Britský režisér Mark Jenkin: Vždy natáčej nohy, protože ve střižně tě jejich detail dostane z problémů

Nápad nechat dvojici postav uvězněnou v minulosti rezonuje s tím, jak sám pracujete. Natáčíte na šestnáctimilimetrový filmový materiál s použitím staré kamery Bolex, kterou musíte neustále ručně natahovat. Uvědomujete si toto spojení?

Až když mi to někdo řekne. Není to vědomé, ale souhlasím, že existuje nějaké propojení mezi tím, jak filmy točím a o čem je točím. Chci natáčet co nejvíc fyzicky a taky chci zobrazovat svoji komunitu, v níž žijí lidé vykonávající fyzicky namáhavou práci. Nevyhnutelně tam tedy nějaká spojnice je, ale nepřemýšlím o tom jako o konceptu.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

U předchozího filmu Enys Men jste si záměrně předsevzal natočit horor. Měl jste u Růže z Nevady také konkrétní záměr?

Tentokrát ne. V roce 2019 jsem natočil jiný film o rybářích – Návnada; šlo o drama, takže se hrozně těžko prezentovalo. Proto jsem pak chtěl natočit žánrový film, abych mohl říct: „Tohle je horor.“ Jenže potom zase čelíte tomu, že polovina vašeho potenciálního publika řekne, že horory nemá ráda, a nepřijde. A hororová komunita vás roztrhá na kusy, protože film neodpovídá jejich názoru na to, jak má vypadat horor. Takže jsem se tentokrát jakýmkoliv definicím vyhnul. A dozvídám se od ostatních, co Růže z Nevady vlastně je. Nejčastěji zmiňují sci-fi.

Sám jsem se vzdal ambice své snímky definovat. Řekněme, že Růže z Nevady je tak trochu duchařina. Vlastně všechna moje díla jsou duchařské příběhy, obsahem i formou. Podle mě se všechny filmy nakonec stanou duchařskými – jakmile je celé jejich obsazení po smrti.

Protože ve filmech sledujeme zamrzlý čas.

Přesně. Když si pustíte třeba snímek z osmdesátých let, jehož hlavní představitelé už nejsou mezi námi, vlastně sledujete zjevení. Poslední dobou čím dál víc přemýšlím nad tím, co film vlastně je, proč jsme ho vůbec vynalezli. Myslím, že začínám chápat, proč je to ta nejlepší věc, kterou kdy lidstvo udělalo. Vynalezlo uměleckou formu, která dokáže udržet lidi naživu a uchovat okamžiky.

Růže z Nevady má oproti vašim předchozím filmům hvězdné obsazení. Proč jste si do hlavních rolí vybral George MacKaye známého z Mendesova 1917 a Calluma Turnera, jenž se objevil například ve Fantastických zvířatech?

Svým hercům nikdy nedávám na začátku číst scénář. Prostě si povídáme a zjišťuju, jestli si sedneme a zda si dokážu toho člověka představit v dané roli. Ve scénáři popisuju postavy úsporně – nikdy tam nevpisuji pocity ani motivace, hercům nedávám instrukce. Každá postava v mém scénáři je vlastně verzí mě samotného. Proto chci nechat hercům co největší prostor, aby do postavy vnesli vlastní osobnost a výklad.

Jak se MacKayovi a Turnerovi líbil váš styl natáčení?

Hodně je zajímal. George si pořád dává výzvy, zrovna měl za sebou nějakou dost experimentální práci. I Callum chtěl udělat něco trochu náročnějšího. Čekala je práce se starou kamerou Bolex, bez synchronního zvuku, pouze jeden nebo dva záběry, a pak se museli vrátit a nahrát všechny dialogy. Nejdřív jsem se bál, že budu muset trochu své způsoby změnit, abych jim vyšel vstříc. Ale bylo tomu naopak: chtěli zažít můj šílený způsob natáčení. Oba jsou umělci, kteří se chtějí rozvíjet. A k tomu potřebují výzvy.

Během natáčení se oba museli naučit pracovat na lodi a s rybami. Jaké to pro ně bylo?

Skvělé, hráli postavy, které předtím na lodi nikdy nebyly. Takže potřebovali být v té práci ze začátku špatní. Točili jsme víceméně chronologicky, aby mohli své dovednosti rozvíjet. Navíc jsme měli na lodi Francise Mageeho, který se léta živil jako rybář, než se stal hercem. Takže uměl řídit loď, rybařit, ovládat naviják i sítě. Nejenže to pomohlo Georgeovi a Callumovi, pomohlo to i mně, protože loď měl vždycky někdo na povel. Taky to vytvořilo kontrast — pokaždé, když Francis ležérně přešel po lodi, zdůraznilo to, jak nepatřičně obě další postavy – Nick a Liam – na té lodi vypadají, jak na ni nepasují.

Z filmu Bait, foto: © Early Day Films

Kromě detailů rukou a tváří máte ve filmu i spoustu detailů bot. Proč?

Už jsem slyšel, že mám na boty fetiš. Myslím, že to vychází z toho, co mi kdosi řekl na filmové škole: Vždycky natáčej nohy, protože ve střižně tě detail nohou dostane z problémů. Když máš záběr postavy na jednom místě a v dalším záběru stojí už jinde, ale nenatočil jsi ten přechod, tak stačí mít záběr na nohy. Od té doby se tím řídím, stalo se to součástí mé práce a lidi to začali komentovat. Třeba v Návnadě jsem natočil postavy v pracovních botách a botách na dovolenou. A vzpomínám si, jak mi na Berlinale někdo řekl, že o postavách vypovídám prostřednictvím bot, které nosí! To se stává docela často — potřebujete kritika, aby vám řekl, co jste udělali. Někdy sice nesdělí pravdu, ale někdy si řeknete, že na tom možná něco je. I ruce toho hodně poví. Detail kousku těla často sdělí mnohem víc než obličej a rozhodně víc než dialog.

Takže nohy mi pomáhají ve střižně, ale zároveň o postavách něco vypovídají. V Růži z Nevady je část, kdy vidíte nohy Nicka na palubě lodi, a pak nohy Liama – Nick se snaží na lodi najít pevnou půdu pod nohama, zatímco Liam se ani nehne. Ať to funguje, nebo ne, pro mě to byl pokus ukázat, jak je jeden člověk na lodi jako doma a druhý ne — bez dialogu, dokonce bez záběru obličejů.

Postava Nicka se nalodí na palubu Růže z Nevady. Tím ztratí rodinu, ale pomůže komunitě své rybářské obce. Stavíte rodinu a komunitu do opozice?

Ne. Ty hranice jsou rozmazané. Mám partnerku a dva nevlastní syny. Co ještě je a co už není rodina? Nerad mluvím o pandemii, protože nechci, aby to vypadalo, že mě ovlivnila ve všem. Ale pandemie a lockdown mi rozhodně zviditelnily, co to komunita je a jak hodně vlastně je součástí mé rodiny. Lidé, kteří jsou sami, spoléhají na druhé, zvlášť v situacích jako pandemie.

Kromě režie a scénáře zastáváte i řadu dalších prací. Jaká vás nejvíc uspokojuje?

Dávání rozhovorů, protože to znamená, že je hotovo. Vůbec mi nevadí věnovat se propagaci mých filmů. Jakmile je dílo dokončeno, můžu o něm mluvit donekonečna. Navíc to je důležitá část procesu. Nicméně tím, že na filmech dělám skoro všechno, nikdy se nenudím – vždycky můžu přepnout na něco dalšího. Když jsem třeba ve střižně, tak ve stejném prostoru dělám ruchy a hudbu. Když mě zrovna nic nenapadá u obrazového střihu, nemám ten správný záběr nohou, aby fungovala scéna, začnu se věnovat hudbě. A když mě hudba přestane bavit, nebo když mi dojdou kreativní myšlenky, strávím den nahráváním ruchů kroků: pustím si film se ztlumeným zvukem, dívám se na něj a nahrávám kroky. Díky tomu mě to, co dělám, vždycky nadchne. Když mě něco přestane bavit, přesunu se k tomu, co mě bavit bude.

Snažím se tím vytvořit způsob práce, který zachovává dětské nadšení z filmařiny – stejné, jaké jsem měl ve čtrnácti, když jsme s kamarádem dělali filmy. Napsali jsme je, zrežírovali, zahráli, natočili, ozvučili. Bylo to tak vzrušující! Proč bych ve svých padesáti neměl dělat filmy stejným způsobem a se stejnou mírou nadšení?

Doporučujete tenhle styl natáčení i svým studentům?

Přímo tenhle ne. Doporučuju jim, ať si vytvoří způsob práce, který je baví tolik, jako ten můj baví mě. Kdybych jim řekl, ať pracují stejně jako já, a jim by se to nelíbilo, mohlo by je to od filmařiny odradit. Točím všechno na filmovou surovinu, ale studentům říkám, ať klidně točí na iPhone, když je to chytne. Tahle umělecká forma je stará sto třicet let, takže neposlouchejte, jak se to má dělat.

Studentům, kteří připravují svůj absolventský film, vždycky říkám, ať následují svůj instinkt a dělají, co je nadchne, protože takhle svobodní už nikdy ve filmování nebudou. Jakmile opustí školu a ocitnou se v reálném světě, kde budou muset platit účty, budou dělat i věci, které dělat nechtěli. Říkám jim proto: „Tohle je váš klíčový okamžik, kdy máte experimentovat a zjistit, kam až filmové umění dokážete posunout.“