„Nejdůležitější postavou pro spisovatele je on sám,“ říká americký literát Joe Hill, syn velmi slavného otce

Joe Hill se prosadil nejprve jako autor povídek a komiksových scénářů. A i když psal podle svých slov každý den od svých třinácti – bez ohledu na to, zda byly zrovna Vánoce, nebo měl slavit vlastní narozeniny, zabralo to hodně let. Částečně proto, že se původně snažil psát povídky ve stylu povídek publikovaných v proslulém časopisu The New Yorker. Což představovalo docela problém, protože „největší překážkou v mém snažení o dobrou povídku ve stylu New Yorkeru byl fakt, že jsem neměl rád povídky z New Yorkeru“. Co si Hill pamatuje, přitahovaly ho naopak strašidelné příběhy… nebo příběhy o příšerách.

Sám k tomu dodává, že zatímco pro spoustu hudebních fanoušků byl zásadním průvodcem dospíváním časopis Rolling Stone, on louskal od první do poslední stránky Fangorii, což je magazín věnovaný krvákům a zásadním filozofickým otázkám, jako zda je Freddy Krueger až moc vtipný nebo zda bude někdy natočena „lepší, ohavnější a příšernější transformace ve vlkodlaka než v Americkém vlkodlakovi v Londýně?“ Dává to smysl, protože jedním z lidí, kteří ho v dětství nějaký čas hlídali (a se kterým dodnes udržuje přátelské kontakty), byl legendární tvůrce masek a gore efektů Tom Savini. Ale především je třeba se postavit čelem k jednomu z největších příkladů slona v obýváku: otcem Joe Hilla je jistý Stephen King…

Tvrdé začátky

Ano, Joe Hill je zkrácenina z Joseph Hillström King. Což se provalilo už před nějakými dvaceti lety – přestože Hill tvrdí, že po nějaký čas stačilo lidem, kteří na to přišli, napsat, a oni to prostě nešířili „protože lidé kolem hororu jsou prostě fajn a vážně milí“. S notnou sebeironií pak dodává, že dnes nechápe, jak se mohl dobrovolně vzdát při tvorbě pseudonymu přehlásky, protože „přehlásky jsou nejdrsnější diakritická znaménka v angličtině“.

Každopádně vyrůstal v rodině člověka, který se živí vyprávěním příběhů, a když – s nadsázkou řečeno – kýchne, výsledkem je několikasetstránkový román (což Hill během edisonské besedy s náležitým gustem pantomimicky předvedl). Úspěšnou spisovatelkou je ovšem také jeho matka a několik zářezů už má na kontě i bratr Owen.

Joe Hill ovšem vždy věděl, že chce prorazit sám za sebe: „V nakladatelské branži je spousta bezskrupulózních zmetků, co vám vydají knihu kvůli jménu vašeho táty, jenže pravda je, že lidi nejsou blbci, a i když si třeba tu první koupí, na druhou, pokud na to opravdu nemáte, se vám už vykašlou.“ Proto Joe obesílal nakladatele důsledně pod pseudonymem. A zažíval jedno odmítnutí za druhým. „Což ale bylo částečně přesně to, co jsem chtěl – protože až jednou přijde naopak kladná odpověď, budu prostě vědět, že jsem napsal opravdu dobrou věc.“

Když Hilla posloucháte, dojde vám, že je to skvělý vypravěč a bavič, přesně v tom nenuceném stylu, kterým disponují ty nejlepší knihy jeho otce. Hill má perfektní cit pro sarkasmus, nebere se příliš vážně a zároveň dokáže vypíchnout, co se kolem něj či v jeho branži zrovna děje důležitého („vím, je to docela zvláštní, ale byly časy, kdy Spojené státy vedly války kvůli tomu, aby byl benzin levnější“). A také se nebojí dobrou historku a pointu použít víckrát. Důkazem budiž v pražském Edisonu zmíněná vzpomínka na to, jak jeden z jeho románů odmítli všichni nakladatelé ve Státech… a pak také všichni nakladatelé v Británii… a nakonec i všichni nakladatelé v Kanadě – což je v podstatě slovo od slova převzaté z výborné předmluvy ke sbírce povídek Na plný plyn, kde se zabývá i svým vztahem k otci-spisovateli.

Ovšem dokáže i skvěle reagovat, jako když naoko vyčinil moderátorovi Antonínu Tesařovi, co je to za člověka, když si přečetl autorský doslov k česky zatím nevydanému románu King Sorrow předtím, než dočetl samotný příběh. Aby vzápětí dodal, že číst knihu od začátku do konce je jen jakési doporučení, ne nutně závazek, „protože táta s mámou měli období, kdy četli Agathu Christie, a máma vždycky začala poslední kapitolou, aby zjistila, kdo to udělal, a pak si mohla vychutnat, jak se z toho bude dotyčný snažit vylhat“.

Každopádně: první úspěchy přišly až na prahu třicítky. A bylo to právě v hororovém žánru. Mimochodem, titulní povídka sbírky Bobby Conroy vstává z mrtvých je poctou již zmíněnému Tomu Savinimu a také dalšímu rodinnému příteli Georgi A. Romerovi, přičemž ta povídka je navzdory názvu nehororová. Jde o zábavnou romanci mezi dvěma komparsisty během natáčení zombie filmu. Což opět odráží to, jak je Hill s hororovým žánrem spojený na mnoha úrovních. Horory formovaly jeho vkus, hororoví tvůrci jsou jeho celoživotní přátelé a vzory, horory jsou obživa i ryzí zábava… Vlastně je má v genech.

Mezigenerační přenos je pro něho tématem i proto, že je otcem čtyřletých dvojčat. „Víte, já Tomovi a Teddymu nečtu strašidelné příběhy, oni vůbec netuší, kdo je jejich dědeček Stevie a čím si vydělávám na živobytí já sám. Oni tedy ví, že jsem napsal knihu King Sorrow, a ví i to, že onen titulní Král Žal je drak. Takže věří tomu, že jejich tatínek cestuje po Evropě a vykládá lidem, jak správně bojovat s draky. V jejich vidění světa to dává perfektní smysl,“ vypráví Hill. „Ale zpátky k té genetice strašidelných příběhů. Nedávno jsem jednoho z kluků přistihl, jak zdánlivě nesmyslně přestavuje nábytek v kuchyni. A když jsem se ho zeptal, co to dělá, řekl mi, že chystá past na duchy. Takže strašidelné historky a s nimi spojené vidění světa asi máme vážně v rodině.“

Jak těžké je najít svůj hlas

Joe Hill tvrdí, že během života dostal spoustu dobrých rad, ale opravdu si je osvojil spíš díky čtení. Třeba knihy Raye Bradburyho Zen a umění psát, nad níž si uvědomil, jakou sílu může mít dobře strukturovaná věta. Mimochodem, Bradbury patří k jeho největším vzorům, velmi si váží své povídky U stříbrných vod jezera Champlain, kterou napsal pro antologii Rej stínů věnované právě Bradburymu. A vliv Bradburyho povídek je cítit rovněž v mnoha dalších jeho příbězích – a opakovaně zmiňuje v rozhovorech legendární Burácení hromu o cestování časem a efektu motýlích křídel.

Svá učednická léta shrnuje tvrzením, že „nejdůležitější postavou, kterou musí každý spisovatel vytvořit, je on sám – pokud máte svůj vlastní hlas, příběhy už přijdou samy a budou vám prostě sedět“. Jako příklad přihazuje Elmora Leonarda. „Je to asi nejdůležitější americký spisovatel detektivek, ještě víc důležitý než Raymond Chandler. Mnohokrát ho zfilmovali, Quentin Tarantino podle něj natočil Jackie Brown, některé jeho nejlepší dialogy jsou přímo z Leonardových knih. Jeho knihy mají prostě osobnost. Když čtete jeho dialogy, je to jako když posloucháte odvázaný jazz. Když jeho knihy čtete, stačí jedna dvě stránky a prostě jste doma a on si s vámi může dělat, co chce.“

Vytvořit si takový hlas a osobnost je těžké – Hillovi to trvalo třicet let. A v tomto ohledu ho velmi irituje vše kolem AI. „Strávil jsem roky tím, abych se naučil psát věty tak, jak chci, tak, aby působily na čtenáře tak, jak chci… a teď si mi vlastní telefon dovoluje navrhovat, jak mají končit, když rozepíšu zprávu? Hluboce mě to uráží. Je to útok na mě osobně, že mi nějaký stupidní algoritmus říká, jak se věci mají dělat.“

Když před ním zmíníte pokus AI Grok od Elona Muska vytvořit vlastní Odysseu, doslova vidíte tu bolest, kterou mu něco tak obludného působí. Protože umělá inteligence neví nic o lidských citech, o emocích, o vnitřním životě. „Je to vítězství průměrnosti a snadného opakování formulek, vytváření něčeho, kde je všechno a přitom nic.“

Čelem k fanouškům

Svůj „rant“ ovšem zakončí s úsměvem a raději mluví o tom, co ho přivedlo do Čech. „Do Evropy, hlavně do Německa, jezdím poměrně často, ale nikdy jsem nebyl ve východní Evropě. A přitom v Německu i v Londýně se potkávám s fanoušky, co za mnou letí z Česka, Polska… stává se to zas a znova. A tak jsem si řekl, že jim to musím vrátit. Takže když se objevila možnost díky pozvání z Polska, pořádně jsem to rozšířil.“

A sám začne i o Praze. I když oklikou. „Slavíte v Praze Halloween? Podle mě je totiž Praha to nejgotičtější město na světě, kde prostě musíte Halloween slavit, jinak je to plýtvání potenciálem tohohle města!“ Což logicky vede k tomu, že se ho jako hororového fanouška zeptáte na filmy jako Pražský student a na německý expresionismus. „Ten film neznám, ale německý expresionismus miluju, právě tyhle filmy mi hodně formovaly můj vkus v tom, jak by měl horor vypadat – aspoň ten filmový.“

A vzpomene si na ně také tehdy, když vás zajímá autorovo oblíbené monstrum – například, jak moc má rád upíry. Protože zvláštní druh upíra je antagonistou jeho románu NOS4A2. „Mám slabost pro del Torův film Tvář vody, protože je to vlastně pocta Netvoru z černé laguny. Což je divné, v podstatě je to blbá ryba, co unese ženu, ale ze všech těch klasických monster mu tak nějak nejvíc rozumím. Ovšem asi vůbec nejděsivější příšera je mimozemská entita ve Věci. Nicméně v Německu jsem nedávno měl dlouhou debatu právě o upírech, hlavně tom z Nosferatu a tom, jak si tohle konkrétní zpodobnění upíra žije vlastním životem. Mám na mysli film s Willemem Dafoeem (Ve stínu upíra, 2000; pozn. red.), kde si hrají s myšlenkou, že herec v původním filmu byl skutečně upír.“

Zrovna za upíra ovšem na Halloween, až se Joe Hill vrátí k rodině, nepůjde. Dvojčata zrovna procházejí obdobím, kdy milují seriál Scooby-Doo. Právě za titulního psího hrdinu půjdou oni, zatímco Joe Hill se stane Shaggym a jeho manželka Velmou. Třeba si během koledování najdou čas i na otázku, jak se tedy vlastně má bojovat s těmi draky. Právě tato otázka zazněla i v závěru pražské besedy. Bohužel, Hill na ni trochu poťouchle odpověděl, že to si budeme muset přečíst sami, až příští rok vyjde King Sorrow i česky. Nebo podvádět a sehnat si knihu v angličtině…