Miloš Forman pracující v hudebním rytmu. Například v ragtimu
V úterý 28. července, od osmé hodiny večerní, uvádí ČT art film Miloše Formana z roku 1981 Ragtime. Při té příležitosti připojujeme k němu několik málo poznámek.
Dne 2. února 2019 měl na ČT premiéru unikátní, dlouho nesehnatelný dokument belgické televize Chytilová versus Forman (1981). Vznikl během natáčení Formanova snímku Ragtime. Více než průběh samotného natáčení Chytilovou zajímaly Formanovy postoje k filmařině, ve střetu se tu ocitají přísně racionální náhledy Chytilové se spíše intuitivním přístupem Formanovým, odmítajícím filozofovat o významech a smyslu (nejen) filmového díla, neboť ty má odečítat až příjemce (tedy čtenář, divák, posluchač…).
Hudba ve Formanových dílech zaujímá důležitou roli. Doplňuje vztahy mezi postavami, dotváří kolorit prostředí, jak dokládá celý příběh středometrážního Konkursu. A když ve Formanových českých filmech (Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko) přišly na řadu scény z tancovaček, vypovídaly nejen samy o sobě, zároveň předznamenávaly celkové vyznění příběhu.
Ve svých amerických snímcích Forman propůjčil hudební složce ještě větší důležitost. V úvodu Taking Off, kde se v rychlém sledu vystřídá řada pěveckých uchazečů a uchazeček, zopakoval postupy z Konkursu. Ve svém autorském příspěvku do olympijského dokumentu Viděno osmi pracoval s hudbou coby kontrapunktickým doplňkem ke zpomaleně natočenému dobíhání zcela vyčerpaných závodníků. V muzikálu Vlasy hudba i texty písní mají výrazně protestní ladění – v souladu s dramaturgickým pojetím. V Amadeovi Forman nechal znít Mozartovy skladby coby integrální součást umělcova životopisu a navíc s nimi pracoval v určitých významových kontextech (komponování Requiem se mění v symbol přibližující se smrti).
Přítomnost hudby – přinejmenším jako skladebného principu, jenž se odráží i ve vizuálním řádu – je důležitá rovněž v Ragtime, tedy v adaptaci stejnojmenného románu E. L. Doctorowa (česky vyšel roku 1982). Jako jeden z mála Formanových titulů se tento do zdejších kin nikdy nedostal. Zůstáváme tak více či méně ochuzeni o podmanivé výtvarné ztvárnění, halené do pastelových barev a jemných polostínů, které nasnímal Miroslav Ondříček. Plné vyznění obrazové stránky si vyžaduje velké plátno, nikoli televizní obrazovku, byť jakkoli velkou a technicky vybavenou. Proto uvedení Ragtime přijímejme spíše jako informativní záležitost, jakkoli cennou.
Podle výkladového slovníku termín „ragtime“ označuje především klavírní styl, kdy – laicky naznačeno – levá ruka udržuje pravidelně akcentovaný pochodový (nebo polkový) rytmus, zatímco druhá hraje synkopovou melodii. Ragtime je považován za přímého předchůdce jazzu, největšího rozkvětu dosáhl na přelomu předminulého a minulého století. Jiná charakteristika v něm vidí rozdrobený nervózní rytmus – a při sledování filmu nelze přehlédnout, že právě tento výklad postihuje i způsob Formanova vyprávění.
Ragtime se odehrává počátkem minulého století, v době, kdy americká společnost zažívá nebývalý rozkvět. Pro ještě nedávno téměř bezprávné skupiny obyvatelstva se automobil stává znakem prestiže. Příběh obsahuje řadu vedlejších linií, načrtává množství epizod, jež nemají daleko k pikantním klepům. Musíme čekat vlastně až do poloviny příběhu na jádro věci – na rasistickými předsudky podbarvený výbuch nesnášenlivosti. Začalo to přitom docela nevinně – hovnem (s prominutím) na nablýskaném černochově autě. Ze zdánlivé lapálie se vyvine složitý kriminální případ, který musí zdolávat zvláštní policejní jednotka. Jako její šéf se představí James Cagney, exponovaný herec z třicátých až padesátých let (známý z gangsterek jako Veřejný nepřítel, Hříšní andělé či Bílý žár i z komedie Raz, dva, tři), v době natáčení již roky na zaslouženém odpočinku. Řekl bych, že Ragtime právě teď nabývá na netušené aktuálnosti: ukazuje, že „černošská hrdost“, koncentrovaná v hnutí Black Lives Matter, má dávné kořeny.
Forman věnoval značnou péči dobovým reáliím. Občasné nadhledy na zalidněné ulice prozrazují realizační možnosti, související s náležitým rozpočtem velkofilmu. Přesto se režisér soustředil zejména na komorní výjevy, byť pojednané ve velkolepém provedení – viz třeba scény honosných banketů. Zjistíme, že přitažlivost dívčích těl nesytí až pozdějšího Valmonta, nýbrž že tvoří důležitou součást událostí už v Ragtime. Tehdy začínající, dvacetiletá Elizabeth McGovernová (poprvé na sebe upozornila v Obyčejných lidech a poté jsme ji mohli vidět například v krimi Okno z ložnice či ve sci-fi Příběh služebnice) tu ztvárnila svůdnou a koketní Evelyn, kvůli níž také padají vražedné výstřely. A na okraj: v drobných rolích se mihnou Jan Tříska a Pavel Landovský.
Ragtime nepatří k Formanovým nejúspěšnějším dílům. I když, jak se to vezme: výpravný snímek byl nominován na Oscara v osmi kategoriích, pravda, nezískal ocenění v žádné z nich. Ragtime lze vnímat coby dílčí obraz kořenů dnešní americké společnosti. Ostatně zájem o generaci průkopníků inspiroval vznik řady umělecky ambiciózních filmů. Připomeňme alespoň westernovou epopej Nebeská brána (režie Michael Cimino), již zmíněnou gangsterskou fresku Tenkrát v Americe (Sergio Leone) nebo Věk nevinnosti a Gangy New Yorku (v obou případech natočené Martinem Scorsesem).
Miloš Forman vede při natáčení filmu Ragtime herce Jamese Cagneye, foto: Paramount Pictures
Ragtime (USA 1981, stopáž 155 minut)
Režie: Miloš Forman, scénář: Michael Weller, kamera: Miroslav Ondříček, hudba: Randy Newman, kostýmy: Anna Hill Johnstoneová, výprava: John Graysmark. Hrají: Howard F.Rollins, Brad Dourif, Elizabeth McGovernová, James Cagney, Moses Gunn, Mandy Patinkin, Mary Steenburgenová, Jeff Daniels, James Olson, Donald O’Connor, Norman Mailer, Samuel L. Jackson, Jan Tříska, Pavel Landovský a další.
Uvede ČT art v úterý 28. července 2020 od 20:00 hodin, v iVysílání si jej lze pustit do čtvrtka 4. srpna 2020.
