Nejsem automat na písničky ani jukebox, říká hudebnice Lenka Dusilová

Zpěvačka Lenka Dusilová,
Zpěvačka Lenka Dusilová, foto: ČTK – Kateřina Šulová

Letos se velmi ohlížíte za svou dosavadní kariérou i životem. Jaké to pro vás je vracet se takhle intenzivně do minulosti?

Udělala jsem si bilanční a retrospektivní rok. Po dlouhém naléhání některých fanoušků jsem jim vyšla vstříc a podívala se i do staršího repertoáru. Oprášila jsem věci, které jsou rockovější nebo přímočařejší. Sestavila jsem koncertní playlist, který sahá až ke kapele Sluníčko a Pusa a není tolik artový.

Nicméně vzhledem k tomu, jaké karty jsem měla v rodině rozdané od malička, mám pocit, že jsem vždycky žila trochu v minulosti a s lidmi, kteří už tu nejsou. Takže jsem naučená jít proti proudu životní řeky. Ale tohle období brodění se rodinnými zátěžemi jsem v tvůrčím procesu už uzavřela. Teď vedu dialog spíš s našimi dětmi, se současnou generací mladých hudebníků, a svou řeku nechávám plynout po proudu času…

Je nějaká píseň, k níž jste se během toho bilancování už z jakéhokoliv důvodu nechtěla vrátit?

Jsou písně, ke kterým se člověk nechce vracet, ale většinou je to proto, že něco drhne po zvukové, aranžérské nebo textové stránce nebo jsem z nich generačně vyrostla. Jinak si nemyslím, že by člověk měl ze života vymazávat různé situace a zážitky. Všechny jsou součástí příběhu a procesu. A to samé platí v hudbě. Hudba je pro mě léčivá, je to záznam prožitků a určitá terapie.

Myslím si, že je dobré nebát se přijmout smutek, pokud ho cítíte a projít jím, protože to tím člověk pročistí. V těle máme zapouzdřených spoustu starých strachů a nekonečno emocí, o nichž ani nevíme. Písně jsou pro mě brány, které otevírají emoce i na nevědomé úrovni. Nemusíte všechno analyzovat, prostě to jen prožijete. A to je zdravé.

Koncert Lenky Dusilové v Olomouci, Koncert Lenky Dusilové v Olomouci, foto: Jiří Kubínyi

Překvapuje vás za ty roky na scéně na hudebním světě ještě něco? 

Možná mě překvapuje, že mě to baví čím dál víc a že mi jdou věci, kterých jsem se dřív hrozně bála, hlavně v tvůrčím procesu a interakci s hudebníky. Mám stále větší vnitřní jistotu, že jsem na správném místě a dělám to, co mám dělat. V hudebním prostoru se totiž cítím bezpečně a dobře. Mám dětskou radost z toho, že vznikají nové věci a že se člověk může odvážit tvořit s dalšími lidmi. Interakce mě hrozně baví. Každá spolupráce je vykročení z komfortní zóny, kde vzniká vzrušující napětí, spojené s pochybnostmi, že pohořím nebo to nezvládnu. A někdy se skutečně ukáže, že jde o slepou uličku, ale to je součást procesu. Člověk se nemá bát prozkoumat, kam ho to pustí.

Co mě ovšem pořád překvapuje, jsou lidské povahy. Někteří lidé, kteří mají v rukou moc a odpovědnost za správu věcí, dokážou devastovat vnitřní funkční ekosystémy, nejen celého kulturního prostoru.

Narážíte na politickou situaci?

Svým způsobem ano. Jsem ze současného dění dost zklamaná.

Ovlivňuje vás to nějakým způsobem napřímo?

Ano i ne. Vždycky se o sebe nakonec dokážu nějak postarat. Ale mrzí mě to. Hlavně kvůli budoucnosti, kvůli našim dětem.

Máte pocit, že vy sama máte za ty roky už na hudební scéně pevnou půdu pod nohama?

Beru to tak, že v životě neexistuje žádná záruka trvalé stability nebo jistoty zvenčí, o kterou se můžete opřít. Sama ovšem mám ráda pocit pevné půdy pod nohama. Stabilitu pořád nacházím a ztrácím. Občas se to prostě kýve.

Zpěvačka Lenka Dusilová Zpěvačka Lenka Dusilová, foto: David Urban

Takže co pro vás znamená pevná půda pod nohama?

Poznávat lépe své já, své reakce, vlastnosti, svoje strachy a možnosti. A v krizových chvílích se opírám o nějaké kotvy či nástroje, co mi pomáhají se stabilizovat. Často si stačí třeba jen připomenout, co už mám za sebou, co všechno jsem zvládla a přežila. A kde teď jsem. To mě vrací k sobě a mým schopnostem, že dokážu vždy najít řešení. Jinak je pohyb v uměleckém prostoru a tvůrčím procesu neustálý adrenalin a svým způsobem i boj o přežití.

Je to pořád drsný boj o přežití? Nejste na scéně přece jen natolik zavedená, že to máte v něčem snazší?

Drsný mi přijde silný slovo. Je to spíš opakující se napětí. Zavedená sice jsem, ale nejsem automat na písničky ani jukebox, kterého baví vyhovět poptávce. To nikdy nebyla moje priorita. Od té doby, co mám syna, přemýšlím mnohem úzkostlivěji, co budu dělat za půl roku, za rok a jak nás uživím.

Nikdy jste v životě neměla plán B, kdyby to s hudbou nevyšlo?

Celý život uvažuju, čím bych se mohla živit, kdybych hudbu z nějakého důvodu nemohla dělat. Zatím mám to požehnání, že se jí živím a můžu ji dělat.

Nicméně svůj plán B jsem začala budovat během covidu. Dělám hudební workshopy, sdílím zkušenosti s lidmi, kteří se zajímají o hudbu a chtějí si zazpívat, nebo hledají vlastní hudební cestu. Dělám to asi osmým rokem a moc mě to baví. A zabírá mi to stále víc prostoru, i když ne tolik, kolik bych si představovala.

Zpěvačka Lenka Dusilová, Zpěvačka Lenka Dusilová, foto: David Urban

Takže plán B byla vždycky hudba?

Když se něčemu věnujete celý život, uvědomíte si, že kdybyste měla začínat v jiném oboru úplně od začátku, spousta lidí to bude dělat mnohem lépe než vy. Kdybych přišla o hlas či sluch, musela bych samozřejmě řešit, co dál.

Ještě k tomu covidu: Pro muzikanty to byla velká zkouška. Začala jsem pracovat s úzkostmi a beru to jako docela dobrý trénink odolnosti. Nevíme totiž, co nás čeká, ale řekla bych, že tehdy to byla vlastně ještě docela legrace.

Jste optimistka?

Myslím, že jsem mnohem větší optimistka než dřív. Zároveň je dobré připravovat se na to, že doba třeba nebude jednoduchá. Možná bude všechno v pořádku, ale je dobré přemýšlet o tom, že to tak být nemusí. Jsme obklopení opravdu toxickým prostředím.

Mám jednu hezkou písničku Spatřit světlo světa z mojí druhé sólové desky. Je o tom, že si člověk může zvolit, jak bude realitu prožívat. Jestli ji protrpí ze strachu z konce světa nebo se na ni bude dívat pozitivně a třeba z ní bude hledat cestu ven.

Spatřit světlo světa
Píseň Spatřit světlo světa Lenky Dusilové, zdroj: YouTube

Je něco, co jste si v hudebním světě ještě nevyzkoušela a chtěla byste?

Mrzí mě, že nejsem třeba zrovna moc dobrá obchodnice. Mám pocit, že mi pořád v tomto směru něco uniká. Nějaký funkční systém. Řeším to i s rozvojovým koučem, jak věci zlepšovat, líp komunikovat… Ale vzhledem k mému uvažování, uměleckým představám a nárokům narážím na to, že to všechno je někdy těžké propojit dohromady.  Taky žiju nejméně dvě hudební paralely, které mě baví a mezi nimiž osciluju. Z marketingového hlediska je to někdy složité. Děláte víc projektů a musíte přitom dávat pozor, abyste navenek nevytvářela chaos. Kdybych si ale měla vybrat jen jednu cestu na základě nějakého kalkulu, stejně by to u mě nefungovalo.

Když se ohlédnete za svou dosavadní hudební kariérou, co byly její zlomové body?

Asi hlavně to štěstí, že jsem potkávala hudebníky s osobitým tvůrčím světem i silné osobnosti, od kterých jsem získala spoustu zkušeností. Zlomové bylo třeba to, že jsem v dětství sdílela pokoj se starším bráchou, který hrál na kytaru. A mě to chytlo. Zásadní bylo přestěhování se do Prahy, abych mohla zpívat v Bambini di Praga, za to děkuju mámě. Nebo setkání s Davidem Kollerem. Důležitá byla také cesta do Ameriky s kytaristou a producentem Martinem Ledvinou, kde jsme poznali jiný přístup k hudbě, pokoru a obrovské muzikantství. Ale těch zlomových bodů přišlo ještě mnohem víc později…

Koncert Lenky Dusilové v Olomouci, Koncert Lenky Dusilové v Olomouci, foto: Jiří Kubínyi

Změnil se po narození syna váš přístup k hudbě nebo to, jak ji vnímáte?

Nejsem si toho vědomá. Možná jsem zásadní proměnou prošla už před jeho narozením. Objevila jsem ale v sobě ohromnou sílu. Péče o dítě je náročná a zároveň člověk chce pokračovat v kariéře, pracovat, cestovat, točit desku a být se svým dítětem. Byla jsem se synem první rok na cestách s hudbou pořád a překvapilo mě, kolik síly jsem v sobě našla.

Zajímavé bylo vystupování po šestinedělí, kdy jsem jela na turné s Lucií. Vytvořili pro nás zázemí, abych mohla se synkem na turné jet. A moje emoční prožívání bylo hodně jiné. Na pódiu jsem tehdy cítila velkou křehkost, jako bych byla za sklem.

Dítě jsem nevnímala jako překážku, abych mohla dělat hudbu a svou práci. Pro pořadatele to byla občas samozřejmě trochu výzva, stejně jako pro mámu hudebnici, aby si na cestách obhájila důstojné zázemí, kde dítě může být.

Synovi je dnes dvanáct. Myslíte si, že se podmínky pro to, o čem mluvíte, za tu dobu změnily?

Možná ano, ale moc jsem o tom s ostatními hudebnicemi nemluvila. I když vím, že před pár lety se podobnému tématu věnovala třeba hudebnice Marie Kieslowski, která vydala ke svému albu knihu rozhovorů s matkami-muzikantkami, jak to jdou tyhle dvě role skloubit dohromady. Vnímám, že se podobným tématům občas dává prostor na některých platformách. Není to jen otázka rodičovství nebo žen. Některé mé kámošky samoživitelky, které mají velké zkušenosti ve svém oboru, při hledání práce narážejí na to, že zaměstnavatel třeba nakonec vybere někoho mladšího…

Vnímá váš syn, co děláte? Čte rozhovory nebo poslouchá vaši hudbu?

Nevím, jestli to nějak zvlášť zkoumá. Občas dostane od někoho zpětnou vazbu, ale nechce s tím mít moc společného. Nezdá se, že by se o mou práci nějak zajímal nebo chtěl chodit na koncerty. Má svoje zájmy. Děti si řeší svůj svět a mají toho dost – školu, internet, vztahy, dospívání.

Koncert Lenky Dusilové v Olomouci, Koncert Lenky Dusilové v Olomouci, foto: Jiří Kubínyi

Takže mu nevadí, když o něm mluvíte v rozhovorech?

To si nemyslím. Sama hledám hranici a někdy si vyčítám, že o něm mluvím víc, než je zdravé. Nedávno jsem si to znovu uvědomila a musím si na to dávat pozor.

Do nového dokumentu ČT artu Příběhy českých alb bylo vybráno vaše album Baromantika. Bylo i pro vás osobně tohle album něčím zvlášť důležité?

Šlo o velmi úzkou a krásnou spolupráci čtyř silných hudebních osobností. Byl to velmi svobodný tvůrčí proces, nestanovili jsme si žádné hranice. Trochu mi to připomínalo tvoření s předešlým hudebním projektem Eternal Seekers, který pro mě byl zlomový tím, že spojoval tři odlišné hudební vesmíry. Byl to také můj první výraznější vstup do prostoru nezávislé hudby, mimo velký label, a to bylo osvobozující.

Ale hlavně mě vždycky inspirovali hudebníci, kteří hledají hlubší smysl a koncept a přinášejí něco překvapivého a silného. Inspirují mě třeba nadčasová Laurie Anderson, Iva Bittová, Načeva nebo PJ Harvey. Není důležité, kolik je hudebníkům let, důležitý je jejich proces, příběh, kontinuita.

Lenka Dusilová
Lenka Dusilová v dokumentu Příběhy českých alb, zdroj: iVysílání

Aktuálně pracujete na konceptu mezigeneračních dialogů. Při něm ovšem z podstaty věci asi nějak řešíte, kolik je „druhé straně“ let…

Ano, je to samozřejmě tím, že jsem máma a chci vést dialog s mladší generací. Přístup mladší generace a současné hudební prostředí mě baví. Mnozí z nich bývá mnohem zodpovědnější, jdou si sebevědomě za svými záměry. Zdáte se mi pozitivnější než lidé mé generace. Záleží také na tom, v jaké bublině hudebníky hledám. V mainstreamu jsem oslovila některé osobnosti, které mají zajímavý příběh, jsou supertalentovaní. Nejde mi o jejich clickbaity. Ale tam mě to moc nepouští. Na alternativní scéně potkávám víc otevřených lidí ke spolupráci. A ti do toho jdou fakt srdcem. Ale ujasnila jsem si, že věk není rozhodující. Mám jasno, že chci spolupracovat s lidmi, kteří o to fakt stojí.

S kým nejmladším jste v rámci mezigeneračních dialogů tvořila?

Teď v listopadu budu mít session s jednou nejmenovanou patnáctiletou talentovanou hudebnicí. Zatím nechci říkat předem jména. Nemám s tím dobré zkušenosti.

Lenka Dusilová v dokumentu Lenka Dusilová v dokumentu Příběhy českých alb, foto: David Raub

Na Spotify je zatím k poslechu váš hudební dialog se zpěvačkou Kvietah. A mám pocit, že měl vzniknout i song s Benem Cristovaem…

Ano, ovšem nakonec nejspíš nevyjde i přesto, že byl blízko finální verzi. Mrzí mě to, ale je to vlastně v pořádku. Do každého tvůrčího procesu jdu s riskem, že se nakonec může ukázat, že to druhému člověku nevyhovuje nebo se mu to nehodí do jeho cesty. To je riziko těchto dialogů. Na albu budu od nového roku pracovat už intenzivněji. Chci ho příští rok dokončit a pak ho vypustit do světa.

Související