Při psaní o českém popu jsem se nebránil divočejším interpretacím, říká publicista a spisovatel Karel Veselý

V Touhách a snech píšete, že jste si dlouho myslel, že „český masový vkus stojí maximálně tak za sžíravý výsměch“. Nakolik se to po dopsání knihy změnilo?

Vůči tomuto výsměchu jsem se chtěl zpětně vymezit a ukázat, že i masová kultura stojí za reflexi. Premisa mé nové knihy je brát pop, masovou kulturu vážně. Na Západě se tento přístup objevil už před mnoha lety, zhruba v první dekádě tohoto tisíciletí; označoval se slovem poptimismus – souvisí s tím, že lidi začali psát na blogy a do hudební publicistiky tak pronikali i ti, kteří by se jinak k nějaké seriózní reflexi hudby nedostali. Díky tomu se začal brát vážně osobní vkus každého posluchače či blogera. A vedlejším produktem tohoto fenoménu byl posun publicistiky vstříc hudebnímu mainstreamu. Hudební servery jako Pitchfork, které do té doby reflektovaly především indierockové kapely, najednou psaly recenze na Britney Spears nebo Beyoncé.

Tento směr mě dost ovlivnil, ale k nám nikdy tak docela nepronikl. Pop je v našem vnímání pořád oddělen od seriózní hudby i od společenského a politického dění. Pravda je, že pop u nás neodráží názory menšin, jako to třeba v anglojazyčném světě dělá rap nebo taneční hudba. Proto jej považujeme za část kultury, která nás spíš otupuje. Napadlo mě tento názor otestovat – podívat se na „upadlý“ pop z poptimistické pozice a hledat ve zdejší populární hudbě zprávu, poselství, názor či téma.

Publicista a spisovatel Karel Veselý. Foto: Jan Gajdoš

Vycházíte z čím dál populárnější kritické pozice, že estetické je neoddělitelně provázané s politickým. Píseň skupiny Mirai, v níž se zpívá „Když nemůžeš, tak přidej víc“, lze tímto prizmatem vnímat jako heslo neoliberálního systému. Nenarazil jste však na hranice tohoto přístupu? Nezvolila zmíněná skupina ta slova jen proto, že prostě dobře zní a v písni něco zpívat musí?

V určité chvíli jsem rezignoval na cosi jako objektivistické psaní. V publicistice je podle mě v posledních letech nejzajímavější psaní osobní, esejistické – což částečně navazuje právě na poptimismus. I má nová kniha je esejistická, vybrané fenomény sleduju z osobní pozice a nebráním se nějaké divočejší interpretaci. Konkrétní interpretace ostatně spojuju se svými vlastními prožitky a zkušenostmi. Takže ano, je to do jisté míry hra, vrtkavý prostor, kde je leccos velmi subjektivní – pokud do tohoto prostoru někdo vstoupí s vědomím těchto limitů, snad si z mých interpretací může něco vzít. Ale jak už jsem řekl, nedostane objektivistickou analýzu. Ta myslím v kulturní publicistice příliš nefunguje.

Do jisté míry podobně jste psal už knihy Hudba ohně o černošské hudbě, Všechny kočky jsou šedé o smutku v populární hudbě i Hudba srdce o love sonzích. Jak lze s touto metodou pracovat dál?

Když jsem psal Hudbu ohně, politický rozměr psaní se do ní dostal spíš tak pokoutně. Chtěl jsem psát dějiny afroamerického popu, ale současně jsem psal o politickém systému, který tuto hudbu zrodil, aniž by to bylo mým primárním záměrem. Myslím, že knihou Touhy a sny se pro mě autorsky zmíněná metoda vyčerpala.

Při psaní knihy Všechny kočky jsou šedé jsem metodu aplikoval na něco, co mají lidi rádi, co znají, poslouchají. Při psaní o českém popu jsem vstoupil na nejisté území, protože mnozí čtenáři mých předešlých knih asi český pop příliš často neposlouchají. Díky tomu jsem popisovanou metodu trochu posunul a v podstatě jsem ji zkoušel aplikovat na všechno možné a čekal jsem, co z toho vzejde. Vždycky mě zajímaly kulturní pohyby, změny, které je lepší sledovat zdálky, s odstupem, a v Touhách a snech jsem se dostal do bodu, kdy jsem musel popisovat něco, co není staré ani pět let. I proto to byla větší výzva a mohl jsem si dovolit trochu riskovat. Nicméně abych napřímo odpověděl na otázku, tu metodu asi opustím. Je až příliš zřetelná a nechci, aby se pro mě stala mechanickou.

Obálky dvou knih Karla Veselého, které autorovi v minulých letech publikoval v nakladatelství Paseka. Repro: Paseka

Už jste naznačil, že máme tendenci přemýšlet o českém popu jako o něčem, co hraje z rádia, ale není třeba tomu věnovat moc pozornosti. Jak moc bylo složité hledat v něčem takovém politické významy a snažit se přesvědčit čtenáře, že tam skutečně jsou?

Samozřejmě takové čtení významů naráží na představu popu jako produktu, který vyrábějí nadnárodní nahrávací konglomeráty. To je však zkreslená představa, která do jisté míry platila třeba v sedmdesátých letech, ale s příchodem internetu se začala bortit. V angloamerickém popu jsou postavy jako Billie Eilish, které přišly do systému úplně jinudy, než je běžné. Konkrétně Billie Eilish se proslavila písněmi nahranými doma se svým bratrem.

I v českém popu platí, že v určitých momentech nebyl průmysl natolik silný, aby mohl vzdorovat jakýmsi spodním, autentickým proudům. V devadesátých letech se u nás třeba objevil fenomén Mňága a Žďorp. Tato kapela jako by se zjevila odnikud a najednou prodávala desetitisíce desek. Ale nebyli jediní. Typické jsou třeba v knize popisované reakce českých muzikantů na takzvanou migrační krizi nebo i na finanční krizi, Nečasovy škrty. Ty taky vznikaly mimo systém. Podobné je to s Tomášem Klusem, autentickým „naturščikem“, který své písně nejprve šířil po vlastní ose bez silného zázemí. Mimo zavedený systém hudebního průmyslu momentálně fungují i čeští rappeři, a to jsou v současnosti zdaleka nejposlouchanější hudebníci.

Samozřejmě to neplatí bezezbytku, i mnozí rappeři dnes mají smlouvy u velkých společností, ale pořád vstupují na scénu s jakýmsi renegátským vzdorem. V knize jsem tedy přemýšlel proti tezi, kterou jste zmiňoval – proti představě popu jako ohlupující zábavy pro masy.

Oproti předchozím knihám se v té nové nachází více přímých politických reflexí a glos. To je proto, že jste psal o českém prostředí?

Myslím, že i Všechny kočky jsou šedé byla hodně politická kniha, v níž jsem ukazoval, jak bylo pro umělce přirozené reflektovat politickou situaci v hudbě…

…ano, ale byla to spíš abstraktní interpretace. V Touhách a snech je o poznání konkrétnější.

Snažil jsem se historii českého popu, historii hitparád a nejposlouchanější hudby pojmout v dialogu s proměnami české politiky. Četl jsem různé ročenky, dopodrobna jsem studoval, co se kdy a kde stalo – demonstrace, stávky a podobné události, na které obvykle zapomeneme měsíc poté, co k nim dojde. Když jsem měl tyto body dohledané, snažil jsem se je s hudbou propojit. Důležité taky je, že kniha vyšla v nakladatelství Deníku Alarm, kde momentálně působím. Mám díky tomu mnohem bližší kontakt s reflexí politického dění.

V neposlední řadě mi bude letos v prosinci padesát a v této knize si tak trochu rekapituluju to, co jsem prožil, co jsem poslouchal a jak mě zdejší společenské a politické proměny zasahovaly. Českou hudbu jsem dlouho takřka nesledoval. Vystudoval jsem anglistiku a zajímala mě převážně angloamerická scéna. Touhy a sny jsou takovým mým návratem k tématu češství, Česka a co znamená pro mě osobně. Zdá se mi, že jsme si tuto otázku tak trochu přestali klást. Vycházely zde knihy o české identitě, o jejích specifikách, ale to se vytratilo. Poslední dobou řešíme především konkrétní politická témata a nedíváme se na to, kdo a kým jsme. To je mimochodem v hudební publicistice posledních let velké téma – návrat národních identit a přemýšlení o tom, co jsme zač v kontextu globálního proudu; především to platí pro východní Evropu.

Jak konkrétně jste s hudebním materiálem, který stál v centru vašeho zájmu, pracoval?

Kniha není encyklopedie. Esejistický přístup spočívá v tom, že si vezmete nějaké konkrétní fenomény a o nich píšete. Na americkém hudebním portále Stereogum píše publicista Tom Breihan už od roku 2018 rubriku The Number Ones. Postupuje chronologicky od roku 1958 a pokaždé napíše dlouhý text o písni, která byla nejpopulárnějším singlem podle žebříčku Billboard Hot 100; popíše píseň samotnou, její text, případně klip, kontext, do kterého vstupovala. Tím vzniká příběh americké hudby, ale do jisté míry i příběh Ameriky jako takové, protože vidíte, co v danou chvíli znamenal pro společnost pop.

Chtěl jsem nejprve něco podobného udělat s českou hudbou, jenomže mi došlo, že by to byla nuda, že o nejhranějších písních obvykle ani moc nevím, navíc bych byl ochuzen o vášeň, s níž Tom Breihan popisuje třeba singly od The Beatles nebo The Beach Boys. U nás podobné kapely hitparády nevyhrávaly.

Proto jsem pojal výklad spíš příběhově, procházel jsem si žebříčky nejprodávanějších písní, různé ankety a podobně. Písně, které mi z toho vylezly, jsem použil coby výkladové kotvy. Mainstream, který mě zajímal, jsem si definoval přes žebříčky, ale i přes ankety jako Český slavík. Nyní za mainstream považuju rap – i když se tak často nehraje v rádiu, mezi deseti nejstreamovanějšími alby je v posledních letech v podstatě jenom rap. A vycházím z premisy, že když lidi tyto písně poslouchají, nacházejí v nich nějakou výpověď o světě. A ta výpověď, která se v určité době prostřednictvím hudby nejvíc sdílela, mě zajímala.

Publicista a spisovatel Karel Veselý. Foto: Jan Gajdoš

Našel jste něco specificky českého, co třeba nerezonovalo v západní hudbě, na niž se jinak zaměřujete především?

Třeba kapela Kabát. Ta hraje v podstatě hard rock sedmdesátých a osmdesátých let a nedovedu si představit, že by se s podobnou hudbou stala kapela tak populární třeba v Americe. Vůbec identita rockerství je pro nás celkem typická, byť lze tento fenomén vztáhnout na celou střední či východní Evropu. Překvapil mě však taky pohled do osmdesátých let – protože tam kniha začíná. 

V podtitulu knihy je slovo postsocialistické a nejvíc se zaměřujete na porevoluční hudbu. Čím byla důležitá ta předrevoluční odbočka?

Už tenkrát se objevily zárodky některých pozdějších fenoménů, jako třeba kapely Lucie nebo rapu. Mně tehdy bylo třináct, čtrnáct a dostal jsem se jen k velmi omezenému počtu desek, které měl doma táta. A překvapilo mě, kolik bylo v českém popu z osmdesátých let referencí třeba na sci-fi. Zmínit můžu desku Petra Kotvalda Přísně soukromá sci-fi, Jiří Korn zas nahrál píseň Počítač Lidumil, v níž zpívá z pozice počítače.

V těchto dílech rezonovaly technologicky optimistické představy budoucnosti; sci-fi tehdy fungovala na představách překonávání překážek prostřednictvím techniky. To je materiál na velký článek, který se mi však do knihy nevešel a plánuju jej brzy napsat. Osobně mě sci-fi z osmdesátek hrozně bavila, četl jsem ji, měl jsem vlastní fanzin. Ale zároveň jsem už tou dobou četl taky cyberpunk, který byl dystopický a který ukazoval, že budoucnost nejspíš nebude tak šťastná. Což je ostatně způsob přemýšlení, který je typický i pro dnešek.