Konec světa bude růžovo-modrý. Irská kapela Fontaines D.C. k němu nahrála soundtrack
Irský kvintet vydal v polovině tohoto měsíce svou pátou studiovou desku, Dopamine Chamber. Co tohle album radikálně odděluje od současného popkulturního mainstreamu, je fakt, že nastavuje neúprosné zrcadlo: Kolik ze sebe samých jsme se ochotni vzdát, jen abychom nemuseli čelit skutečnosti? Fontaines D.C. zahrají 30. října v Praze.
Dopamine Chamber napříč jedenácti skladbami vytváří silnou filmovou atmosféru a ztvárňuje zkratkovitou současnost posedlou okamžitým uspokojením, v níž se pozornost a autentické emoce rozpouštějí v nepřetržitém proudu digitálních ataků.
Neurotická romance
Když sheffieldští Arctic Monkeys v roce 2018 vydali své dosud nejradikálnější album, introspektivní space operu Tranquility Base Hotel & Casino, frontman Alex Turner tvrdil, že jeho záměrem bylo skrze hudbu a texty vytvořit jednoduše představitelný trojrozměrný prostor, v němž se posluchač bude cítit komfortně – stejně jako nový návštěvník vyhlášené taquerie s názvem Information-Action-Ration v luxusním hotelu na povrchu Měsíce, těsně vedle místa přistání Apolla 11 v červenci 1969. Turnerova odyssea ovšem hýřila vtipnou sebeironií, hyperrealismem, společenskou satirou a nepřeberným množstvím popkulturních odkazů.
Fontaines D.C. však jako by rovnou zamířili k vědomému přerušení signálu, přímo do temnoty odvrácené strany Měsíce: „Mám pocit, že píšu o nějakém metafyzickém místě, které reflektuje to, kam podle mě jako lidstvo směřujeme. Chci to místo vykreslit se všemi detaily a prvky, které na mě v životě působí – s věcmi, které mě děsí na budoucnosti, ale i s těmi, které mě hřejí u srdce, když vzpomínám na minulost, a které mi dávají pocit jistoty,“ přibližuje podstatu desky frontman Grian Chatten v rozhovoru s moderátorkou a hudební kritičkou Ann Powers pro rozhlasovou stanici NPR.
Zadní strana alba (v podobě LP desky) Dopamine Chamber skupiny Fontaines D.C. Repro: fontainesdc.com Grian Chatten si od počátku představoval Dopamine Chamber jako spektrum, do něhož vedle lidskosti invazivně proniká něco industriálního až dystopického. „Chtěl jsem, aby deska působila jako svébytné místo, jímž člověk prochází a vnímá, jak se oba světy vzájemně prolínají a ovlivňují,“ dodává s tím, že kýženým výsledkem může být právě uvědomění, o co všechno přicházíme a kam dost možná směřujeme.
Album začíná pokřiveným úsvitem, mrazivým ránem pod křídly digitální nesmrtelnosti (Six Shot Morning), závěr v podobě skladby Intimate pozvolna směřuje k téměř jistě zničujícímu soumraku. Chatten dle svých slov napsal text k Intimate v přeplněném nočním baru v italském Palermu, kde jako střízlivý a bedlivý pozorovatel zaznamenal přítomný chaos včetně „královen a králů krásy“ s výrazy plnými pochybností. Pravděpodobně nejchladnější píseň na desce zkrátka nenabízí smíření: namísto světla na konci dlouhého kamenného tunelu se válejí „trosky lidských snů“.
Srdce Francise Bacona
Vizuální podoba předešlé desky Romance (2024) vycházela především ze surrealistických ilustrací tchajwanské umělkyně Lulu Lin, která obecně zažitou ikonografii vtipně i drsně přetváří v groteskně hybridní formy. Ústředním motivem alba se ostatně stal symbol srdce, z něhož vystupuje lidský obličej se slzami v očích. To, co na první pohled působí jako tradiční romantická představa lásky, se rázem transformuje v něco, co evokuje klaustrofobickou tíseň, uvěznění v jiném těle/světě a neschopnost se plně nadechnout. Jako by se nadužívané hyperrealistické emoji pod tíhou současného světa začalo dusit.
Tři díla Francise Bacona: vlevo Study for Portrait VI, 1953, uprostřed Head VI, 1949, vpravo Seated Figure, 1960. Repro: collections.artsmia.org, phaidom.com, francis-bacon.com
Vizuální identita Dopamine Chamber se chová jako plynulé pokračování Romance, které stanovená témata i jednotlivé vizuální prvky přirozeně rozšiřuje. Srdce se tentokrát mění v rozostřenou lidskou tvář, ale její klidný a zároveň naléhavý pohled z očí do očí neznamená happy end. Titulní fotografie od Elizavety Porodiny mají blízko ke znepokojivému světu malíře Francise Bacona (na mysl se v tomto případě derou zejména jeho oleje na plátně Study for a Portrait nebo Head VI či Seated Figure). Navíc u snímku od ruské fotografky nelze s jistotou říci, zda je ona rodící se postava lidská, nebo umělá. Rozpouští se v barvách, hudbě a emocích; dost možná může být jen výplodem animace.
Kontrast lidského a syntetického, růžového a tlumeně modrého, v sobě ostatně odráží i typografie názvu alba. Zatímco slovo DOPAMINE je vysázené robustním bezpatkovým písmem evokujícím krabičky léků a neuropřenašečů, chamber hladce navazuje na komunikaci zmiňované Romance se vší literárností a gotickým patosem. Mimochodem, pakliže v případě dopaminové komory s gotickými konturami může být řeč o motivech rozpadu či rozplynutí, nelze opomenout ani aluzi na vizualitu osmé studiové desky The Cure Disintegration z roku 1989.
Vnímat smrt a krásu
Když jeden z nejžádanějších hudebních producentů současnosti, James Ford (Arctic Monkeys, Depeche Mode, Foals, Blur, Gorillaz), v rozhovoru pro The New York Times popisuje spolupráci s Fontaines D.C., zdůrazňuje důležitost prožitku z konkrétního místa. „Když pracují na novém materiálu, velmi neradi používají konkrétní hudební reference. To, čeho chtějí zvukově dosáhnout, nejčastěji vyjadřují popisem krajiny, emocí nebo konkrétních měst. Svět kolem sebe vnímají dost intenzivně a hluboce jim na něm záleží,“ říká o kapele, s níž začal Dopamine Chamber nahrávat na počátku letošního roku ve studiu uprostřed venkovského klidu v hrabství Suffolk na východě Anglie.
Během intenzivní třítýdenní studiové práce bylo ve hře hned čtyřicet nových písní. Na desku jich nakonec projde jedenáct, zpočátku mezi nimi chybí i Marianne, dnes již vlajkový singl, s nímž kapela stvrzuje cit pro alternativní pop s mainstreamovým potenciálem. „Jednou jsme byli u něho doma v Brightonu, abychom mu pustili všechny dokončené věci, a když jsme mu řekli, že Marianne se na desku pravděpodobně nedostane, řekl nám, že jsme se asi úplně pomátli a že ji tam rozhodně musíme zařadit,“ vzpomínal kytarista Conor Curley na manažera kapely Trevora Dietze v rozhovoru pro Hot Press. „A tak jsme to udělali. Bez něho by ta deska nikdy nebyla taková, jaká nakonec je.“
Sedmačtyřicetiletý Dietz, o němž skupina mluvila jako o svém šestém členovi, se však vydání Dopamine Chamber nedožil: 7. června dobrovolně ukončil svůj život.
Skupina Fontaines D.C. na fotografii Elizavety Porodiny. Zdroj: fontainesdc.com
Zvuky zjizvených krajin
U Dopamine Chamber nejprve vznikla hudba, až poté texty. „Je to, jako bych nechal hudbu, aby si sama určila svůj směr, a nesnažil se příliš vědomě přemýšlet o tom, o čem jsou jednotlivé skladby na intelektuální úrovni. Chtěli jsme především vystihnout tu správnou atmosféru – něco futuristického, ale zároveň skutečného,“ říká zpěvák Grian Chatten, který pak napsal texty ke všem jedenácti skladbám.
Slova k jednotlivým písním nacházel při cestách do Vídně, Benátek nebo Palerma. Ovlivnil jej pobyt u dánského sociologa Nikolaje Schultze, autora knihy Land Sickness (2023) o environmentálním žalu, ale také například představa, že člověk je ubytovaný v pěkném hotelu v historickém městě, které postupem času pomalu mizí pod hladinou Jaderského moře.
O tom, že specifická prostředí měst a metropolí sehrávají v životě a tvorbě Fontaines D.C. zásadní roli, svědčí i přednáška baskytaristy kapely Conora Deegana s názvem Tonalita irské krajiny o kolonizaci, tradicích, jizvách a umění na Smaragdovém ostrově, kterou pronesl na Aarhuské škole architektury (AARCH) v Dánsku.
Je pozoruhodné sledovat, jak se Deegan během svého vystoupení a následné diskuze dostane k tématu proměny Dublinu, domovského města kapely, u něhož lze pozorovat transformaci z pohodové role středověkého města černočerného Guinnessu v jeden z klíčových technologických hubů Evropy, v jehož historických docích jsou dnes usazeni titáni Google, Meta, Microsoft, Amazon nebo LinkedIn. Ekosystém krátkodobých i trvalých startupů a vertikálních lavin digitálních služeb a jimi produkované zábavy se tu rozpíná jako vir s globálními ambicemi, který v nervových soustavách uživatelů neustále nakopává pomíjivý pocit euforie. Jako by Fontaines ono doslovné D.C. neboli Dublin City skutečně vyměnili za DOPAMINE chamber a s nechutí pozorovali, jak se z jejich milovaného prostředí stává neživý stroj žijící na nevyzpytatelném algoritmu.
Grian Chatten ze skupiny Fontaines D.C. s palestinskou vlajkou 28. srpna 2026 na proslulém festivalu v Readingu. Foto: Shutterstock Editorial / Profimedia – Katy Blackwood
Svobodu Palestině!
Album Dopamine Chamber vychází v pátek 16. října 2026, vzápětí představitelé židovské obce v Manchesteru vyzvou zastupitele města, aby kapele zrušili oba koncerty plánované na červenec příštího roku v Heaton Parku. Důvodem je otevřená podpora Fontaines D. C. Palestině včetně opakované finanční pomoci humanitárním snahám v postižených územích. Židovské radě vadí slogany „Free Palestine“, které skupina zveřejňuje během koncertů společně s výroky, že Izrael páchá genocidu a s výzvou, že k jejímu ukončení bychom měli všichni využít alespoň svůj hlas.
Chattenovi & spol. prostě vadí izraelské vojenské operace v Gaze, které vedou k nesmyslnému zabíjení desetitisíců nevinných civilních obyvatel včetně matek, otců a dětí. Jak ostatně v interview pro NPR frontman upozorňuje, Irsko a Irové mají s genocidou své zkušenosti, čímž poukazuje na období takzvaného Velkého hladu, který jeho zemi postihl v letech 1845–1849. Drastická neúroda brambor a zejména neochota Britského impéria pomoci rodinám a chudým v největší nouzi vedly k úmrtí více než jednoho milionu lidí. Rána v zemi byla najednou příliš hluboká a velmi pravděpodobně se nikdy úplně nezahojí.
Podle Griana Chattena má album Dopamine Chamber vyznít jako varování. A to, dodejme, každému, kdo se před mnohdy nepříjemnou realitou neustále schovává ve své vlastní dopaminové komoře, ať už v té faktické, nebo metafyzické. Nová deska Fontaines D.C. neposkytuje manuál, jak tu komoru přestavět nebo rovnou zbourat. Říká, že opakovaně vyvolávané útěky před reálnou tíhou světa nakonec mohou ublížit nejen nám a našim nejbližším, ale i světu samotnému – tedy těm, kdo v tuto chvíli skutečně potřebují naši pomoc nebo alespoň pozornost.