generace kvalifikovala na mistrovství světa, ovšem nepostoupila ze skupiny do vyřazovacích bojů. Od té doby Češi rovněž nebyli s to se probojovat na světové mistrovství. Stalo se tak až letos. Ovšem dojem, který na nynějším turnaji zanechali, byl ve srovnání s Nory tristní: Češi získali jediný bod a jejich hra vyvolávala znechucení.

Podívejte se na trailer. Na snímku pózuje trenér norského národního týmu Ståle Solbakken s dresem propagujícím dokument Norsko: Černý kůň, foto: Netflix

Netflixovský dvoudílný dokument Norsko: Černý kůň částečně může poskytnout odpověď na to, proč existuje mezi nynější norskou a českou reprezentací tak propastný výkonnostní a „umělecký“ rozdíl, proč Norsko sklízí uznání a Česko na turnaji utržilo ostudu a po zápasech ve skupině se tiše pakovalo domů. Z filmu je zřejmé, že příčina toho rozdílu není pouze sportovní.

Nesmíření

Filmařsky se Norsko: Černý kůň nevymyká z netflixovské produkce fotbalových dokumentů, které streamovací platforma připravila k letošnímu světovému mistrovství. Žádný z nich nemá referenční tvůrčí ambice, s nimiž ke konci minulého desetiletí vznikla série Dycky Sunderland. Letos běží o náhledy na některé fotbalové osobnosti nebo historické kapitoly či regiony, o dynamickou deskripci událostí a efektní vyprávění fotbalových příběhů. Režisér Emil Trier (* 1981), mladší bratr slavnějšího Joachima Triera (* 1974), který režíroval takové snímky jako Oslo, 31. srpna (2011) a Nejhorší člověk na světě (2021) nebo Citová hodnota (2025), v úvodu dvoudílného snímku vzorně přebírá poetiku až bombastických entrée, halasných vstupů do tématu, tak typických pro standardní netflixovskou dokumentární produkci. Ale když Trier splní tyto efektní „náležitosti“, vyprávění se usadí v relativní, zdůrazňuji relativní civilnosti. Hrdina je zde kolektivní – národní tým, s akcentací několika osobností: trenéra Ståle Solbakkena, kapitána Martina Ødegaarda, záložníka Antonia Musy či útočníka Alexandera Sørlotha. Ti také na kameru hovoří, s filmaři komunikují. Ne tak největší hvězda týmu, útočník Erling Haaland – v záběrech samozřejmě vidět je, jeho podíl na současných výsledcích film vyzdvihuje, ale k mediálním vyjádřením obecně zdrženlivý fotbalista se i tady přímým slovům vyhnul.

Na Norsku: Černém koni je patrné, že snímek vznikal dlouho, systematicky, filmaři pobývali s týmem na řadě míst, dění dotáhli až do letošního jara, co nejblíže nyní probíhajícímu mistrovství, k finální nominaci, která byla napínavá, neboť konkurence mezi fotbalisty je nyní v Norsku značná a vedení reprezentace předem nesdělilo jméno jediného nominanta. Vše si nechalo na jednu chvíli. Dokument se v této fázi soustředí na Jense Pettera Haugeho, záložníka, nad nímž visel otazník, zda se do týmu dostane – v rozhodujícím okamžiku hráč na obrazovce sleduje přenos docela svérázného rituálu, který fotbalový svaz (v Norsku mu momentálně šéfuje žena) k vyhlášení nominace připravil.

Motivátor. Trenér norského národního Ståle Solbakken hovoří k hráčům v kabině. Záběr z dokumentu Norsko: Černý kůň, foto: Netflix

O tuzemském národním týmu by pro Netflix vzniknout nemohl už proto, že český fotbal teď nedisponuje mezinárodně zajímavými hráči formátu Haalanda, Ødegaarda či Sørlotha, kteří excelují v nejlepších evropských klubech, přičemž Haaland je vyloženě globální hvězda. Příčiny onoho rozdílu se jeví být obecnější: současná norská generace fotbalistů je obrazně, a v některých případech i doslova generací dětí otců, kteří v devadesátých letech tvořili silný národní tým. Alexander Sørloth je synem někdejšího reprezentanta Gørana Sørlotha; otec Martina Ødegaarda, Hans Erik Ødegaard, byl prvoligovým fotbalistou a nyní je na téže úrovni trenérem; když se Erling Haaland narodil, jeho otec Alf-Inge Haaland hrál anglickou Premier League. Představme si například, že by v současné české reprezentaci hráli synové Patrika Bergera, Pavla Nedvěda nebo Vladimíra Šmicera (je jim tolik jako otcům Ødegaarda či Haalanda). V norském fotbale po odchodu silné devadesátkové generace nastal útlum podobný tomu, jaký se v Česku dostavil, když kariéru skončila generace bergerovsko-nedvědovská. Jenže zatímco v Norsku reprezentace navenek třela výsledkovou bídu, v podhoubí se pracovalo na systémových změnách, které mají značný, ne-li rozhodující podíl na výskytu dnešních hráčů, jež obstojí v nejtvrdší konkurenci. Kdežto český fotbal se za posledních dvacet let neposunul prakticky nikam, respektive v mezinárodním srovnání se propadl, nestalo se tu nic, co by dalo vyrůst hráčům, kteří by byli oporami špičkových evropských klubů.

Těžko to může být náhoda, což také v aktuálním rozhovoru připouští generální manažer reprezentace Pavel Nedvěd, když říká i toto: „Vyčítalo se nám, že nemáme kvalitu, přechodovou fázi, nemáme křídla, nemáme cokoliv. Souhlasím, ale to my také víme. (…) Co všechno nám chybí je fakt, který tady je dvacet let, já jsem u mužstva rok. Je těžké ty limity akceptovat, ale nic jiného nám nezbývá.“ Jenže: za posledních patnáct až dvacet let česká společnost víceméně stagnuje, převažuje zde údržbářský režim, spoléhání se takzvaně na podstatu. (Ostatně obdobný propad dostihl i český hokej.) Kultuře „pohody“ odpovídá i to, že občané si zde také volí vysloveně údržbářskou politickou reprezentaci, která na obyvatelstvo explicitně neklade nároky, neříká veřejnosti nepříjemné věci, nemotivuje občany k chování, jež by nebylo nárokové a bralo v potaz celospolečenské zájmy a – budoucnost.

Kdo by k tomu tady svolil?

Kromě mezinárodní nezajímavosti současného českého kádru se zde jeví být další podstatný důvod, proč by dokument o cestě tuzemského reprezentačního týmu na nynější světový šampionát nemohl vzniknout – a nemusí hned jít řeč o Netflixu a mezinárodním trhu. Co kdyby poctivý, nepíárový dokument o národním týmu chtěla natočit některá ze zdejších televizí? Sotva by uspěla. U Trierova dokumentu je patrná mnohem větší informační otevřenost i sebekritičnost fotbalového prostředí, funkcionáři a lidé, kteří tvoří zázemí reprezentace, se nebrání komunikaci s veřejností, zkrátka celé se to v Norsku zdá být transparentnější.

A ještě jeden společenský aspekt je patrný u dokumentu Norsko: Černý kůň – národní hrdost spojená s odpovědností a touhou prosadit se nejen jako jednotlivec, individualita, ale také jako součást celku, jenž mě přesahuje. Národní hrdost nikoliv v tom smyslu, že vyběhnu na náměstí, když se „našim“ sportovcům zrovna daří a tam vyřvávám, že „kdo neskáče, není Čech“, nýbrž národní hrdost jako vědomě a každodenně prožívaná identita. Tento národní étos je v Trierově snímku přítomný, ve své neokázalé, ale o to pevnější podobě – jen se nesmíme nechat ošálit režisérovým „korporátním“ (rozuměj netflixovským) emocionalismem, kdy některé sekvence přifukuje patetizující hudební doprovod nebo „heroický“ střih. Odmyslíme-li si tyto vyprávěcí úlitby, které Emil Trier učinil v zájmu mezinárodního trhu s jejími požadavky na rychlou atraktivitu, lze brát dokument Norsko: Černý kůň jako zprávu nejen o fotbale. Tím spíše v zemi, jako je Česká republika, v níž žije dvakrát více obyvatel než v řídce, rozlohou bezmála pětinásobně větším norském království.

Lidová tvořivost na norský způsob: národní fotbalový tým coby vikingové, zdroj: Threads – nordic_scandi_fanfocus