Komentář: Všechno (zatím?) zůstává při starém. Kultura je otloukánek
Vítězové voleb si v těchto dnech vyjednávají, kdo obsadí jaké ministerstvo. Ačkoliv předvolebním heslem koaličních partají byla ZMĚNA, v jednom se dle dosavadních zpráv nezměnilo nic: kultura je při obsazování postů na chvostu zájmu.
Ne že by v pětikoalici nebyli lidé, kteří nemají s kulturou nic společného. Pražský volební lídr Starostů Jan Lacina se pohybuje v kultuře dlouho jako scenárista a producent. Za STAN hájí barvy i Roman Bělor, ředitel hudebního festivalu Pražské jaro. Z těch, kteří měli program kultury na starosti ve vítězné koalici Spolu, se vyskytuje kupříkladu ředitel festivalu Svět knihy Radovan Auer (za TOP 09). Ale když se server Seznam Zprávy pár dní po volbách tázal, kdo z nich by měl o ministerský post zájem, přihlásil se k tomu pouze Lacina. Bělor chce dát přednost práci poslance a Auer by měl nadále raději na starosti knižní veletrh než ministerské povinnosti. Svým způsobem se jim nelze divit: ministerské angažmá je vratké, a přitom těžko z pozice člena kabinetu můžete nadále řídit festival nebo veletrh.
Chtěl by, ale nejspíš má smůlu. Jan Lacina (* 1970). Místostarosta Prahy 6, kde zodpovídá za oblast správy majetku, kulturu, sport a volný čas. Profesně působil jako reportér v Reflexu, TV Nova, Lidových novinách a Prima TV. Jako producent, scenárista či režisér se později podílel na několika TV cyklech, mimo jiné Krásný ztráty, 13. komnata, Albertov 16:00, foto: Wikipedia.org – Archiv Jana Laciny
Jan Lacina i nadhodil svoji představu o úkolech ministerstva kultury. Mluví o bezmála legendárním jednom procentu výdajů na kulturu z rozpočtu státu. Pamětníci vědí, že tohle byla mantra obdobně legendárního ministra kultury Pavla Dostála (ve funkci byl od července 1998 do července 2005) – a dosud na ni nikdy nedošlo. Váhu ministerstva by Lacina chtěl posílit tak, že by pod ně spadal i cestovní ruchu, čímž by resort získal na společenské a ekonomické váze. A také by Lacina rád novelizoval zákon o České televizi a Českém rozhlase, aby veřejnoprávní média byla více odstíněna od intervencí politiků.
O pár dnů později však prosákly zprávy, že tím, o kom se uvažuje na post ministra kultury, je starosta Prahy 6 Ondřej Kolář z TOP 09. Ten by prý sice raději byl ministrem zahraničí, ale protože šéfkou sněmovny nejspíš bude předsedkyně jeho partaje, TOP 9 už na těžkou váhu ministra zahraničí nemá nárok. Takže na Koláře muší váha jménem kultura „vybude“. Pokud to takhle dopadne, bude to zcela v řádu dosavadních zvyklostí. Ostatně dosluhující ministr kultury Lubomír Zaorálek byl kdysi rovněž ministrem zahraničí. Sluší se však podotknout, že si Zaorálek při své kulturní misi počínal lépe než většina jeho předchůdců na tomto postu.
K tomu osobní poznámka: když minulý měsíc fotograf Josef Koudelka na ministerstvu kultury veřejně ohlašoval, že uzavřel jednu důležitou kapitolu postupného darování svého díla českému státu, ministr Zaorálek na onom setkání ke Koudelkově díle rovněž promluvil – a nebyla to řeč mimoně, státního úředníka, který jen zdvořilostně a obecně cosi z povinnosti plká. Vzpomenu-li si třeba na nebohou ministryni kultury Alenu Hanákovou z Nečasova kabinetu, tak Zaorálek z toho vychází velmi slušně.
Kulturní veřejnost, více či méně závislá na dotacích ministerstva kultury, možná bude na nedlouhou, povětšinou covidovou éru Lubomíra Zaorálka v tomto úřadě vzpomínat ještě s respektem, ba s lítostí. Byl to totiž ministr rozdavačné vlády, ať šlo o peníze domácké anebo evropské. Příští kabinet nečeká ekonomicky nic hezkého. A jak to tak bývá, kultura je sice jedním z nejstřídmějších ukrajovačů za společného rozpočtového krajíce, zato bývá nasazena do čelných pozic, jakmile má dojít na škrty. A protože vstupujeme do fáze, kdy nemalá část společnosti bude ráda, když bude mít za co svítit, topit a co jíst, nebude post ministra kultury žádná selanka – jakoby ostatně selankou tahle pozice někdy byla… Lidé z kulturního provozu se totiž umí dramaticky ozvat, dokáží se dostat do médií, aby hájili své zájmy.
A pak je tu ještě jeden aspekt příštího „ministrování kultuře“, o němž se zatím prakticky nemluví a nepíše. Vyjma Pirátů jsou všechny ostatní partaje pětikoalice v zásadě středopravé. Pro Piráty nebyla kultura priorita: pokud se vůbec nějak cíleněji zajímají o kulturu, pak především o věc co nejsvobodnějšího chápání autorských práv. A u ostatních čtyř stran je ideové zakotvení a s tím související chápání kultury ne zcela jednoznačné. Jemně řečeno. (Ne však, že by ideové zakotvení Pirátů bylo jasnější.) Těžko si tedy učinit představu, jaká bude koncepce kulturní politiky. Bude si vláda vědoma, že kultura je dnes průmysl, který stojí za to podporovat, protože dokáže přinášet pro společnost nepřímý ekonomický profit? Anebo se kulturní sektor nechá jakž takž udržet při životě, ale budou se „vyžírkové“ z kulturní fronty držet na krátkém řetězu, protože lidi se mají postarat sami o sebe a kultura je beztak jen nadstavba? Teď to nevíme. Odpoví čas. Jisté je, že kulturní veřejnost by měla být ve střehu a nedělat si iluze, ačkoliv z valné části téměř jistě hlasovala právě pro ty partaje, které nyní sestavují příští vládu.
