Když Stephen King píše scénář. Historie a vliv minisérie Bouře století

Vítejte ve státě Maine! Městečko Little Tall se právě opatrně připravuje na blížící se bouři, která jej pravděpodobně odřízne na nějaký čas od světa. Je třeba zkontrolovat zásoby, zajistit bezpečný úkryt obyvatelům a postarat se, aby případné škody na majetku byly co nejmenší. Mezi místními se sice vyskytují různé animozity, přesto nejde o nic, co by neměli zvládnout. Vždyť už to zažili. A v těžkých časech se podobné komunity vždy semknou.

Jenže tentokrát je něco jinak. Do městečka přichází Andre Linoge a ubije k smrti jednu milou paní. Nesnaží se utéct. V klidu se usadí v křesle oběti, jí sušenky a poslouchá čím dál apokalyptičtější předpověď počasí. Když ho místní konstábl Mike Anderson zatkne, nebrání se. Jen má podivné průpovídky ke všem ve svém okolí. Průpovídky, které šok z vraždy mění v rostoucí napětí a nedůvěru. Linoge hodlá Little Tallu ukázat, že bude pro všechny zúčastněné sakra dobře, pokud mu dají… A tak dál.

Colm Feore v minisérii Bouře století. Foto: © Buena Vista International

Vyšlo to

Třídílná minisérie Bouře století má v Kingově tvorbě výsadní pozici – nejedná se o adaptaci některého jeho staršího příběhu, nýbrž o projekt, který byl od začátku plánován pro televizi. Pravda, s postranní myšlenkou, že když to nevyjde, mohl by později vzniknout román. Ale ono to vyšlo! Na poměry konce devadesátých let dokonce nadmíru výtečně, protože televize ABC na minisérii odklepla tučných třicet milionů dolarů. Z nichž hned dva spolykala výroba umělého sněhu, neboť kulisu příběhu netvoří žádná středoevropská bouřka, kde se maximálně poláme pár sloupů elektrického vedení, nýbrž brutální novoanglický blizzard. Mimochodem, v ABC tehdy měl velké slovo Bob Iger. Ten pravděpodobně skončí v pekle, kam patří všichni moderní šéfové Disneyho molochu (šéfoval mu hned dvakrát a dohlížel kromě jiného na akvizici Lucasfilmu), nicméně na svou obhajobu bude moci uvést protlačení Lynchova kultu Twin Peaks a právě i Bouře století.

King vzpomíná, že psaní scénáře pro něj představovalo řadu výzev. Například omezení v tom, nakolik krvavé výjevy může televize ukázat, bral vyloženě sportovně. Nicméně je logické, že řada věcí, pokud čtete jeho scénář, nemůže fungovat jako v knihách. Kingův styl a úspěch nejsou založeny jen na nápadech nebo strhujícím ději. To jsou pochopitelně důležité prvky jakéhokoliv úspěšného příběhu, ovšem Kingovou nejsilnější stránkou je navázání kontaktu se čtenáři. Jak kdysi prohlásil, s oblibou bere své čtenáře a čtenářky kolem ramen a zve je na procházku, která zabere nějaký čas a během níž si povídají, buduje se důvěra… Načež přijde postranní tmavá ulička, do níž King náležitě zpracovanou oběť natlačí a ukáže jí tam všechny ty hrozné věci. Nemusí se to přitom týkat jen hororových scén. Jedním z nejlepších příkladů tohoto postupu je scéna z Mrtvé zóny, kdy během jízdy taxíkem poslouchá hlavní hrdina řidičovo lamentování nad stavem současné mládeže a v duchu s ním vede ironický dialog. Nebo zmiňme přímý kontakt mezi vypravěčem a čtenáři v sáze Temná věž, kde šikovně pracuje s vědomím toho, co teprve přijde.

Ve scénáři právě tato silná vypravěčská zbraň postrádá razanci. Je přesunuta do nejrůznějších návodných poznámek, jejichž čtení prožitek zpomaluje. V audiovizuálním hávu je tomu samozřejmě jinak: výsledek v nemenší míře odvisí od dalších tvůrců – herců, střihače, kameramana a režiséra. King si v tomto ohledu „svůj“ tým na Bouři století pochvaloval a je škoda, že minisérie u nás není běžně ke zhlédnutí.

Pěkná věc

I s uvedenými omezeními je četba původního scénáře zážitem a ukazuje několik překvapivých věcí. Prvním překvapením je Kingovo tvrzení, že do chvíle, kdy začal psát Bouři století, stvořil pouze dva příběhy mapující zlomové chvíle nějaké komunity. Konkrétně šlo o moderní upíří klasiku Prokletí Salemu ze sedmdesátých let a výborné Nezbytné věci ze začátku let devadesátých. Podobně jako v případě dětských part (viz román To či novela Tělo) však v Bouři století běží o natolik výrazné prvky a natolik bravurní provedení, až máme pocit, že podobných příběhů musel autor napsat mnohem víc. Nenapsal.

Druhá věc: Bouře století poskytuje důkaz, jak velký vliv King a jeho příběhy mají na současnou popkulturu i mimo rámec zjevných adaptací. Dovolíme si tvrdit, že bez Bouře století a v ní uvedených typů postav (jakkoliv připomínají osazenstvo Nezbytných věcí) by neexistovaly například seriály Mika Flanagana – ať už dvě série The Haunting, poeovská adaptace Pádu domu Usherů a především „kingovka bez kingovské předlohy“ Černá mše. A nelze nezmínit letošní hit The Widow’s Bay (jakkoliv tam je – vzhledem ke struktuře vyprávění – zdrojových kódů mnohem víc).

Právě to je na četbě Kingova scénáře možná vůbec nejzajímavější: Navzdory všem tvrzením o tom, jak jsou jeho knižní příběhy „filmové“, respektive nakolik jsou předurčeny k adaptacím, on sám filmový cit obecně moc nemá – tedy ve smyslu tvůrce (jako divák naopak občas přichází s velmi zajímavými doporučeními). Proto u scénáře Bouře století fascinuje, že do slov a jednání postav vtiskl takovou sílu, že díky ní vliv díla nacházíme v popkultuře i po více než čtvrtstoletí.

Ačkoliv spoustu lidí může odrazovat skutečnost, že před nimi neleží román, měli by dát Bouři století šanci. A v ruce budou držet krásnou knihu s hororově hravou grafickou úpravou stylizovanou jako opotřebovaná videokazeta z konce devadesátek. Výtvarník Jiří Dvorský se vytáhl a pokračuje v úspěšném vyvracení dlouholetých předsudků, že česká vydání kingovek vizuálně hřeší na přitažlivost autora. Minimálně v posledních letech se v tomto ohledu situace opravdu změnila.

Autorem obálky Kingovy Bouře století je Jiří Dvorský. Repro: Pavel Dobrovský – BETA